Middle-earth: Shadow of War

Verdikt
64

Obrovská hra, která toho ale krom kvalitního boje a radovánek se skřety paradoxně nabízí žalostně málo. Rozhodně to není propadák, ale čekali jsme trochu víc.

Počítač

WindowsWindows

Zboží.cz
59,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

1 799 KčPlayStation Store

Xbox OneXbox One

1 789 KčMicrosoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Monolith
Vydání: 10. října 2017
Štítky: otevřený svět, bojová, fantasy, pán prstenů, third person, bojovka, podle knihy, akční

Mohutnější. Epičtější. Rozmáchlejší, rozsáhlejší a po všech stránkách zkrátka větší. Takové je pokračování tři roky staré akční fantasy Middle-earth: Shadow of Mordor. Takováto časová prodleva ale také znamená, že se na Shadow of War začalo pracovat pravděpodobně ihned po překvapivém úspěchu prvního dílu a filozofie díla byla daná jasně - dodat více toho samého. Kdo měl vědět, že v mezičase přijdou záležitosti jako Zelda: Breath of the Wild či Horizon Zero Dawn, které změní náhled na to, jak by měl vypadat kvalitně provedený otevřený svět?

Rovnou si tak můžeme odbýt nepříliš objevné prohlášení: Pokud se vám líbila jednička se svým nastavením hratelnosti a designovými rozhodnutími, dvojka vás téměř jistě bude bavit také. V případě, že vám ale původní hra nesedla nebo byste od pokračování očekávali více než jen velmi opatrnou evoluci, budete zklamaní.

Pejsek a kočička

Zatímco se zápletka Shadow of Mordor dala ještě považovat za lehkou poklonu, za celkem přijatelnou fanfikci, která si ohýbá původní materiál, jak je potřeba, ale zůstává mu v jádru poměrně věrná, v Shadow of War už scénáristé odhodili veškeré zábrany a jali se upéct prvotřídní pejskokočičkovský dort v zájmu co největší bombastičnosti takovým stylem, že by rotace Tolkiena v hrobě mohla zásobit elektřinou průměrné město.

Protagonista, kterým zůstává hraničář Talion, je nemrtvý, za což vděčí přízraku elfského kováře Celebrimbora. Hloubání, proč by jeden z calaquendi, z Noldor, posedal lidského hraničáře, nechme stranou, protože to je ještě nejmenší zlo. Stačí však odehrát pár hodin a nebudete se stačit divit. Odula jako lascivní domina? Ale jistě. Slavní hrdinové dávných věků Středozemě jako Nazgûlové, ačkoliv v původních materiálech nikdy nebylo řečeno, kdo Devítka vlastně je? To nestačí, co takhle nekromancie, skřetí vyvolávači podezřele podobní Gul'danovi, a aby to nebylo málo, rovnou i bitka s balrogem, zatímco hraničář létá okolo na wyverně? Chybí už jen, aby z křoví vyskočil Fëanor za ruku (ha ha) s Berenem, a tyjátr by byl kompletní.

Když se nicméně člověk probere balastem této taškařice a zaměří se na samotné jádro, na pointu vyprávění, zjistí, že vlastně není špatná. Sdělení, které se tvůrci snaží předat, není nic třeskutě překvapivého, ale dá se s ním bez problémů ztotožnit a dokonce jej aplikovat i na skutečný svět. Jen pravověrní příznivci knižního originálu nechť dějové části raději přeskakují, jinak jim hra způsobí monumentální bolehlav. Pokud však vaše oblíbená činnost před spaním není přemítání, kolik tak mohl mít Alcarondas stěžňů, můžete veškerý předchozí pláč o pošlapání zdrojového materiálu směle ignorovat a pokračovat dál s vědomím, že příběh je vlastně celkem fajn.

Dva vrazi

Hratelnost se od minule v podstatě nezměnila, ale to je v tomto případě spíše dobře. Už v Shadow of Mordor jste si mohli užít zábavný a plynulý bojový systém, který nabízel řadu přístupů a možností, jak se vypořádat s davy nepřátel. Shadow of War pokračuje dále po vyšlapané pěšince.

Základem je samozřejmě spolupráce dvou entit v jednom těle - Taliona a Celebrimbora. Progres je opět tvarován do formy stromů dovedností, tentokrát s více specializacemi a možností výběru jednoho ze tří upgradů pro každý jednotlivý skill. Nově se dostal ke slovu i jednoduchý systém výbavy. To znamená, že si můžete postavit přesně takovou mašinu na masakr mordorské havěti, jakou se vám zamane.

A je na co se dívat. I úplně běžné útoky mečem na sebe překrásně navazují, mají tempo a podmanivou dynamiku. Ovládání přejde ihned do krve, takže není problém okamžitě parírovat a řetězit déšť útoků se spektakulárními protiúdery. S postupem času a odemykáním nových schopností ale samozřejmě získává celé představení ještě daleko větší grády. Po chvíli už je Talion schopný rozvířit opravdu smrtící tanec, skoky přes skřety, při nichž nepřátele zmrazí Celebrimborovo kladivo, bleskové přepínání skutečného a přízračného světa, když hraničář boří dýku do břicha skřeta, zatímco elf za ním popraví další dva. Vše samozřejmě v efektním zpomaleném záběru. Vypadá to skvěle a příjemně se to i hraje.

Přátelé stínu

Drtivou většinu situací však nemusíte řešit přímým konfliktem. Jistě, ono má něco do sebe prostě nakráčet středem přímo do srdce skřetí pevnosti a vyzvat mocnosti temnot na souboj jak samotný Tulkas před branami Utumna, ale pokud byste se radši vcítili do role opravdového plíživého hraničáře, hra vám to mileráda umožní. Talion je s Celebrimborovou pomocí úplně stejně smrtící ze stínů jako na otevřeném poli. 

Nejedná se o rozvážný, pomalý a taktický přístup. Na to není design hry stavěný. Místo toho preferuje sice tichý, ale stále velmi akční zážitek. Hraničář si od svého společníka propůjčí pověstnou elfskou lehkonohost, neslyšně se přežene přes otevřené pláně jak lístek ve větru a vše završí dýkou ve skřetím krku. Skřeti mají mizivou pozornost - prochází se v blaženém rauši a nevidí vás, dokud nestojíte přímo před nimi. Jedná se ale o jasný záměr, protože nepřátel jsou všude taková kvanta, že jinak by žádný stealth ani nemohl fungovat. Takhle všechno probíhá hladce, zábavně a zatraceně efektně.

Vaši skřeti

Hra stojí na dvou pilířích. Zábavném boji a systému Nemesis, který si nejspíš pamatujete z prvního dílu. Jedná se o simulaci hierarchie v nepřátelské (i vaší) armádě. Mordor si žije vlastním životem, skřeti jsou národ bytostně neposedný. Mocenské půtky jsou na denním pořádku, kapitáni nepřátelské armády si jdou navzájem po krku, zrazují se, kují pikle a touží po povýšení, kvůli němuž jsou připraveni udělat cokoliv. To vše se bude dít úplně samo, bez vašeho přičinění.

Přičinit se ale nakonec budete muset, protože vás bez toho hra nepustí dál. Nemluvě o tom, že je to samozřejmě daleko větší zábava, protože Talion poměrně brzy získá schopnost si poražené protivníky podmanit a rekrutovat je do své armády.

Tuto funkcionalitu nabízel už první díl, ale Shadow of War ji povyšuje na plnohodnotné skřetí Tamagochi. Krmit své skuruty sice muset nebudete, ale jinak se o ně můžete starat se vší parádou. Trénovat je, posílat je bojovat do arén, povyšovat, nechat je sabotovat jiné kapitány, přikázat jim špionáž a tak dále. Vyřešit všechno pěkně ručně ocelí a hroty šípů samozřejmě jde také, ale použití lsti a spletitých plánů přináší úplně jiný požitek. Jinými slovy, ukrást například mysl všem důvěrníkům šéfa pevnosti, pak je nechat ho vylákat ven, kde ho následně jeho osobní stráž před vašimi zraky ubodá, aniž byste museli hnout prstem, je naprosto k nezaplacení.

Prokleté državy

Parádní individualita orků se ale projevuje i u nepřátel. Každý má své silné i slabé stránky, někdo se bojí ohně, jiného třeba rozzuří jed. To hráče jednak nenápadně posouvá k proměnlivé taktice, protože jinak samozřejmě budete útočit na velitele, který snadno podlehne útoku ze zálohy, a jinak na železného hromotluka, který naopak vaši ubohou snahu ho poškrábat dýkou automaticky ukončí drtivou ranou okované pěsti.

Systém je natolik propracovaný a počítá s tolika možnostmi, že mu zkrátka není problém věřit. A to znamená, že si ke svým svěřencům (ale i nepřátelům) velmi snadno vypěstujete osobní vztah, což samozřejmě znatelně zesiluje zážitek. Zradí vás věrný bodyguard? Přijde planoucí hněv a trestná výprava nesená spravedlivou zuřivostí, jakou jinde nenajdete. Přemůžete nešťastného skřeta několikrát, pokaždé přežije a vrátí se v čím dál tím zuboženějším stavu? Třeba vám ho nakonec bude líto, přijmete ho do svých řad a povýšíte do funkce, abyste mu to trochu vynahradili, chudákovi.

Celý systém sice funguje bohulibě, ale nakonec by k ničemu nebyl, kdyby neměl nějakou pointu, nějaké finále. Tím je dobývání a bránění pevností. Nutno ale říct, že ačkoliv na papíře vypadá sestavování dobyvatelské armády či posádky pevnosti velmi zajímavě, ve skutečnosti to zas taková sláva není. Naklikáte svěřence, koupíte jim vylepšení, zavelíte do útoku, a pak už je jen potřeba vyčistit několik předem daných míst, zabít vůdce, hotovo. Žádné pořádné zdolávání zdí s věžemi a balistami se bohužel nekoná.

Nákupní seznam

Hra rozhodně má bytelný základ. Boj je opravdu výborný a systém Nemesis je jedinečná záležitost, se kterou se prostě jinde nesetkáte, o tom se nedá moc debatovat. Situace ale nakonec není až tak růžová. Hra sice skrývá obrovské kvantum obsahu, zejména nepovinného, takže kompletní dohrání může trvat klidně sto hodin, ale problém je, že by bylo daleko přesnější říci, že nabízí jednu hodinu stokrát.

Náplň hlavně postraních misí je zoufale nenápaditá. Příběhovým úkolům se občas podaří nějaká dramatická a napjatá chvíle, ale vedlejší obsah je bída s nouzí. Dvacetkrát odřezávat těch samých pět panáků od kůlů, zabít tolik a tolik skřetů za takový a takový čas, zabít tolik a tolik jiných skřetů za tak a tak dlouho...

Shadow of War je příšerně přefouknutá věc. Méně je někdy více, což tvůrci rozhodně nepochopili, takže jejich hra vypadá jako barokní katedrála. Každá jednotlivá ozdoba by sama o sobě byla zajímavá, ale všechny naráz bez kousku volné plochy vytvářejí přeplácaný hnus. Mapa (odkrýváte ji samozřejmě lezením na věže, ach jo) je zasypaná tak odpornou změtí ikon, že si člověk připadá jak na rodinném výletě do Alberta, Tesca, Lidlu a Kauflandu najednou. 

Kam se podíváte, tam otravuje nějaká výzva, věc k sebrání do kolekce, online komunitní funkce a kdesi cosi. Jednak to nesmírně ruší, ale hlavně to spolehlivě ničí jakýkoliv pocit naléhavosti, že je potřeba zvítězit ve válce, když místo toho pobíháte po Cirith Ungolu a sbíráte gondorské hrnce. Tempo děje aby spral ďas, teď je potřeba dokončit sbírku nápisů ze stěn, no ne?

Jádro Shadow of War je fantastické, jeho obal, omáčka okolo, už za moc nestojí. Úplně stejně působila i jednička, kde se také bojovalo jen pro samotný boj a hrátky se skuruty, ale žádný další kvalitní obsah už hratelnost nepodpořil. Je škoda, že tvůrci přišli znovu s tím samým i v tomto případě, protože zrovna tohle byla oblast, která potřebovala největší změny.

Ach, ty bedny

Nakonec tu máme téma z nejožehavějších. Mikrotransakce. Na tento fenomén dnešní doby má nějaký názor nejspíš úplně každý a zrovna zde není prostor na rozsáhlou polemiku, ale... Dodatečná monetizace placených her není úplně v pořádku, ale dá se tolerovat, když nabízí kosmetické záležitosti nebo vcelku zbytečná urychlení postupu. Příkladem takového přístupu může být Deus Ex: Mankind Divided, který sice mikrotransakce má, ale ani jednou vám je neukáže, nepodsune, nenaznačí, že byste o nich měli přemýšlet, a hra odsýpá naprosto bez problémů i bez nich.

Shadow of War jde ale přes čáru. Krabice s náhodným lupem, u kterých se za skutečné peníze můžete věnovat hazardu a doufat, že vám z nich padne legendární zbraň či kvalitní skřet, kterého zrovna potřebujete, nemají v podobném titulu co dělat.

Ještě horší ale je, že abyste mohli zhlédnout skutečný konec hry, musíte dohrát čtvrtý akt, který funguje jako jakási post-game tryzna a sestává se z nekonečného (příšerně nudného) bránění pevností pořád dokola proti silnějším a silnějším nepřátelským armádám. Tvůrci sice tvrdí, že to mělo symbolizovat dlouhá desetiletí urputné a zoufalé války, ale nelze se ubránit podezření, že je to ve skutečnosti naprosto cílená otrava, co má hráče postrčit k nahmatání peněženky, aby to měli rychle z krku a mohli se podívat na konec. Že si tvrdou měnou na dřevo lze závěrečné grindovací martyrium povážlivě zkrátit, je prostě fakt, a nelze z něj být bez sebe radostí.

Je to Mordor

Grafika je spíše průměrná a v některých místech až nehezká. To je ale zase na druhou stranu daň za obrovské množství postav na scéně, přičemž se hra stále pohybuje naprosto bez problémů - na konfiguraci i7700k +Titan X se ve 4K při plných detailech a ultra texturách snímková frekvence v podstatě nehnula z šedesátky i v nejlítější bitevní vřavě. Povedený je i design úrovní a scénografická práce, díky níž není takový problém se pokochat působivými výhledy třeba na průmyslem zjizvenou pláň Gorgoroth a nějaké ty méně kvalitní modely a povrchy odpustit.

Shadow of War je kolem a kolem dobrá hra. Dynamický pohyb, dramatický a strhující boj, zajímavé rozšiřitelné schopnosti a výborný systém Nemesis dohromady skládají povedenou hratelnost, která zvládne sama o sobě bez problémů zabavit dlouhou dobu. Tragicky unylý svět a jeho naplnění repetitivním obsahem ale spíše posílá oči v sloup, a to ani nemusíte být fanoušky Tolkienovy tvorby, které ještě k tomu urazí příběh a bohapusté šlapání po předloze. Dojem navíc dále hořkne kvůli hrabivosti tvůrců, která je bohužel poměrně očividná.