Max Payne Mobile

Na prvního Maxe vzpomínám rád. Kdo taky ne. Pro mě osobně spočívalo kouzlo hry ve dvou hlavních ingrediencích - stylizaci a preciznosti. Ohraný příběh bývalého detektiva na útěku podali finští umělci z Remedy osobitým způsobem, který sršel i z jejich následující tvorby. Některé hlášky se mi zaryly do mozku a pamatuju si je i po letech.

Na rozdíl od spisovatele s blokem jsem se s Maxem vrhal do hloučků nepřátel s chutí. Střemhlav. Zpomaleně. To se ke slovu dostala ona preciznost. Rychle vtrhnout do místnosti, ustřelit ventil od plynové bomby, zpomalit čas a v úskoku stranou za ohlušujícího výbuchu rozdat pár přesně mířených headshotů. Mlask.

Zatímco stylizace zůstala nedotčena a komiksové podání příběhu se na iOS hodí skvěle, preciznost v mobilní verzi připomíná hledání termosek v temném lese. Hráče to spíš obtěžuje a vlastně to moc nefunguje. Na výše popsané entrée do místnosti zapomeňte. Na vině není nic jiného, než zatracené virtuální joysticky. Ovládat se to dá, ale je to jako byste pili teplé pivo. Jde to, ale požitek z toho mít nebudete.

Při pomyšlení na úrovně s úzkými potůčky krve mi na čele naskakovaly potůčky potu už v tutoriálu. Naštěstí měli War Drum Studios rozum a hned při prvním pádu mi nabídli přeskočení celé pasáže. Čímž vlastně přiznali, že ovládání není ideální a rozhodli se hráče netrápit. Díky za to! Pokud by vás nějaká pasáž příliš frustrovala, můžete z cheatovacího menu přeskočit celou úroveň.

Ideální není ani míření. Můžete si jej sice poštelovat jak je ctěná libost, ale ani po několikaminutovém laborování jsem nenašel nic, co by fungovalo alespoň tak, aby mě to občas neštvalo. Nakonec jsem zůstal u hard locku, nejvyššího stupně automatického míření. Ten byl většinou šikovný, ale občas aktivně zaměřoval nepřátele za zdmi, na jiných podlažích, nebo za překážkami. Ne a ne se přepnout na sympaťáka, který mi z druhé strany šťouchal upilovanou brokovnicí do žeber. Bug nebo feature? Wallhack.

Pro puritány, kteří si chtějí mířit bez pomoci, je klíčový bullet time. A pevné nervy. Čím víc času na došoupání zaměřovače na nepřítele, tím líp. Ani s vlastním mířením a bullet timem jsem se ale na iPhonu nepřiblížil k preciznosti PC verze. Přirozeně.

A hra samotná? Je stále stejná. Pořád vás bude bavit posouvat příběh kupředu a pořád budete mít z kvalitně vyčištěné místnosti radost. Jen už to nebude takové terno jako tehdy. Bullet time také neztratil nic ze svého kouzla a audiovizuální efekt, který doprovází jeho spuštění, je i po letech libový.

Z pohledu dnešního hráče průhledný a jednoduchý design sice trochu zastaral a nenadchne, ale funguje, nenudí a neurazí. Což dokazuje, jak povedený na svou dobu Max byl. Mnohem větší radost bych ale měl, kdyby Rockstar vytáhnul z obou Maxů Payneů jen ty komiksové předěly a slepil je dohromady v jeden velký interaktivní komiks. Pak by vznikl nekompromisní produkt, který by skutečně nadchnul.

Naštěstí mi nedokonalosti portu nikdy nehodily pod nohy klacek, který by nešel přeskočit. A já je přeskakovat chtěl. Na dvě sezení jsem hru s chutí dohrál. Max Payne sice neuzrál jako víno, ale rozhodně patří k těm hrám, které zestárly se ctí a jdou hrát i po letech. Nebudete se bavit jako v červenci 2001, ale ani vás to nenaštve. Jako příjemná jednohubka poslouží dobře. A na hlavní chod, který nám vrchní z Vancouveru naservírují už 18. května, Max Payne Mobile za cenu dvou piv navnadí dobře.