Mafia II
Mafia 2 je perfektně technicky a umělecky provedený kousek, který veškerou herní konkurenci zadupává do země prezentací příběhu. Jenže to není film, ale počítačová hra, a protože skutečného interaktivního hraní je v ní řádově mnohem méně než animací a nudného ježdění městem, nedosahuje celkově kvalit jedničky.
Vito Scaletta je italský emigrant, který se jako malý stěhuje do Ameriky. Otec, aby uživil rodinu, začne od rána do večera dřít v docích a po nocích chlastat. A protože Vitto nechce dopadnout jako on, schází na cestu, kterou mu ukáže jeho kamarád Joe. Za tmy krade a loupí, což mu jako zelenáči s mlékem na bradě nemůže přinést nic jiného, než opletačky se zákonem. A aby se vyhnul vězení, nastupuje do americké armády a vydává se zpět na Sicílii do bojů 2. světové války. Po letech se vrací na měsíční dovolenou do Empire Bay, města, kde vyrůstal a kde žije jeho rodina. Jenže ta se jen těžko vzpamatovává ze smrti zadluženého otce. Vitto se díky Joeovi vyhýbá návratu do války a místo toho znovu roztáčí kola zločinu. Aby pomohl matce a sestře a taky trochu sobě.
Vitto a Joe jsou po většinu času dva ubozí zlodějíčci, kteří se zapletli do hry, jež přesahuje jejich možnosti. Mafia 2 sice po příběhové stránce neoplývá originalitou, ale vždyť všechna ta klišé přeci milujeme. Rozptýlení najdeme i ve dvou parádních kapitolách, které se odehrávají úplně někde jinde, než v Empire Bay. A ještě…, ale radši ne, víc prozrazovat nebudeme.
Poslední kapku do skvělého filmového zpracování přidávají kulisy města Empire Bay. Je tedy jasné, že filmovost, kterou jsme všichni milovali v prvním dílu, je ještě lepší. Dlouhá doba vývoje a maniakální cit pro detail ve všech audiovizuálních a scenáristických oblastech se vyplatily.
To samé se ovšem nedá prohlásit o hratelnosti. Zejména první polovina má k uzoufání pomalé tempo. Většina z patnácti kapitol začíná probuzením Vita a zvednutím telefonu. Domluvíte si schůzku a přesunete se do hospody nebo za kámošem. S tím se potom domluvíte na plánu a opět popojedete autem. Buď následuje akce, nebo další animace a rozhovor, a opět přesun po čtyřech kolech. Když k tomu připočtete, že mise z lihovaru, kterou známe z demoverze, je v první polovině hry tou nejakčnější a přestřelka v ní nejdelší, resumé je jasné.
Nejenže v základní prodávané verzi na PC chybí herní obsah pro rozptýlení, ale ono se ho nedostává ani v zápletce samotné. Příběh je rozpuštěn desítkami minut strávených v autě. V něm vám nezbude než poslouchat sice zajímavé, ale stále se opakující zprávy a hudbu z rádia, případně vést rozhovory s parťáky. Jenže ti nejsou natolik upovídaní, aby vám jejich společnost zpříjemnila dlouhé chvíle za volantem.
A když už dojedete na místo určení, akce je v první půlce hry velmi krátká nebo se omezuje na fádní pěstní souboje. Díky omezeným možnostem úderů si je užijete jednou nebo dvakrát, ale pak už je to nutné zlo. Používat lze lehký a těžký úder a ty řetězit do jednoduchého komba. S třetím boxerem ovšem přichází nutnost se krýt a využívat protiútoků. To ve výsledku znamená, že se schováte za své pěsti, necháte soupeře dvakrát máchnout do vzduchu a jednu mu vrazíte. Sérii opakujete asi pětkrát a potom ho doděláte třemi silnými údery.
Naštěstí se mise, od přibližně desáté z patnácti, stále více plní obsahem, který od hráče vyžaduje aktivní zapojení – tedy hratelností. Je ovšem škoda, že vyvážení hratelnosti a filmovosti se dočkáme až ve dvou třetinách hry. Takhle měla být nahuštěná celá, nikoliv jen její závěr.