Lost Planet 2

Verdikt
70

Zábavná hektická akce plná sněhových, pouštních, pralesních i vesmírných hřišť, zabydlených armádami vojáků, mechů a především různě velkých fantaskních monster. Ačkoliv hra trpí slabou AI, nedomyšleným ovládáním a chybami level designu, stále se jí daří poskytnout dobrou zábavu, především díky nádherné grafice, frenetické akci, nápaditému designu bossů a kooperativní hře až pro čtyři hráče.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

Xbox 360Xbox 360

Další informace

Výrobce: Capcom
Vydání: 15. října 2010
Štítky: sci-fi, střílečka, third person, kooperace, více hráčů u jednoho zařízení, akční

Lost Planet 2 není hra, do které byste se měli pouštět sami. Ačkoliv je možné příběhovou kampaň projít o samotě s „podporou“ AI spojenců, design jednotlivých misí je citelně vystavěn pro kooperativní spolupráci dvou, tří nebo v ideálním případě čtyř živých hráčů. Nejde jen o samotnou obtížnost, ale o konkrétní úkoly typu „braňte dvě místa na mapě zároveň“ nebo „jeden nabíjí, zatímco druhý ovládá obrovský kanón“. Ačkoliv bychom měli být vděční, že tam vůbec je, splitscreen je bohužel obrazově oříznutý a tou jedinou pravou cestou k vychutnání hry tak zůstává online coop.

Jestliže jste tedy dali dohromady partičku čtyř přátel pro hraní Borderlands, tohle by mohla být docela dobře vaše další zastávka. Jen se musíte vybavit trochou trpělivosti, protože navzdory dobrým nápadům, nádherné grafice a explozívní akci Lost Planet 2 trpí několika znepříjemňujícími problémy, v čele s ovládáním a level designem.

Příběhová návaznost

Hra sice přímo pokračuje ve stopách původního Lost Planet, nicméně pokud jste první díl nehráli, nemusíte si dělat starosti – příběh tam nedával moc smysl a zde je na něj kladen ještě menší důraz. Šest masivních kapitol Lost Planet 2 postupně zobrazuje válečný konflikt na planetě E.D.N. III z perspektiv jednotlivých lidských válčících stran a nefiguruje zde žádný konkrétní hrdina, kterého byste poznali jménem. Jde prostě o sérii válečných operací a misí, které v tomto ohledu připomínají například starší hry ze série Socom.

Od hry, kterou produkoval slavný Keidži Inafune (Resident Evil, Onimusha, Dead Rising) šlo rozhodně čekat mnohem víc. Je ale třeba uznat, že ke konci páté epizody se cesty jednotlivých herních frakcí docela působivě protnou v gigantické kataklyzmatické bitvě proti monstru tak obřímu, že by dokázalo způsobit zkázu celé planety jako takové. Finále je rozhodně nejpůsobivější pasáží hry a docela připomnělo závěr Dead Space.

Proti hmyzoidním vetřelcům

Z hlediska hratelnosti se Lost Planet 2 sice tváří jako „realistická“ akce z pohledu třetí osoby, nicméně ve skutečnosti jde o hekticky přímočarou akci ze staré japonské školy, připomínající hry typu Contra nebo R-Type. Zapomeňte na nějaké krytí se za překážky, tady prostě poběžíte kupředu a budete divoce střílet na všechno v dohledu.

Hra na vás střídavě vrhá záplavu drobných nepřátel, skupinky kompetentních a smrtících lidských nepřátel nebo nad vámi vztyčí mnoho desítek metrů vysoké bossy. Planeta E.D.N. III je totiž z větší části zabydlená hmyzoidními vetřelci jménem Akrid, kterých je mnoho druhů a velikostí. Většina planety je navíc pokrytá věčným sněhem a tak jsou hmyzáci vítaným zdrojem „tepelné energie“, kterou čerpáte z jejich mrtvých těl do zásobníků ve svém skafandru.

Ačkoliv se vaše postava neumí krýt za překážky, dokáže jiné věci. Například vystřelit kotevní lano, kterým se můžete přitáhnout k okraji libovolné plochy a následně na ni vyskočit. Vzhledem k členitosti prostředí to budete docela často využívat, kromě jiného také pro vyšplhání se na některé z největších bossů, abyste se po jejich těle prošli k jejich zranitelnému místu. V jednom případě se dokonce budete muset dostat do tlamy bosse a probojovat se jeho vnitřnostmi až k srdci.

Mechové a ovládání

Ještě zajímavější schopností vaší postavy je dovednost ovládat tzv. Vital Suits neboli prostě mechy - tito různě velcí a různě vybavení roboti nabízejí samozřejmě větší palebnou sílu, ochranu a nezřídka také unikátní manévrovací schopnosti včetně létání. Nechybí ani stroje, které unesou kromě pilota ještě dva další spolujezdce ve střílnách po stranách… ačkoliv u toho budete vypadat trochu jako popeláři, protože se budete jednou rukou držet vozidla a jednou nohou viset ve vzduchu.

Herní náplň je tedy sama o sobě explozivní a zábavná, obzvláště pokud máte sebou kvalitní skupinku lidských spoluhráčů. Co vám ale zážitek do určité míry pokazí, to jsou bohužel základní herní mechanismy v čele s ovládáním. Ačkoliv to není úplná katastrofa a dá se na to zvyknout, kamera ani reakční doba vaší postavičky nepatří k nejpružnějším.

Více frustrace si užijete s poněkud nelogickým namapováním tlačítek, kdy například tlačítko B slouží hned pro několik různých věcí, od útoku pažbou přes běh či nastupování do vozidel až po aktivaci radarových sloupců s uložením pozice. A přitom například tlačítka RB a LB slouží pouze k rychlému otočení kamery daným směrem, což dost možná za celou hru ani jednou nevyužijete. Ovládání bohužel nelze nastavit detailně, můžete jen vybírat z presetů.

Školácké chyby v designu

Pokud překousnete ovládací mechanismy, musíte se ještě obrnit trpělivostí proti několika školáckým chybám v level designu. Tou největší je naprostá absence ukládání pozice hry mezi kapitolami. Ano, vážně: KAPITOLAMI, ne misemi. Abyste získali lepší představu, každá z šesti epizod hry je rozdělena na tři až pět kapitol, které se ještě samy o sobě skládají z několika misí, trvající klidně deset minut a více. V praxi se vám tak může stát, že budete hrát půl hodiny i hodinu, než vám hra umožní trvale uložit pozici.

Uvnitř samotných misí můžete využívat jen respawnování u posledního dosaženého radarového sloupu, nic víc. Jistě, pokud se rozhodnete hru s přáteli zapnout o víkendu, není to problém. Pro samotářské hraní po večerech, obzvláště na vyšší obtížnost, to ale může představovat docela nepříjemnou komplikaci. Mise samy o sobě nicméně mají ještě dva větší problémy. Tím prvním je častá přítomnost nejsilnějších nepřátel přímo u spawnovacího bodu a tím druhým je velmi neurčité zadávání úkolů, což způsobuje nepříjemné momenty tápání obzvláště v komplexnějších bitvách na koncích kapitol.

Přetéká speciálními efekty

Součástí kouzla je samozřejmě grafika, která je každopádně na vysoké úrovni, ačkoliv ty úplně nejpůsobivější pasáže najdete až ke konci, kde na vás čeká kromě jiného vesmírná základna na oběžné dráze a zábavná herní pasáž ve stavu částečné beztíže. Ke skvělé grafice, přetékající speciálními efekty od výbuchů po sněhové bouře, je potřeba připočítat ještě monumentální orchestrální hudbu.


Pokud se přenesete přes pár, co si budem, docela otravných chyb, nabízí Lost Planet 2 uspokojivou a adrenalinovou sci-fi zábavu v divokém tempu. Máte-li tedy chuť postřílet pár xenomorfních monster ve stylu Hvězdné pěchoty, směle do toho!