Lost Ember

Verdikt
85

Čarokrásné melancholické putování kouzelným světem, v němž se rozplétá osobní ztráta, zločin a trest, pozorování proměny velkolepé civilizace na pouhou vzpomínku. A vůbec nevadí, že samotného hraní je v Lost Ember poskrovnu.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Mooneye Studios
Vydání: 22. listopadu 2019
Štítky: indie hra, first person, explorativní, experiment, adventura

Většina příběhů je už v dnešní době větší či menší kopírka něčeho, co se dochovalo od počátku písemnictví. Najít zcela originální motiv je prakticky nemožné, a tak nám nezbývá než se pokusit alespoň o originální pojetí. Proto autoři stále častěji sahají po hrdinech, kteří nejsou, aspoň na první pohled, lidé. Naštěstí nám příroda nadělila velké množství nádherných zvířat, která je snadné přenést do role filozofujících a trpících charakterů, aniž by musela mluvit. Stačí vzít takového vlka a zasadit ho do dechberoucího světa. Na úspěch je zdárně zaděláno.

Tichošlápek

Lost Ember rozhodně není extra objevnou hrou. Pracuje s dobře známým motivem: Postava zmítaná vinou a krutým osudem se dostane do společnosti někoho, kdo je sám uvězněn ve vlastních pochybnostech. Cestou na onen svět se zářící červené kouli, hlavnímu vypravěči, něco nepodařilo. Přístup do posmrtného života mu byl odepřen, ale k jeho velkému překvapení není sám. Při bloumání světem mrtvé civilizace objeví duši – vlka s podobně pohnutým osudem.

Začíná tak cesta nemluvného zvířete a upovídané zvědavé duše za odpuštěním, odhalováním minulosti a především za vysněným posmrtným klidem a mírem. Příběhová premisa pracuje s konceptem zločinu a trestu, ale zároveň nic nevykresluje černobíle. Autoři se velmi zdatně chopili způsobu, jakým zobrazují postavy i celý příběh, který se sice točí kolem zániku civilizace silně připomínající mezoamerické indiány, ale přesto se nedokážu zbavit dojmu, že jde především o ztvárnění osobní tragédie provázející celospolečenský problém.

Vzhledem k tomu, že hráč nemůže do diskuze vstupovat a pouze prožívá momenty z dob minulých, je celá osudová bezmocnost o to silnější. Jak už se navíc osvědčilo v minulosti jiným titulům, zvolit jako protagonistu psovitou šelmu jednoduše funguje na výbornou. Pozorovat utrápené výrazy nebohého vlka (respektive vlčice) je opravdu bolestivý zážitek.

Fauna a flóra

Jednotlivé dějové pasáže s rozplétáním osudu kdysi velkolepé civilizace i vlčí hrdinky v podstatě zahrnují jen přesun mezi body v překrásném světě. Explorativní složka hry je tu místy trošku navíc a motivace hledat houbičky nebo artefakty z dob dávno minulých hraje přinejlepším až druhé housle. Někdy ani to ne. Svět totiž umí být opravdu rozlehlý a prozkoumávat každičké zákoutí se člověku po chvíli zají.

I když, člověku. Lidé tu nejsou vykreslení zrovna v tom nejlepším světle, takže se místo dvojnožců převtělíte do plejády nejrůznějších zvířat, mezi nimiž nechybí ryby, ptáci ani různorodí savci. Zatímco některé momenty, jako třeba let s kačenou, patří k těm méně dechberoucím, jiné vás nechají sedět s otevřenými ústy. Ne pro nějaký hlubší význam, jen zkrátka samotné zpracování zvířeny je úžasné, ať už jako ryba přeskakujete mezi horskými potůčky, nebo jste součástí hejna papoušků či stáda buvolů, kteří se ženou pouští před písečnou bouří.

Drtivá většina podobných momentů je předpřipravená a naskriptovaná. Občas dokonce dochází ke quick-time eventům, kde uhýbáte před nástrahami. Ovšem když od tohohle nedostatku svobody odhlédnete, je možné označit Lost Ember za vážně pojatý zvířecí simulátor, který patří k tomu nejlepšímu na trhu. K tomu přičtěme ještě bezchybně zpracovaný svět, který střídá jeskyně s ruinami měst, vodní hlubiny s prosvětlenými dálkami, pouště s džunglí. Je to jedním slovem nádhera.

Nešlo by to jinak?

Lost Ember není klasická hra. Není to ani klasická akční adventura s hádankami a rébusy. Je to spíš vyobrazení cesty proložené možností ovládat zvířata a interagovat se vzpomínkovými místy, z nichž se skládají střípky celého příběhu. Samotné hraní tvoří reálně pět, deset procent z celé hry, která vydá na slušných pár hodin. Většinu času se opravdu jen přesunujete po světě v tělech nejrůznějších zvířat a posloucháte vyprávění o dobách největší slávy zničené civilizace, po které zůstaly jen ruiny a vzpomínky.

Navzdory tomu, že nás po čase začaly procházky a prolety spíš otravovat a počet nových zvířat, do nichž je možné přemístit svoji duši, se postupně tenčí, jde v podstatě o dokonale zpracovaný příběh. Podobné tu sice byly, ale forma zde drtivě válcuje obsah a vytvořit si silný vztah k hlavní dvojici protagonistů je velmi snadné.

I když samotné hraní není kdovíjak zábavné, všechno ostatní funguje skvěle – například vizuální styl i podmanivá hudební složka, která jen umocňuje pocit z něčeho nadpřirozeného. Jako by chtěli autoři každou notou a každým motivem zdůraznit, že je duší hry něco víc než jen příběh, který chtějí odvyprávět.

Lost Ember si zaslouží téměř absolutní hodnocení pro svoji emocionální podmanivost a skvělé atmosférické zpracování. Nenechte se odradit jednoduchými mechanikami a ponořte se do melancholického putování, kde nic nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá.