Last Day of June

Verdikt
80

„Co jsem mohl udělat, abych zachránil milovaného člověka?“ Na takovou otázku je ve skutečném životě většinou pozdě, ale adventura Last Day of June na ni umí odpovědět. Natolik ohromí nevšedním námětem a emocemi, že jí prominete i některé nedostatky.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$19,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Ovosonico
Vydání: 31. srpna 2017
Štítky: indie hra, psychologický, umění, experiment, dobrodružná, adventura

Byla – nebyla osada u rybníka. V ní více krav než lidí, panenský klid a za okny chladnoucí koláče. Jednoho dne však pohádkovou idylu zničila tragédie. Vypráví o tom adventura Last Day of June, když si všímá, jak jediná událost dokáže člověku obrátit život naruby. Atmosféra silná jako pravá brazilská káva ukrývá i zrnko překvapivě dobré hratelnosti, se kterou se hra chytře zbavuje okovů interaktivního filmu. Nebýt křečovitě vyumělkovaného vzhledu a skromnějšího obsahu, bylo by hodnocení ještě vyšší. 

Tragédie z tohoto světa

Není na světě příliš mnoho her jako Last Day of June. Těch, ze kterých by sršely emoce bez války, hladovění či boje s mimozemšťany. Tato adventura zůstává velmi civilní, a přitom umí i rozplakat, neboť portrétuje lidské neštěstí, které je tak reálné, že se o něm raději nahlas nemluví a když už, poklepá se při tom na dřevo. Příběh začíná, když vesničku zasáhne zpráva o autonehodě nejoblíbenějších sousedů. Svého času šťastný manžel se ocitá na invalidním vozíku, zatímco jeho kdysi šťastná žena, čekající dokonce potomka, tragicky mizí ze scény.

Příběh odkrývá tíživou pointu již v samotném úvodu, aby vyvrcholil v srdceryvné finále, jaké jste u hraní ještě nezažili. Melancholie, vrcholící explozí slz, je klíčová pro celkovou herní atmosféru, ale také pro zajímavou hratelnost, která staví na cílevědomé kauzalitě, tedy na ovlivňování detailů v minulosti s touhou změnit budoucnost. Nešťastný vdovec díky zhmotnělým vzpomínkám cestuje zpět v čase a snaží se upravit běh různých událostí, aby nevedly k nehodě. Možná uspěje, možná ne, a možná se stane něco, co byste vůbec nečekali.

Emocí na rozdávání

Pravda, scénář se díky cestování v čase přeci jen ocitá mimo realitu, ale hře to nakonec velmi prospívá. Do vyprávění ostatně tvůrci ze studia Ovosonico investovali všechen svůj talent a podvedlo se jim dokonale portrétovat mezilidské vztahy, emoce a touhy. Koneckonců, jsou to Italové a vášně mají v malíku. Ve hře bravurně vykreslili přirozené lidské pocity a díky tomu je hra plná opravdové lásky a smutku, tedy skutečných emocí, jakými nemůže být protkána žádná sociální síť.

Svědkem nefalšovaného lidství se stanete již v prvních vteřinách u vody, kdy jeden z prvních úkolů velí přinést dámě květinu do vlasů. Ta se zaraduje, poděkuje a milému na oplátku nakreslí na čtvrtku papíru obrázek. Možná trochu dětinské a v dnešní době skoro neskutečné, ale ztotožnění s postavami je díky tomu otázkou okamžiku.

Velkorysé představení

V motýlím duchu se odehrávají i následující události, vlastně až do osudné nehody, která o to více vezme za srdce. Sympatickému páru by neštěstí zkrátka nikdo nepřál a emoce, zejména ty trýznivé, jsou hybatelem dalších událostí. Postavy jsou na to připraveny dokonalou charakteristikou. Kladné hrdiny by člověk nejraději zulíbal, a ty záporné, kteří se v idylické vsi přeci jen najdou, aby husa kopla. Se všemi se přitom seznámíte jak nejjednodušeji to jde – postavy pouze gestikulují, vzdychají a mručí, popřípadě užívají zvuky podobné citoslovcím. Je to zvláštní, ale účinné.

Tam, kde si romanopisec pomáhá hustě popsanými stranami, vystačili si herní tvůrci bez psaného i mluveného slova, za což jim nezbývá než vyseknout poklonu. Dokonce vynechali mimiku obličejů, kterým vydloubli oči a zašili ústa, však se podívejte na obrázky. Je fakt, že když postavičky vypadají jako nehotové dřevěné loutky, tak se musejí hodně snažit, aby jim bylo rozumět a někdy je těch zvuků a gest až příliš, ale stejně je to kumšt, takhle vyprávět.

Od filmu ke hře

Byť se hra v úvodních desítkách minut tváří jako „pouhý“ herní film, postupem času se v ní rozvine zajímavá hratelnost. Nejprve působí dojmem, že ji budete muset jenom posunovat po interaktivních kolejích, ale ve skutečnosti se děj větví a umožní řadu vlastních akcí a rozhodnutí. Těmi se sice jen rafinovaněji rozpojují a zase slučují jednotlivé příběhové uzly, nicméně způsob, jakým se tak děje, rozhodně stojí za pozornost.

Shodou nechtěných okolností zaviní nehodu sami sousedé. Ochrnutý hrdina se proto snaží v oživlých vzpomínkách přesměrovat jejich osudy v kritický den do neškodných výsledků, a odvrátit tak celé neštěstí. Hodlá například zařídit, aby sousedka v protijedoucím pick-upu pořádně přivázala svůj náklad, který pak nespadne jako osudná překážka na vozovku, nebo zabrání malému chlapci házet si u silnice s míčem. Víme přece, jak to končí...

Dokolečka dokola

V každé z celkově čtyř epizod se převtělíte z hlavního hrdiny do konkrétního souseda a učiníte s ním sérii rozhodnutí, o kterých lze předpokládat, že by katastrofě mohly zabránit. V pravidelných pasážích pak nastávají napínavé chvilky zúčtování, kdy se v konkrétní animaci ukáže, zda byl váš postup správný a auto dojelo do cíle.

Zamilovaný pár se však pokaždé znovu vybourá, jenom z jiné příčiny, a to proto, aby po jedné epizodě mohla začít další. Zdá se to cynické a lineární, ale zdání klame. V rámci kauzality totiž jedna událost ovlivňuje druhou, a tak se ve skutečnosti musíte snažit skloubit vývoj všech dílčích epizod navzájem s tím, že konečný výsledek uvidíte až v samotném herním finále.

Řešitelské indicie získáváte postupně, přičemž nová mnohdy vyloučí tu starší, což hru příjemně dramatizuje. Příklad za všechny – když klukovi vyměníte míč za pouštění draka, bude použitý provaz chybět v další epizodce dámě s nákladem… Proto opravdu až v samotném závěru hraní lze odhalit, jak to s výletníky vlastně dopadlo, což vás udrží příjemně namotivované i v momentech, kdy mozaika příběhů zdánlivě nedává smysl.

Rozpuštěná paleta

Vesnice je takřka sandboxové hřiště pro uvažování ve stylu „buď udělám tohle, nebo tamto“. Naštěstí existuje nekonečně mnoho možností a pokusů, jak najít ideální scénář, ve kterém se mohou vyloučit veškeré tragické eventuality a příběh nějak dopadne. Ne že by taková hratelnost byla obzvlášť náročná a indicie příliš poschovávané, ale dokonale zkombinovat osudy jednotlivých protagonistů chce přeci jen fištrón, což je u hry založené především na atmosféře velmi příjemné překvapení.

Last Day of June je zpovědí o osudové chvíli, která člověku změní život. Pobaví ale i jako standardní hra, což se cení. Velmi ji však kazí grafické zpracování. Tvůrci hru bohužel zahalili do podivné směsi rozmazaných textur, takže zatímco v jiných adventurách nebo nezávislých plošinovkách grafika buduje atmosféru, v tomto případě lze akorát konstatovat, že ji naštěstí celou nezničila.

Podivná neostrost obrazu zůstává za všech okolností protivná. Kolorované prostředí je zkrátka rozplizlé jako plátno malíře, kterého v plenéru zastihl liják. Snaha o umění se evidentně proměnila v křeč, nehledě na pomalé snímkování, který rozhodně neodpovídá nabídnuté kvalitě.

Pokud jde o další negativa, příběh hry rozhodně nevyniká délkou a prostředí zase velikostí. Děj v ideálním průběhu nezabere více než dvě hodiny, a přímo mikroskopické prostředí budete znát brzy nazpaměť, protože se skládá pouze z několika ulic a domků. Je vidět, že autoři investovali veškeré síly do příběhu a zapomněli hru vybudovat tak, aby jednak příliš brzy neskončila, a zároveň se za tak krátkou dobu nestihla paradoxně okoukat.

Lehkému zklamání ze skromné výpravy se ubránit nedá, leč hra se obklopuje poselstvím, které dalekosáhle překonává její hranice. Toužíte-li po malé emocionální povídce s velkým přesahem, Last Day of June je i přes jisté námitky jasná volba.