Killing Floor 2

Verdikt
80

Kooperativní akce Killing Floor 2 se hlásí o pozornost s bohatším obsahem, explicitně zobrazovaným násilím a skvěle optimalizovanou technologií. Hraje se sice skoro stejně jako minulý díl, ale nic jiného se ani nedalo čekat. Atraktivitu hry zvyšuje tvorba čilé amatérské komunity.

Počítač

WindowsWindows

26,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$39,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Tripwire Interactive
Vydání: 18. listopadu 2016
Štítky: kooperace, fps, střílečka, zombie, multiplayer, akční

Co je dobré, netřeba měnit, řekli si v Tripwire Interactive, a vytvořili Killing Floor 2, která znovu glorifikuje násilí a hraje se velmi podobně jako první díl. Přichází však také se slušnou porcí nového obsahu, trvanlivou hratelností a vyladěnou technologií. Po sedmiletém čekání je známá kooperativní akce vlastně konečně taková, jakou ji hráči chtěli mít. Uchovala si lidový charakter, ale už nevypadá jako amatérský derivát Left 4 Dead od Valve. Škoda pár přehmatů, i když nejsou příliš závažné.

Všeho dostatek

Killing Floor 2 je jako automobil po faceliftu. Rošťácky září novotou, ale v principu se vůbec nezměnila. Do divokého boje proti pravidelným vlnám monster se opět vrhá šestičlenná parta zabijáků, která se přehrabuje ve fůře zbraní a statistik, a to už tu zkrátka bylo. Příjemný lesk nicméně druhému dílu dodává rozšířená nabídka herních map, pestřejší výběr bojových tříd a přepracovaná technologie – vlastně to, v čem originál před sedmi lety příliš nezářil.

Dvanáct nových oficiálních map je oproti pěti z minula vítaným pokrokem. Prostředí je i mnohem větší a komplexnější, díky čemuž se v akci příjemně mění herní tempo. Potěší také celková pestrost výběru. Proti Zedům se válčí, kde si jen vzpomenete. Od pustého lesa přes futuristické laboratoře až po vánici na horách, kde prolitá krev perverzně barví sníh. Některé mapy jsou vyloženě krásné na pohled. V Paříži s hořící Eiffelovou věží pro všechen ten úžas zapomenete i střílet.

Neradno však opomenout také práci hráčské komunity. Vyzkoušejte některou z uživatelských lokací, a znovu tak objevte největší kouzlo Killing Floor. Díky uživatelskému obsahu se tahle hra prostě neokouká, což myslím dostatečně omlouvá fakt, že mapy dohromady netvoří žádný dynamicky se vyvíjející celek jako třeba právě v Left 4 Dead (2). Obstojí i samy o sobě bez zastřešujícího příběhu.

Sázka na individualizaci 

Relativně štědrá je hra také v nabídce zbraní. Užijete si spoustu zábavy s puškami, samopaly, podpalovači, celou plejádou brokovnic a najde se i několik opravdových výstředností, třeba Microwave Gun, která po způsobu kuchyňské mikrovlnky reaguje na kovové části v některých nepřátelích a nechá je explodovat. Skoro každý kvér má i slušně vyvážený poměr výhod a negativ. Proti kadenci, účinnosti a přesnosti obvykle stojí silný zpětný ráz, malé zásobníky nebo pomalé přebíjení. Některé nevýhody lze ale s růstem zkušeností eliminovat.

Za body získávané likvidováním monster si v levelovacím systému zpřístupňujete uvnitř každé bojové třídy speciální schopnosti. Ostrostřelec může časem účinněji pálit, Berserk rychleji útočí a třeba Medik efektivněji léčí. Vliv bonusů na kvalitu hraní je překvapivě dramatický. S každým novým vylepšením ani nebudete chtít uvěřit, že jste mohli hrát bez něj. Autoři věděli, jak osvěžit kampaň.

Zkušenostní systém nicméně opět vychází z předpokladu, že uvnitř dané akční třídy bodujete pouze pokud používáte zbraně pro ni určené. Ve třídě Demolitionist tedy povinně nosíte výbušniny, v Berserker kontaktní zbraně, v Support brokovnice a třeba s Firebug „šleháte plameny“. Zda to celé dává smysl, když je k využití i zcela univerzální třída Survivalist, zproštěná jakýchkoliv pravidel, necháme na vás. Obecně lze ale říci, že hra znovu upřednostňuje specializaci před univerzalitou. Je sice možné rozvíjet postavu ve všech třídách najednou, ale to je běh na dlouhou trať. Cenné body se rozdávají relativně pomalu.

Perfektní tým 

Killing Floor 2 je jednou z nejpoctivějších kooperativních akcí, protože atmosféra v ní opravdu graduje, když hráči tahají za jeden provaz. Platnými členy svých týmů jsou nakonec nejen ti, kteří strojově piplají své herní dovednosti, ale i lidé s týmovým duchem. Pocity sounáležitosti posiluje mnoho zajímavých momentů, například když poslední muž v poli šťastně dorazí nejsilnějšího nepřítele, a celý tým tak povstane z mrtvých. Z vděčnosti by svému hrdinovi postavili sochu. Pokud neradi trháte partu a chcete mít v akci krytá záda, je pro vás Killing Floor 2 ideální záležitost.  

Když si lidé pomáhají, zřetelně klesá celková herní obtížnost. Najednou se vyhrávají i zdánlivě neřešitelné souboje s monstrózními bossy, kteří se v singleplayerovém tréninku či s partou nešiků zdají nesmrtelní. Hra je při dobré kooperaci opravdu mimořádně zábavná a nevěřte těm, kdo tvrdí, že taková může být i při egoistickém stylu válčení. Není to pravda, tým je doopravdy efektivní (a hra zábavná) jen pokud si hráči zvyknou sdílet munici, peníze, taktiku, úkoly a tím i svůj herní osud.

Grafická jatka

Po technické stránce je Killing Floor 2 oproti svému předchůdci bezesporu atraktivnější. Grafika poháněná starší technologií Unreal Engine 3 sice neohromí dokonalými texturami, ale bezesporu uchvátí v detailně zobrazovaném násilí. Monstra mají nespočet zásahových bodů a spoustu animací smrti, což ze hry činí neskutečný festival morbidity.

Korunu veškerému násilí nasazuje systém MEAT (Massive Evisceration And Trauma), díky kterému se herní prostor pozvolna mění v masový hrob plný hlav, údů a rozpáraných pupků, přes které ani téměř neprošlápnete na zem. Ostatky mrtvých zůstávají v mapách vždy až do konce aktuálního mače, což je unikum. Krvavost hry lze nicméně v hlavním nastavení tlumit, autoři mysleli i na slabší povahy.

Mimořádně se povedla také technická optimalizace. Díky nízkým hardwarovým nárokům si Killing Floor 2 pohodlně užijete i na slabších počítačích, což je u multiplayerové vždycky fajn. Skvělý je také technický stav samotného online prostředí, které funguje naprosto bez zaváhání. Technicky se hra opravdu povedla.

Málo herních módů 

Killing Floor 2 je poctivě zpracovaná hra, kterou možná lehce kompromituje zvláštní způsob přerozdělování zkušenostních bodů, ale nemá výrazné nedostatky. Za zmínku stojí snad jen velmi chudé zastoupení herních módů. Ačkoliv tvůrci dodali bohatší obsah než v prvním díle, dočkáte se jen dvou základních herních režimů – hlavního „Survival“ a doplňkového „Versus“. Bonusový mód je přitom velké zklamání, proti lidským bandám v něm vyrážejí na zteč týmy složené z monster, za které ale upřímně nikdo nechce hrát.

Ač hbití jako legendární vetřelci, nejsou mutanti v PvP módu zdaleka tak smrtonosní. S mizernou ovladatelností a chaotickým způsobem útočení připomínají spíše maso, na které se vaří voda. Celá hra je frustrující blamáží i přesto, že je v jádru zajímavě navržená. V každém mači se totiž skládají účty až po dvou kolech, v nichž si týmy spravedlivě vymění role. Tvůrci ale musejí lépe vybalancovat obtížnost a vyřešit řadu nedomyšleností, třeba prostoje mezi střety, při nichž lidský tým přezbrojuje a monstra se nudí. Takto se asymetrická hratelnost nebuduje.

Přestože má Killing Floor 2 své mouchy, autorům z Tripwire Interactive se konečně povedlo vystoupit ze stínu konkurence a vyrobili robustní a dobře vyladěnou akci. I ti, kdo v ní spatřují jen primitivní a kolovrátkovou zábavu, musejí ocenit dokonalou proměnu někdejší modifikace v takřka mainstreamové dílo. Přitom se nezapomnělo na tvůrce obsahu z řad fanoušků. Hlavně díky nim Killing Floor 2 bude několik let žít, ačkoliv ve hře ustavičně řádí smrt.