Karateka

Verdikt
58

Skromná, ale sympatická záchrana princezny, která nesází jenom na nostalgii pamětníků bezmála třicet let starého originálu. Mechnerův cit pro chytrý design hrou spíš jen probleskuje, ale za ždibec času (a peněz) stojí.

Mobilní zařízení

iOS (iPhone, iPad)iOS (iPhone, iPad)

App Store
Koupit

Počítač

WindowsWindows

3,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

PlayStation Store

Xbox 360Xbox 360

ZdarmaXbox Store

Wii UWii U

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Liquid Entertainment
Vydání: 3. prosince 2012
Štítky: japonsko, bojovka, bojová

Když se o hře napíše, že by ji šlo dohrát se zavázanýma očima, obvykle se tím neskládá kompliment výzvě, kterou nabízí. Karateku je velice obtížné dohrát s očima dokořán, respektive dohrát ji v nejlepším možném z konců: vítězstvím pravé lásky.

Pravá láska je tu víc než terminus technicus, je to přízvisko prvního z trojice bojovníků, kteří se vydávají zachránit princeznu Mariko. Mezi dvěma milenci stojí palácové stráže a konečně samotný vládce Akuma, který si Mariko uzurpoval pro sebe. Proč ta zmínka zavázaných očí?

Boj se strážemi probíhá v rytmech obrany a útoků, vesměs telegrafovaných dynamickou hudbou. Dvě křísnutí dřívek znamenají dvě rány, hrábnutí do strun kota celou záplavu hmatů a chvatů. Když útok odrazíte, je řada na vás to protivníkovi vrátit - a takhle dokola, dokud jeden z vás nepadne na ústa. Jednoduché jako facka (následovaná kopem z otočky). Vše se komplikuje s postupem do nitra Akumova panství: nepřátelé začnou hmatat a chvátat čím dál rafinovaněji a správný rytmus je potřeba odečíst z jejich pohybu.

Vůbec nejlepší je Karateka v soubojích, kde pro hbité střídání stran nezbývá čas lelkovat a zaposlouchat se do klapotu větví bambusového háje nebo cvrlikání drozdů v palácových zahradách. V tu chvíli hra pospíchá jako splašená a než se nadějete, stojíte před branami trůnního sálu a čeká vás poslední, nejnáročnější zkouška.

Hrdinova smrt představuje moment, kdy na scénu nastupuje hrdina další. Ať už padnete kdekoli, ve frontě za vámi zdolávají útes, na kterém se palác tyčí, ještě Mnich a Hromotluk. Je to kouzelný způsob, jak pracovat s obtížností: oba mají podstatně víc životů, než první hrdina, ale zatímco s Mnichem bude Mariko ještě vcelku spokojená, Hromotluk si princeznu přehodí přes rameno jako pytel brambor a hurá s ní domů, kde ji patrně nečekají romantické večery s recitací Li Pa za svitu lampionů.

Roztomilý nápad přesně odráží to, čeho si hráči na Jordanu Mechnerovi vždycky cenili - je vývojářem přemýšlivým a zároveň dokáže své myšlenky elegantně přeložit do řeči herních mechanismů. A tak životy doplňujete přivoněním ke květinám, které hrdinům připomínají vůni samotné Mariko. Co jiného taky vlije chlapovi krev (nejenom) do žil, než smyslová vzpomínka na ženu, po které prahne?

Tohle už je samozřejmě drobnost, ale staronová Karateka je drobná hra za drobné peníze. Trápí ji tak maximálně nutnost s každým restartem opakovat celý tutoriál a možná zaměnitelnost většiny nepřátel, která vynikne právě u těch, co mají navrch vlastní entrée nebo naopak odchod ze scény. Těch detailů, jaké na cestě za princeznou tu a tam minete, by hra zasloužila pětkrát tolik.

Její trvanlivost se sice neomezuje na jediné použití, ale těžko z ní vykřešete víc, než několik zhruba dvacetiminutových dýchánků. Protože nemotivuje nahánění vyššího skóre (které se tu násobí čistotou souboje i aktuálním hrdinou), je celkem jasné, že jak se konečně podaří udolat Akumu i s princezniným vyvoleným, ztratíte poslední důvod se ke Karatece vracet.