Iron Harvest

Verdikt

Sice ještě není úplně dokonalá, ale originální a svěží je dost. Iron Danger boduje zasazením, stylem i atmosférou. Hra by měla vyjít letos v září.

Počítač

WindowsWindows

Nedostupné

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

Nedostupné

Xbox OneXbox One

Nedostupné

Další informace

Výrobce: KING Art Games
Štítky: diesel punk, alternativní historie, válečná, první světová válka, realtime, strategie

„A hele, starý známý,“ řekne si každý hráč Company of Heroes, který zapne Iron Harvest. Ale na tom není nic špatného, protože staří známí bývají dobří známí, pokud to tedy nejsou známí, kteří přijdou k vám domů na večírek, nic nepřinesou a sežerou všechno guacamole. A pravda, i Iron Harvest má svoje mouchy, ale když už nic jiného, přijede v obřím steampunkovém mechovi a nechá vás, abyste se na něm projeli. To se pak ty mušky hned snáze ignorují.

Do polí a mezi mechy

Iron Harvest je chystaná realtimová strategie, jejíž estetika se opírá o malby Jakuba Różalského, podle nichž byla vytvořena i slavná stolní hra Scythe. Možná víte, o co jde – obrázky běžného venkovského života 20. let minulého století, jen místo koňských povozů krajinu brázdí ohromné ocelové kolosy ověšené zbraněmi.

My do univerza 1920+ nakoukli v rámci novinářského přístupu k prvním pěti singleplayerovým misím a musíme říct, že mechové v něm nejsou úplně nedůležití, asi jako nebyl pro světové dějiny úplně nedůležitý vynález atomové bomby. Tyhle válečné stroje pochodují (a v některých případech přímo pobíhají) po bojišti a běda pěšákovi, který upoutá jejich pozornost.

Ani pěšáci ovšem nejsou úplně irelevantní, zvlášť pokud s nimi umíte zacházet. Přesně po vzoru Company of Heroes, v níž se autoři z německého studia King Art mohutně inspirují, se pěchota umí krýt, a pokud se kryje, je daleko obtížnější z ní nadělat krvavé cáry palubním minometem. A dobře vržený granát či chytře nastražená mina dokáže poslat k zemi i mnohatunovou meší obludu. (Ano, na adjektivu „meší“ trvám. Svoboda slova, i toho pitomého!)

Polská guerilla

Důraz je stejně jako v případě druhoválečného vzoru jednoznačně kladen na mikromanagement. Jednotek je malé množství a musíte se o ně starat, stavba základny vám moc vrásek nenadělá a nejdůležitější bude vaše umění správně umístit svoje jednotky – a také ve správnou chvíli použít jejich aktivní schopnosti.

Když se sejdou okolnosti se strategickou genialitou a vám se podaří uskutečnit naprosto dokonalé přepadení silnější formace, Iron Harvest je partyzánská lahůdka. Zvlášť v úvodních misích, kde hrajete za Poláky (tedy za jejich alternativní verzi, stát Polonia) – ti jsou špatně vyzbrojení, mechů mají málo a tváří v tvář ruské (rusvětské) přesile musí spoléhat především na vlastní chytrost a znalost terénu.

Ta chytrost se může projevit třeba tak, že pomocí hrdinské jednotky, odstřelovačky Anny, odlákáte pár silnějších nepřátel pryč z jejich běžné trasy. Náhle na ně spustí palbu všichni vaši sedláci s puškami a vymýtí je. A hle, z Rusů vypadlo jejich exkluzivní těžké vybavení, které můžete sebrat, takže z obyčejných pěšáků jsou náhle protitankové (protimeší) jednotky!

Je sice trochu divné, že se tím skutečně změní jejich třída, takže hladce oholeným sedlákům během vteřiny narostou husté kníry typické pro inženýry, ale realismus tu, prosím, nehledejte – protagonistka Anička ostatně všude pobíhá se svým cvičeným medvídkem Wojtkem, který na její povel bez problémů rozsápe třeba deset po zuby ozbrojených Rusů najednou.

Kryjte se, troubové!

Iron Harvest sice vzbuzováním vzpomínek na Company of Heroes vyvolává radost, ale občas také působí bolest, protože je zkrátka v mnoha ohledech horší. Jistě, hráli jsme ranou verzi a plná hra má vyjít až v září, ale musíme hodnotit, co jsme měli pod rukama teď, ne to, co tam snad budeme mít za půl roku.

A co jsme pod těma rukama našli? Hru, jejíž některé systémy jsou zvláštně neintuitivní a neohrabané, například právě systém krytí. V terénu existují překážky, podlouhlé ploché kameny nebo nízké zídky, které by měly být naprosto dostatečné pro ukrytí několika oddílů, ale hra naše muže za skryté z nějakého důvodu nepovažuje.

A když už se nám podaří úspěšně ukrýt, nepřátelé často jen proběhnou skrz kryt našim jednotkám do zad a rozstřílí nás ruskými brokovnicemi, protože trvá překvapivě dlouho, než nějakého panáčka pošlete k zemi, i když k vám upaluje otevřenou krajinou.

Ona je umělá inteligence všeobecně taková všelijaká. Překvapivě často jí čelní útoky vyjdou, ale jindy se slepě vrhá proti kulometům, až je v ruských tělech 90 % olova a voda veškerá žádná. A občas si s AI můžete vyloženě pohrávat.

To jsme takhle na náměstí, které jsme potřebovali dobýt, spatřili těžkého mecha. Střelili jsme do něj Aničkou za minimální poškození, on se rozzuřil a rozběhl za námi, načež ho za třetinu životů ťafl skrytý kanón. Mech se lekl, ustoupil zpátky na místo… načež jsme ho znova střelili Annou, on znova vyběhl, znova to schytal dělem a tak dále, dokud se chudák nerozprskl na součástky.

Když už mluvíme o Anně – ona a Wojtek jsou smrtící tým, což je jedině dobře. Máme ve svých strategiích rádi opravdu mocné jednotky ve stylu Warcraftu III, které dokážou při vhodném použití rozhodnout o osudu bitvy. Jenže zrovna u téhle polské ostrostřelkyně jsme nepřišli na to, jak jí zakázat střílet – a ona tak mnohdy z ohromné dálky vypálila na nepřátelskou formaci, na jejíž rychlý nástup jsme absolutně nebyli připravení.

Vrať mi mé legie!

Největší hřích umělé inteligence ovšem souvisí s pathfindingem. My to vývojářům vlastně vůbec nezávidíme, ale faktem je, že musí naučit svoje panďuláky pochodovat rozbitým terénem, protože kam přijde mech, tam ten rozbitý terén prostě bude. Domy se hroutí a zbývají po nich jen obvodové zdi, všude se válejí kusy roztříštěných robotů… A malé křemíkové mozečky mají problém.

Třeba třetí misi jsme museli celou restartovat, protože se nám v troskách baráků zasekl jeden klíčový, příběhový mech a nádavkem ještě asi tři pěší jednotky. Nešlo s tím nic dělat – zkoušeli jsme i starý dobrý retreat známý z Company of Heroes, který za normálních okolností pošle vojcly rovnou čárou přímo do základny, ale ani to nepomohlo. Co trosky pohltí, to již nevydají zpět.

Samozřejmě to není důvod, proč se na Iron Harvest netěšit – proč by se jinak dělaly alfy a bety, když ne k odhalení podobných neduhů. A jakmile dojde k vychytání much, snad zbyde jen čistokrevná taktická bitva v nezapomenutelných rurálně-steampunkových kulisách.