Inscryption

Ano, budete většinu času hrát karty, ale to, co se děje okolo, vám doslova vezme dech, chytne vás a nepustí až do samotného fantastického konce. A co je nejhorší? Já vám o tom vlastně nemůžu vůbec nic říct. Jednoduše mi musíte věřit, že Inscryption je tou nejoriginálnější hrou roku, zážitkem roku, pro mě osobně nejžhavějším kandidátem na nejlepší hru roku.

Tak o čem si tady budeme povídat? Co takhle třeba o budoucnosti her s NFT? Ne? Dobře, tak já vám přeci jen povím něco o tajuplném klenotu Inscryption, ale jen to nejnutnější málo, abych vás přiměl se do hry naplno ponořit, nechal vás objevit její kouzlo, a prožít tak něco, co se na našich obrazovkách objevuje jen velmi vzácně. Hlavně si, prosím, negooglujte žádné informace. I jediný obrázek mimo ty zde v recenzi může prozradit až příliš...

Na počátku bylo Slay the Spire

Inscryption v sobě má kousek ze Slay the Spire, zakladatele žánru karetních roguelike her, a sice prvek deckbuildingu a systém cestiček, jimiž si razíte cestu k bossovi přes menší potyčky a nejrůznější události. Je tu i trochu Gwentu, neboť se karty vykládají do řad a útočí do protilehlých karet.

Karetní systém je ovšem z obecného hlediska originální a velmi chytlavý. Zatímco vy hrajete karty jen do jedné řady, soupeř (počítač, tady o multiplayeru nemůže být řeč) má řady dvě, přičemž ta vzdálenější je předzvěstí věcí budoucích, tedy můžete se předem připravit na to, co přijde.

Zahrání karty vyžaduje oběť jiné karty (či několik obětí), což budou často bezmocné veverky, ke kterým máte neustále přístup a jsou zdarma. Ale musíte si dobře rozmyslet, zda si pro dané kolo doberete právě další veverku, nebo kartu z vašeho neustále se měnícího balíčku.

Karty se zde mění opravdu divoce, získávají nové schopnosti, rostou na síle i v obraně, zlevňují se, ale dochází i k morbidnějším úkonům, kdy se dvě karty sešijí do jedné nové. A morbidní je to proto, že přestože celou dobu mluvím o kartách, některé z nich jsou opravdu živé…

Já? Proč sakra já?

Inscryption vás už v prvních několika hodinách dostane svou originalitou, s níž vyloženě inovuje a posouvá žánr karetních her. Mohou za to mimo jiné právě živé karty, které při dobrání z balíčku začnou promlouvat k vám, hráči, radit vám, jak je zahrát, kdy je vylepšit, nebo si z vás dělat srandu, když je zahrajete úplně špatně.

Ale co je největším přínosem Inscryption karetním hrám, je jakási uvěřitelnost celého konceptu. Není to ani trochu abstraktní karetka. Jste skutečný hráč, který sedí u stolu v temné, pravděpodobně velmi odlehlé chatce, a z druhé strany stolu na vás kouká váš protivník. Tedy jen jeho děsivé oči.

A ten vás nutí hrát s ním jeho hru. A porazit ho. Pokud se vám to nepodaří, a že se vám to opravdu nepodaří, zvěční vás. A to tak, že vás hodí do kouta a před vaší vraždou si vás vyfotí, přičemž ona fotka bude použita jako karta pro nový pokus.

Tady přichází ke slovu další famózní mechanismus, kdy si ze svého vybudovaného balíčku vyberete několik karet, z nichž postupně použijete cenu, sílu s obranou a schopnost, čímž vznikne často velmi mocný hybrid, který vám pomůže s dalším pokusem dostat se z této hororové chaty.

Někde tady musí být klíč!

Příval originality ještě ani zdaleka nekončí. Uvěřitelnosti chatkové seance napomáhá například i to, že informace o vývoji hry nejsou zobrazené nějakým srdíčkem s počtem životů v rohu obrazovky. Přímo na stole je váha, jejíž misky musíte převážit k soupeři uštědřováním nekrytých útoků.

Zároveň máte k dispozici jednorázové předměty jako třeba nůžky, kterými fyzicky rozstřihnete kartu soupeře, případně si dáte veverku v láhvi jako poslední záchranu. Ale to není vše, vy se totiž můžete od stolu zvednout, zcela opustit rozehranou partii a projít se po chatě, která je plná rébusů čekajících na vyřešení. Odměnou vám může být například nová mocná a upovídaná karta, která vás bude provázet po zbytek hry, a samozřejmě další indicie zavdávající ke spekulacím, co se to tu u všech čertů děje.

Díky tomu všemu, tedy faktu, že jste skutečná postava zamčená v děsivé chatě s ještě děsivějším magorem/úchylem, je Inscryption nevídaně atmosférickou karetní hrou. A to všechno, jak už jsem říkal na začátku, z ní dělá něco mnohem víc než jen další Slay the Spire, další Gwent či další Magicy, což jsou oproti tomuto kousku ostudně abstraktní karetky.

Wooooooooooooow

Vše výše popsané odpovídá hře, která se vám prezentuje oficiální cestou, tedy třeba na oné produkční kartě na Steamu. A je to skvělá hra. Opravdu chytlavá karetní hra famózně obohacená o napětí, tajemno a příklon k uvěřitelnosti, se kterým se v tomto žánru vůbec nesetkáváme.

A je to zhruba tak čtvrtina celého zážitku. Pokud by vás náhodou tato úvodní část nechytla, vytrvejte. Věřte mi. Stojí to za to. Tohle je ta fáze, kdy musím z konkrétního popisu přejít v mlhavé obcházení velice žhavé kaše.

Inscryption se totiž v jednu chvíli změní k nepoznání. A stane se tak během celé hry ještě mnohokrát. Pokaždé vám to vyrazí dech, pokaždé vás to uchvátí a čím dál budete ve hře, tím víc budete hltat vše, co dělá.

Čekají vás totálně turbulentní situace, nezapomenutelné, skvěle vymyšlené souboje s až neuvěřitelně originálními bossy, jedno, vlastně dvě obrovská překvapení, která z vás skutečně, doopravdy udělají účastníka hry, až se při jejím hraní začnete bát o svůj vlastní život. Něco jak když jste se po dokoukání Kruhu báli podívat na nějakou VHSku…

Celé je to zabalené do jedinečného grafického stylu podporujícího temnou až hororovou atmosféru, která se točí okolo zatraceně tajemného a zajímavého příběhu vyvolávajícího jednu otázku za druhou, přičemž odpovědi si musíte z valné většiny domýšlet, spekulovat o nich a teoretizovat.

Inscryption je zkrátka velmi silný zážitek, který se perfektně podařilo naroubovat na neobyčejnou karetní hru, která by sama o sobě plnohodnotně obstála (a vlastně bych ji nejradši hrál pořád dál). Ale přidaná hodnota v podobě mnohých zvratů, jednoho skvělého nápadu vedle druhého, poutavého vyprávění a některých velmi neotřelých mechanismů dělá z Inscryption tu nejoriginálnější, nejbizarnější, nejzajímavější a pro mě i nejlepší hru roku.