Hotline Miami

Verdikt
88

Hotline Miami je důkazem, že i s důrazem na retro se dá vytvořit svěží a návyková akce, zároveň vyvolávající skutečně lidské pocity, o jakých si současné střílečky nechávají pouze zdát. Pro všechny milovníky adrenalinového zabíjení, kteří se nenechají odradit jednoduchou grafikou, jde o jasnou koupi.

Počítač

WindowsWindows

2,12 €Steam

Mac OS XMac OS X

2,12 €Steam

LinuxLinux

2,12 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$9,99PlayStation Store

PlayStation 3PlayStation 3

$9,99PlayStation Store

PS VitaPS Vita

$9,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Devolver Digital
Vydání: 23. října 2012
Štítky: pixel art, bojová, 2d, retro, indie, akční

Je třeba si předem vyjasnit jednu věc: Hotline Miami JE retro. Teď se dobrá polovina z vás zase může sbalit a odejít si někam k modernímu umění. Zbylí se v následujícím textu dozví, proč je ta hra tak zatraceně dobrá.

Roztomilý masakr

Ústřední antihrdina tu kráčí v krvavých stopách Jamese Earla Cashe, známého ze série Manhunt, který jako by se probral ve Vice City 80. let a hrál si na rockovou hvězdu masakrů. Nikoliv v třetím rozměru, ale po vzoru prvního GTA pěkně z 2D ptačí perspektivy.

Důvodem není okaté retro, jak by se leckomu mohlo zdát, ale pevný autorský rukopis. A taky fakt, že z výšky vypadá násilné masakrování mnohem míň... násilně, a snad i roztomile. Jenomže mrtvoly se kupí jedna vedle druhé, z cákanců krve je hotový potok a nekončící mejdan jede, jelikož umřít v Hotline Miami je snadné, asi jako se znovu vzkřísit.

Tam, kde jiné drsňárny frustrují vzdálenými checkpointy, tam Hotline Miami probouzí takovou rychlostí myšlenky, že nikomu vlastně ani nedojde, že umírá v počtu spojeneckých obětí na pláži Omaha. Těší to, protože ti šmejdi, jdoucí někomu po krku, na to ve výsledku doplatí stejně jako skopčáci, jimž tehdy v bunkrech došla munice. Slast dokonale zvrácená.

Cactus si osvojil nový herní žánr: top down fuck 'em up 

A když už, tak pořádně: rukou, sekerou, trubkou, katanou, bejsbolkou, brokovnicí, uzinou, Magnumem... a dojdou-li náboje, jako že docházejí vždycky velmi rychle, tak čímkoliv, co se zrovna válí po zemi. Je to nutnost, jelikož nepřátelé mají převahu a stejně ostrý přístup. Na životy se tu nehraje. Co rána, to mrtvola. A věřte mi, s vyhřezlými vnitřnostmi budete nejčastěji končit vy.

Jednou tak zběsile poletujete drogovým doupětem a střílíte všechno, co se hýbe, jelikož máte díky masce zajištěný dostatek střelných zbraní – jindy jste nuceni pobíhat jako šílenci, zvedat prázdné samopaly a vrhat jimi po nepřátelích, abyste je omráčili a na zemi dodělali rozkopnutím lebky, promáčknutím očí, rozsekáním hlavy, zatímco to kolem kulkami jen sviští. Taktických možností je takřka nekonečno. Jediným klíčem je správné načasování. Pouze opravdoví mistři si mohou dovolit luxus improvizace.

Jedna z mnoha věcí, která je na Hotline Miami tak boží: učí hráče používat vlastní mozek. Kdo potřebuje kolejničky, když má svobodu? Kdo vyžaduje předem natočený film, když si ho může na sto možných způsobů natočit sám? Hotline Miami vrací akční žánr takový, jaký byl vždy milován: je zábavný natolik, nakolik je zábavný sám hráč – nikoliv spolek zhrzených filmových scénáristů, kteří jinde chystají tak bombastické zážitky, že na ně hráči po několika hodinách skoro zapomínají.

Antihrdina, nebo ne: nosit masku zvířete je šílené

V parných měsících 1989 v Miami na Floridě řádí gang se zvířecími maskami, anonymně obvolávající nic netušící občany s domácím záznamníkem. Přes svou odlehčenou formu se vzkazy týkají vražd konkrétních cílů na konkrétních adresách. Kdo vzkaz nebere vážně, skončí sám s rozřezanou hlavou, upálen nebo na dně Atlantiku. Ústřední typ tak nasazuje masku zvířete a stává se proti své vůli loutkou mnohem špinavější hry.

Zvířecí masky jsou super. Jedna z něho dělá Bruce Leeho, s druhou pak automaticky začíná s nožem, díky třetí ustojí dvě rány, čtvrtou není rázem bojovými psy zmožen. Je fascinující zakoušet ty samé mise s různou hlavou. Masky totiž určují odlišný herní masakr.

Zprvu nepříjemné násilí je dáno několika faktory: drsným příběhem, pošahaným vizuálem a neskutečně chytlavými melodiemi. Co to však o mně vypovídá, když hořkou pachuť v puse časem spolykám a začnu vraždit tím nejkrutějším stylem s vázanými komby, abych dosáhl nejvyššího skóre? Brutální násilí prezentované tím nejsyrovějším způsobem se stává zábavnou infekcí.

Bizár & provokace: heslo dne

Hotline Miami je provokací dosud nejzdařilejší, jelikož je zároveň kritikou všudypřítomného násilí, se kterým se, obzvláště ve videohrách, nakládá jak s houskami na krámě. Prezentuje se způsoby, že u něj hráči nemají problém snídat, zívat nebo se smát. Tam za oknem to tak ale přece není. Kdy naposledy jste stáhli zajíce, umlátili prase, podřízli ovci? U těchto představ začněte a živte je v sobě do doby, až v duchu zabijete i člověka, nebo vás zabije někdo cizí. To jsou ty pravé emoce, jež Hotline Miami vyvolá. Hotline Miami je určena nejenom hráčům ústavu Dr. Chocholouška.

Když si zrovna ústřední postava zrovna nehraje na animální hovado, tak chodí do pizzérky, půjčuje si véháesky a vůbec si vychutnává ten boží klid. Zamyslíte-li se nad tím, jde vlastně o hru na hru ve hře: vy si hrajete na oběť zločinného telefonátu, která si hraje na vraždícího maniaka, aby pak před známými hrála divadlo, že si vlastně na nic nehraje. Na palici.

Jenomže ono je to chytré. Namísto tisíce slov si Hotline Miami vystačí s jediným obrazem, který vše postupně odkrývá. Jaký to bude pohled, nechám na vás. Cactus hru živí vlastním vtipným egem, když portréty kamarádů ústředního magora stylizuje do podoby zarostlých a dredatých sebe sama. Vždy potěší, když vidím tvůrce se silným nábojem. Stejně tak si neodpustí nenabídnout nostalgické bonbónky 80. let těm, co si potrpí na sentiment. DeLorean DMC-12, NES, zjizvená tvář či růžový panter patří mezi ty nejsladší.