Homefront

Verdikt
68

Sympatický pokus o přiživení se na úspěchu série Call of Duty. V technickém zpracování sice poněkud zaostává, ale potěší originálním námětem a celou řadou silných momentů.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

Xbox 360Xbox 360

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Kaos Studios
Vydání: 14. března 2011
Štítky: fps, střílečka, moderní válka, alternativní historie, akční

Když se něčeho prodá několik desítek milionů kusů, tak to by bylo, aby to všichni nechtěli zkusit taky. Homefront je další z řady titulů snažících se přiživit na úspěchu Call of Duty, tentokrát ze stáje THQ. Posledních pár pokusů o CoD killer nám ovšem ukázalo, že trumfnout Infinity Ward není žádná sranda a nedaří se to moc ani samotnému Activisionu. Jak si s tímhle úkolem poradili v relativně neznámém a mladém týmu Kaos Studios?

Začátek je velice slibný. Představa severokorejské invaze do Spojených Států Amerických je poměrně originální a forma, kterou v THQ a Kaos pojali propagaci hry, je vynikající. Být zodpovědný za falešné sestřihy zpráv, ve kterých hlavní roli hraje Kim Jong-un, to aby se člověk pomalu bál pomsty korejských agentů, ale pozornost to rozhodně upoutalo.

Od tvůrce Conana

Komu by se představa Severní Koreje porážející USA zdála sice provokativní, ale nereálná, může být v klidu, protože i tohle zvládli pánové z THQ na jedničku. Na pomoc si totiž vzali Johna Miliuse a moudří už asi vědí, že to je chlápek, který má na svědomí scénář k Apocalypse Now, Clear and Present Danger a především Conanovi. Mimo jiné se spolupodílel i na Medal of Honor: European Assault od EA. Pravděpodobně díky němu nepůsobí celé pozadí příběhu jako fraška, ale velice reálně.

Špatně na tom není ani samotný příběh, tedy alespoň zpočátku. Ocitáte se v roli amerického pilota, kterého právě sebrali zlotřilí korejští okupanti a vezou ho autobusem někam do koncentráku. Cestou můžete z okna sledovat čistky, které probíhají na ulicích a nutno říct, že i když je tahle úvodní jízda, vyskytující se prakticky v každém FPS, neskutečné klišé, THQ se podařila na jedničku. Nepůsobí jako křečovité „wow moment“ divadýlko, ale dokáže vzbudit i skutečné emoce. Když se díváte na to, jak vojáci zastřelí před očima malého děcka oba rodiče a chlapeček pak objímá jejich mrtvoly, je to opravdu docela síla a podobné momenty se několikrát objeví i v dalším průběhu hry.

Dál už to jde ráz na ráz – osvobodí vás místní partyzáni, kteří potřebují pilota a zatáhnou vás do boje proti okupantům. V první polovině hry vás tvůrci šikovně protáhnou okupovaným městem a je třeba uznat, že výběr lokací a situací se jim povedl. Bohužel, hra trpí dědičnou chorobou současných FPS – hyperaktivitou. Homefront vás stejně jako Black Ops, Medal of Honor a všechny další střílečky nenechá ani na chvíli vydechnout. Neustále se řítíte kupředu a pro samé střílení ani nestačíte sledovat dějovou linii, která je v tomto případě slušně napsaná i zahraná.

Škoda přeškoda, že tvůrci nedají hráči alespoň někdy oraz, třeba v podobě dobře načasované animace. Vyhnuli by se tak situacím, kdy v pozdním slunečném odpoledni vyrážíte z útočiště rebelů podzemním tunelem do akce, po minutě, kdy z tunelu vylezete, je půlnoc a po pětiminutové přestřelce svítá. Přitom by stačilo občas proložit to stmívačkou a nějakým krátkým vysvětlením, co se děje.

Na samotném konci se hra zvrhne ve stejnou skriptovanou sérii ohlušujících výbuchů a zběsilých přestřelek, bez špetky logiky jako u konkurence, ale pokud by si měl hráč ze současné nabídky Codů, Batlfíldů a Medálů vybrat, tak po dějové stránce je Homefront nejsympatičtější.

Ohraná písnička může také bavit

Samotná hra ničím nepřekvapí, ale ani výrazně nezklame. Dočkáte se standardní dávky striktně lineárních, skriptovaných misí včetně všech povinných vsuvek: odstřelování, stealth mise, honičky v autech, let vrtulníkem a navádění raket. Povedené je ovládání bezpilotního obrněného vozu Goliath, který vás bude u celé řady misí doprovázet a dokáže v nepřátelských řadách nadělat pěknou paseku.

Umělá inteligence sice není nijak závratná, ale zároveň ani neurazí. V případě parťáků, kteří vás celou dobu doprovází, dokonce potěší, že se jim občas podaří i někoho sundat a nejsou tak ve hře jenom proto, aby se vám pletli do cesty. Stejně jako v CoD i tady se hra občas uchýlí ke generování nekonečných zástupů nepřátel až do okamžiku, než splníte nějaký úkol, nikdy se to ovšem nezvrtlo ve frustrující pakárnu jako třeba v Black Ops. Potěší i kompletní překlad do češtiny a otitulkování, i když titulky jsou na obrazovce umístěné na dost debilním místě.

Chybička se vloudila

Bohužel, s konkurencí má Homefront společnou i velmi krátkou trvanlivost singleplayerové kampaně. Za nějakých pět šest hodin je po všem. Konec je možná až příliš otevřený a zcela jasně naznačuje, že v THQ by moc chtěli, aby se z Homefrontu stala série.

Až doposud to vypadá jako vcelku povedený pokus o sesazení dosavadního krále FPS. Problém je, že Homefront působí poněkud zastarale. Přestože je hra postavená na Unreal enginu, není to po grafické stránce žádný zázrak. O počet polygonů a rozlišení textur ale nejde. Jde o celkové sladění textur, nasvícení a vizuálních efektů. Homefront prostě vypadá jako až příliš old school hra.

Autoři se navíc drží při zemi i jinde. Vaši postavu představuje pouze kamera a ruce s kulometem. Zapomeňte, že byste se mohli podívat na vlastní nohy nebo že by vás čekaly (dnes moderní) pokusy dostat vás více do kůže hlavní postavy hrátkami s pohybem hlavy a sledováním těla z prvního pohledu. Právě naopak, když lezete po žebříku, nejsou ani vidět ruce, protože pro animátory je to opruz. Oproti Modern Warfare 2 má taky hra podstatně slabší animace, což je u těžce skriptované hry dost velká nevýhoda. Dění okolo vás prostě nikdy nevypadá tak dobře jako u konkurence.

Poučení z krizového vývoje

Homefront sice dokáže zaujmout originální zápletkou a často na nás vytáhne i velice silný moment nebo zajímavou situaci, zpracováním ale za konkurencí v lecčems pokulhává, a co se samotných herních mechanismů týče, je to jen další klon osvědčeného receptu na úspěch. Je sympatické, že hru má na svědomí relativně malý tým a stejně tak potěší, že se mu podařilo neopakovat největší chyby svých vzorů. O žádnou revoluci se ovšem rozhodně nejedná. Kromě příběhu vytahuje Homefront z šedého průměru i velice dobře vybalancovaný multiplayer, ve kterém se autorům podařilo namíchat skvělý koktejl z toho nejlepšího, co nabízí konkurence.

Call of Duty je velkolepá, zběsilá jízda, která se jako děvka snaží vyhovět každému. Medal of Honor se snaží být serióznější a autentičtější, ale poněkud to přehnal s minimalismem. Homefront je taková zlatá střední cesta. Není sice tak velkolepý jako Call of Duty, zároveň ale není ani tak blbý, a i když kulhá na jednu nohu, drží balanc pořád líp než úspěchem opitá coura Black Ops a postřelený válečný veterán Medal of Honor.