Hell Let Loose

Zájem o druhou světovou nejspíše nikdy úplně neuhasne. V posledních letech navíc spíše graduje, a to především v PvP arénách. Poslední druhoválečný nástupce stařičkého Battlefieldu 1942 s římskou číslovkou V v názvu stále více cílí na sváteční hráče, pro které je jakákoli hra na historickou autenticitu pouze otravnou překážkou v tom co možná nejvelkolepějším přímočarém zážitku. Na druhou stranu konkurenční Post Scriptum či Red Orchestra těží z mnohem pomalejšího, co možná nejautentičtějšího válečného zážitku, kde si ze hry po několika hodinách soustavného hraní není problém uhnat slabší PTSD.

Středopolař

Hell Let Loose se snaží vrazit svůj naostřený bajonet přímo do středu hráčova srdce. Z obou táborů si urve žvanec a ten pak upeče ve výjimečně výživný komisárek. Láká hlavně arkádou přesycené jedince, kteří se nebojí tu a tam během bitevní vřavy použít mikrofon a hon za co nejlepšími osobními statistikami na chvíli vystřídat týmovým hraním. Přitom se ale nesnaží hratelnost příliš zpomalovat a omezovat extrémním důrazem na realismus.

Ať už jde o chování a fyziku zbraní, či o absence staminy, všechno jde na ruku příchozím z arkádovějších kolbišť. I když pravdou je, že od dob předběžného přístupu hra prošla díky pravidelné péči řadou úprav i v této rovině. Počáteční hitscany například nedávno vystřídala zjednodušená balistická křivka, některé materiály lze nyní prostřelit a tak podobně. Třeba zpětný ráz je ale u většiny zbraní zanedbatelnou záležitostí. Zato jsou však všechna mířidla kompletně fyzická a teleskop má k dispozici pouze hrstka ostřelovačů v každém týmu.

Týmový duch vítězí

Jak již bylo nastíněno výše, alfou a omegou úspěchu jednoho z až 50 členných týmů je týmová spolupráce, která si zdaleka jen se značkami kontextových voleb a klávesovými příkazy nevystačí. Bohužel ani zde tohle nepsané pravidlo neznamená, že se vám pokaždé poštěstí přistát na serveru a v týmu, kde probíhá organizace hry například takto:

Naopak - stále často přistanete na hluchých bojištích, kde se místní kanonýři snaží na vlastní pěst tragikomicky předvádět, že při válčení si vystačí s nabíháním vstříc jisté smrti, zatímco se na pár vteřin cítí jako soběstačný osmdesátkový akční hrdina kosící lány bezejmených noobů. Jenomže jediný zásah puškou znamená konečnou. Pokud družstvo netáhne za jeden provaz, pohotový medik není na dosah a zároveň chybí i někdo poskytující krycí palbu či alespoň kouřovou clonu, může si náš Rambo zase stoupnout do fronty na respawn.

Strategicko-taktické koření

Zde se hlásí do služby i další fundamentální herní prvek, a tím je logistika coby páteř veškerého válčení. Bojiště jsou v Hell Let Loose obří - dost možná jedny z těch největších v rámci žánru. Na respawn po smrti si jeden musí počkat a hlavně je důležité, aby velitel družstva místo obnovy umístil strategicky. Pro nepřítele jde o velmi snadnou a kýženou kořist. K budování výchozích stanic pro celý tým je navíc zapotřebí surovin a jejich zásobovacích uzlů. Jejich alokaci by měl koordinovat vrchní velitel, protože z nich čerpá nejen materiál na výstavbu respawnů, ale také body pro speciální podpůrné útoky jako nálety, dělostřelecké baráže či rekvizici obrněných vozidel. Proto je během válčení nutný neustálý dohled nad výstavbou logistické sítě a přísunem surovin. Buď letecky, či s pomocí zásobovacích vozidel.

Velitelův život tak není žádný med a je zpravidla tím nejvytíženějším na bojišti. Hra však díky třem odlišným linkám s naprostým přehledem zvládá komunikační infrastrukturu. V jedné vrchní velitel hovoří s veliteli družstev, v druhé komunikuje družstvo vzájemně a poslední je rezervované pro komunikaci s bezprostředním okolím. Když se poštěstí a všechny tři kanály fungují, jak mají, zážitek z hraní se velmi přiblíží imerzi oněch vážnějších titulů.

Bratrstvo oceli

Velmi důležitou roli zastávají i posádky tanků, jejichž palebná podpora je nezřídka tím rozhodujícím faktorem střetu. Poněkud šalamounsky je pozice řidiče tím zdaleka nejobtížnějším postem, a to i díky manuální převodovce, což bych spíše čekal třeba u konkurenčního Post Scripta. Tento dvou- až tříčlenný tým (sólovaní v tanku je na většině serverů vnímáno jako pozvánka k vyloučení ze hry) pak nejenže musí spolupracovat, ale zároveň je velitel tanku nucen ke spolupráci s pěchotou při krytí boků a zad.

Snad nikdy nezapomenu na situaci, kdy jsem coby střelec a velitel Panthera se svým řidičem na otevřené pláni udržel celé křídlo sám proti nájezdů Shermanů a pokusům nespočtu pěšáků dostat bazuky na efektivní dostřel. Náš tank vzplál jako pochodeň až poté, co nám došla jak průrazná, tak tříštivá munice při finálním pokusu o ústup k zásobovací stanici.

Model poškození tanku je zde lišácký. Přestože nejde o realistický systém, své kouzlo jistě má. Poškození tanku symbolizují ikony věže, trupu a pásů. Každou z těchto komponent lze vyřadit zvlášť. Občas se podaří i kritický zásah, kdy nepřátelský obrněnec vzplane jediným dobře posazeným zásahem. Zároveň hra bere v potaz i úhel natočení vozidla coby efektivní obranu proti příchozím střelám. 

Neotřelé bitevní situace

Hra nabízí pouze dva klasické herní mody: Offensive, což je klasika kde jedni útočí a druzí se brání, a Warfare, kde se zas frontová linie posouvá dynamicky tam a zpět v závislosti na stavu bitvy. Hell Let Loose však mile překvapuje jednou zprvu snadno přehlédnutelnou drobností. Tou je náhodné umístnění opěrných bodů, které je vždy nutné dobýt a držet. Díky tomu se i po několika bitvách v rychlém sledu na jediné mapě jen tak nezajedí a naplno využívají celou bitevní plochu. Na druhou stranu by se hodilo něco jako souvislá kampaň, jakou třeba známe z Red Orchestry.

Map zde naleznete dohromady devět. Sedm ze západní fronty (oblasti Normandie a Arden) a dvě z nově otevřené východní (Stalingrad a Kursk). Všechny přitom dosahují až dvou čtverečních kilometrů plných sutin, zákopů, tankových zátaras, napůl zhroucených domů, zabahněných kráterů po pumách, hořících stromů či pásů železobetonových pevností hrozivě se tyčících nad plážemi Utah a Omaha. Členitost prostředí je vskutku bohatá a Hell Let Loose je i díky tomu jedním z nejlépe vypadajících zástupců žánru. Co je ovšem poněkud matoucí, je fakt, že ne všechny mapy jsou natočeny tak, aby jejich vršek odpovídal severu. Některé rotace jsou pak až zbytečně zmatené a chvíli trvá, než si je člověk vžije.

Válka jak na Silvestra

Pohon prostřednictvím Unreal Enginu 4 pro vás však také znamená poněkud statické prostředí plné nezničitelných, nepřemístitelných kulis. Pokud si potrpíte na praskající padající stromy a bořící se zdi pod pásy ocelových bestií, tady ostrouháte. Váš tank zastaví kdejaká bedna či kousíček polorozbořené zdi nebo plotu. Díkybohu je alespoň většina stromů průjezdná, což ale zase nevypadá úplně nejlíp. Pokud si libujete v rozbitnosti prostředí, pak je vaší nejlepší další volbou konkurenční free-to-play střílečka Enlisted.

Po zvukové stránce taktéž nejde o žádný převratný titul a možná bych si troufl tvrdit, že v konkurenci bude Hell Let Loose spíše na chvostu. Vše tu zní tak nějak mdle a uměle, což je oproti realisticky znějícímu Post Scriptu velký propad. Speciálně pak vzdálená palba z okolí, kdy exploze velkorážních pum znějí spíš jako rachejtle z večerky, co si odpálíte s dědou na Silvestra na dvorku. Výbuchy a okolo svištící kulky prostě nejsou zvukově přesvědčivé ani za mák a bohužel dokážou srazit uvěřitelnost jinak někdy až bombasticky vyhlížejících explozí. Ale na to já jsem holt ras.

Jednou z věcí vytýkaných Hell Let Loose během předběžného přístupu byla optimalizace. Daň za obří mapy, sto hráčů na jediné mapě, streamovaní obřího množství textur, zdrojů a odrazů světla v Hell Let Loose uvařilo guláš velmi kolísavé kvality. Tam, kde například Foy či Utah jedou bez zavrávorání, takový nově přidaný Stalingrad byl pro některé hráče ještě donedávna značně rozškytaný až nehratelný. Naštěstí (a to je jedna z velkých devíz hry) jsou vývojáři schopní tyto nedostatky velmi rychle zachytit a odstranit. V době psaní článku už tedy šlo spíše o vyřešený problém.

Jestli se Hell Let Loose nakonec přeci jen podařilo stanout na stupních vítězů hardcore realistických druhoválečných stříleček pro více hráčů? Patří mezi špičku, ale osobně preferuji krapet autentičtější zážitek, který nabízí například konkurenční Post Scriptum.

Hell Let Loose je však daleko přístupnější, má živější komunitu a dostává se mu mnohem větší péče autorů. Vlastně tak navíc vyplňuje velmi důležitou přechodovou pozici pro vyčpělé svátečníky, co už se přejedli svých Call of Duty a Battlefieldů a zatoužili po něčem realističtějším a týmovějším. A ač se budou zpočátku nejspíš na obrazovku smrti koukat až nepříjemně často, Hell Let Loose pro ně bude přesně tím ideálním rozdílovým titulem. Osvěžující je i absence jakýchkoli mikrotransakcí, kde progrese cílí pouze na odemykání kosmetických doplňků a širšího autentického arzenálu.