Hearts of Iron IV

Verdikt
82

Úžasně propracovaná a vzhledem ke své komplexnosti až překvapivě přístupná strategie pro všechny nadšence do druhé světové války. Jednodušší než trojka, s chybami, ale pořád skvělá.

Počítač

WindowsWindows

39,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

39,99 €Steam

LinuxLinux

39,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Paradox Entertainment
Vydání: 6. června 2016
Štítky: tahová, alternativní historie, válečná, druhá světová válka, strategie

Druhá světová válka je pro počítačové hry vděčné téma. Nejničivější konflikt lidské historie je přirozeně plný momentů vhodných pro umělecké ztvárnění. Už jsme to zažili ve stovkách her, od stříleček až po strategie. Ale snad žádná z nich se událostem kolem Stalingradu, Pearl Harbor a pláže Omaha nevěnuje s takovým smyslem pro detail, jako série Hearts of Iron. Čtvrtý díl v tomhle ohledu rozhodně není výjimkou.

Všechno je na vás

Na první pohled se zdá, že se Hearts of Iron IV snaží simulovat roli lídra jedné ze světových mocností za druhé světové války. Kdo z nás, nadšenců do historie válečnictví, by si nepřál na chvíli vlézt do hlavy Churchillovi, Daladierovi, Rooseveltovi? Jenže se můžete vsadit, že ani tihle bezpochyby velmi zaměstnaní chlapíci se nemuseli potýkat s takovým nákladem úkolů, které před vás klade hra od studia Paradox. Budete se starat o průmysl, výzkum, domácí i zahraniční politiku, diplomacii, válečné doktríny, složení armád a samozřejmě také o samotné bojování. Vlastně by vůbec nebylo překvapující, kdyby se hra zničehonic přepnula do pohledu první osoby a dala vám do rukou pušku, ať si ten Stalingrad dobudete sami. Nemáte rádi multitasking? Tahle hra asi nebude pro vás.

Vy ostatní se můžete s chutí pustit do válečné vřavy. To, jak dopadne druhá světová válka, záleží jenom na vás. No dobře, možná nejen na vás. Zvlášť pokud se rozhodnete hrát třeba za Lucembursko. Ale ani to není žádná výmluva, proč se nepokusit zanechat ve světě svou stopu. Vzhledem k historické epoše, ve které se Hearts of Iron IV odehrává, je asi jasné, že vám k osudovému ťápání nejvíc pomůže silná armáda. Tu si sestavíte opravdu přesně tak, jak se vám zlíbí. Můžete přesně určit počet pluků v každé divizi včetně jejich výzbroje, techniky, podpůrných jednotek a barvy slipů.

Hra pro širokou veřejnost

Není to ale všechno. Zabývat se musíte i politikou, jak zahraniční, tak domácí. Změny zákonů, nařízení, dodavatelů zbraní i celé vaší ideologie budou málem na denním pořádku. Stejně tak je potřeba dobře promyslet, jestli postavíte vojenské či civilní továrny, nebo radši v pohraničí uplácáte z betonu nějaké ty pevnůstky. Do vašeho rozhodnutí budou vstupovat události, na které je potřeba reagovat, protože ostatní národy rozhodně nezahálejí. A mezitím celý svět stojí na pokraji propasti a čeká na poslední postrčení hrotem bajonetu.

Popis z minulých odstavců by se samozřejmě dal z velké části aplikovat i na předchozí hru v sérii. Ale zatímco Hearts of Iron III byla puberťák, který se doslova vyžíval ve své složitosti a přitom si stěžoval, že mu nikdo nerozumí, čtyřka už dospěla a chápe, že ve skutečném životě je nutné chovat se společensky a vycházet s lidmi po dobrém. A tak si pro všechny novopečené stratégy připravila uživatelské rozhraní a systém ovládání, které jsou mnohem srozumitelnější a použitelnější než kdy předtím. Konkrétně tabulky zobrazující, co produkuje průmysl a co naopak vyžaduje vaše armáda, jsou navrženy naprosto skvěle - máte díky nim všechny důležité informace jako na dlani. Zjizvení staří veteráni asi pro celou řadu zjednodušení nebudou mít pochopení, ale pro zbylých 99 % hráčské populace to znamená neskonale příjemnější procházku děsivými dějinami.

Zpětná vazba: MIA

I přes některá vylepšení je ale třeba ovládání i kritizovat. Možná je arogantní od takhle komplexní hry očekávat, že se bude ovládat snadno, ale řízení boje vám vážně občas hází pod nohy přímo sekvojové klády. Většina problémů pramení z nedostatečné zpětné vazby. Jakkoli je fajn nový systém plánování ofenziv, ve kterém stanovíte frontu, strategické cíle a počet divizí, zatímco o taktické vedení bitev se postará umělá inteligence v podobě vašich generálů, něco tady přece jenom skřípe.

Vaše armády občas prostě nedělají to, co jste jim přikázali – nebo co jste si mysleli, že jste jim přikázali. Nejeden slavný útok se rozpadne v chaos nebo se zkrátka a dobře odmítne uskutečnit, aniž byste plně chápali proč. Stává se to, především pokud do svého plánování zahrnete obojživelné vylodění nebo výsadek parašutistů.

A když už nějakou tu bitvu úspěšně vybojujete, bylo by pěkné vědět, proč dopadla, jak dopadla. Které divize si vedly nejlépe? Které byly naprosto k ničemu? Jak se na výsledku projevila blízká dělostřelecká podpora? Jaký efekt měly zbrusu nové fialové spodky? Úspěšnost svých jednotek se sice můžete pokoušet odhadnout třeba podle utrpěných ztrát, ale to je opravdu hodně hrubý ukazatel. Je tady cítit určitý konflikt mezi exaktní náturou většiny hry a částmi, které jako by vyžadovaly spíš intuici a selský rozum.

Strom rozhodnutí

Pointa celé hry je nakonec velmi podobná jako ve spoustě dalších her od Paradoxu. Pokud tihle talentovaní Švédi něco opravdu umí, pak je to vytváření věrohodných simulátorů alternativní historie. A tak i tenhle výlet do hořících ruin může vést mnoha různými cestami. Co je na tom nejlepší? Hra je na všechny ty zákruty, kopečky a odpočívadla naprosto skvěle připravená. Do velké míry je za to zodpovědný systém „národního zaměření,“ který vypadá jako celkem běžný strom schopností nebo výzkumu. Ve skutečnosti se ale jedná o tepající srdce celé hry.

Právě tady se budete rozhodovat, jestli z Francie uděláte věrného spojence Britů, nebo radikální komunistickou diktaturu. Tady budete dělat jednotlivé politické kroky potřebné k tomu, abyste jako Třetí říše spustili anexi Porýní nebo Československa. A když se potom stane něco naprosto ahistorického, například když v Německu demokratičtí revolucionáři zavraždí Hitlera a vyhlásí v Bavorsku vlastní republiku, hra je na to připravená, na pódiu se náhle ocitá poválečný německý kancléř Konrad Adenauer a doslova tak předbíhá dobu.

Válečná tragikomedie

Možná vás napadne velmi případná námitka: tohle je tedy dost restriktivní přístup, omezující nádherný chaos, který se mohl kdykoli snadno rozvinout v sériích typu Crusader Kings nebo Europa Universalis. Na jednu stranu je pravda, že různí političtí hráči mají menší šanci udělat něco opravdu totálně nečekaného. Jenže je zároveň třeba si uvědomit, že s celým tímhle systémem se mísí ještě klasická diplomacie, kde vyhlašujete pakty o neútočení nebo garantujete nezávislost. Navíc je vždycky zábavné sledovat, jak si hra poradí se střetáváním všech možných variant, které můžou během hry nastat. Někdy to zvládá elegantně, jindy se z celé války stává tak trochu komedie.

Například zmiňovaný atentát na Hitlera a následná revoluce demokratické frakce zrovna neprospěly válečnému snažení Třetí říše. V následné občanské válce, do které se samozřejmě s chutí zapojila i anglo-francouzská aliance, byl nakonec Berlín obsazen hrdinnými armádami československého generála Jaroslava Malého. A třešnička na dortu tohohle pythonovského skeče? Jen co kapitulovala poslední esesácká divize, Japonci a Italové se podle svých historických preferencí přiklonili na stranu v tu chvíli již prakticky neexistujících nacistů a vyhlásili vítězným spojencům sebevražednou válku. Takže ne, nemusíte se bát, že by vás Hearts of Iron IV někdy přestala překvapovat.

Hra si zkrátka s alternativní historií ví rady - někdy víc, někdy míň. Ale i když události zrovna postupují brázdami, které před 70 lety vyjezdila kola reality, čeká vás pořádná porce zábavy.

Drhnoucí hodinový strojek

Je důležité ještě jednou zdůraznit, že tyhle příběhy nejsou předem napsané někde na papíře. Není to gamebook nebo vizuální novela. Právě naopak, dění na obrazovce je poháněno stovkami vzájemně propojených systémů, které do sebe zapadají jak ozubená kolečka. Všimnete si toho, když se čas od času zadrhnou, a občas vás bude trápit, že asi nikdy tak docela nepochopíte, jak tenhle hodinový strojek vlastně funguje. Ale ani na chvíli nepřestanete obdivovat fakt, že Paradox z jedniček a nul sestrojil živoucí obraz nejděsivějšího období lidské historie, a dokázal mu vtisknout patřičnou hloubku, vážnost a sem tam i trochu napůl chtěného humoru.

Hearts of Iron IV nezklamala. Naopak, překonala hra veškerá očekávání v tom, že se tentokrát dá hrát i bez měsíčního přípravného kurzu. Byť za cenu zjednodušení některých prvků. Jasně, sem tam se stejně mrknete na Wiki, abyste si ujasnili některé detaily. Znalce her od Paradoxu asi nepřekvapí ani to, že narazíte na některé vcelku nepříjemné bugy včetně problémů s optimalizací. Ale však už to znáte. Pro vítězství ve druhé světové válce jsou třeba pot, krev, slzy a překonání občasných chvilek frustrace. Ačkoli tahle vpravdě grandiózní strategie občas zakopává o vlastní nohy a nemůže se zbavit spousty starých i nových problémů, už po několika hodinách, strávených v její společnosti, je hodně těžké se od ní odtrhnout.