Halo: Reach

Verdikt
91

Jeden z nejlepších konzolových FPS počinů posledních let. Několikero mušek a již krapet ošoupanou hratelnost sebejistě přebíjí úžasná zasazení variabilních misí, výborná AI, fenomenálně zakončený příběh a megalomanský multiplayer nevídaných rozměrů, díky kterému se vám Halo: Reach bude v mechanice točit ještě hodně, hodně dlouho.

Konzole

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Xbox 360Xbox 360

399 KčXbox Store

Další informace

Výrobce: Bungie
Vydání: 14. září 2010
Štítky: sci-fi, fps, multiplayer, akční

Jen těžko vám mohlo uniknout, že “Reach“ – jak se hra zpravidla oslovuje – je posledním Halo titulem od jeho původních tvůrců z Bungie Studios, kteří skoro před dekádou právě touto značkou definovali moderní FPS žánr na konzolích. Zároveň skoro určitě víte, že se jedná o prequel k originální Halo trilogii, a že je zasazen těsně před událostmi Halo: Combat Evolved. Vypráví o pádu planety Reach, posledního nárazníku Země – jenomže půjde-li ke dnu Reach, mimozemské rase Covenantů už nebude nic bránit v přenesení její genocidy přímo na modrou planetu. Co do příběhu jde o Halo hru nejtemnější a nejtragičtější, jejíž strastiplný konec je již koneckonců předem dán.

Spolek šlechticů

Zásadní odchylkou od tradičních Halo titulů je hlavní protagonista hry, do jehož futuristických bot, patřících k dobře známému Spartan oblečku, se obujete. Master Chief je touto dobou ještě trochu mimo dění a hybatelem je nyní tzv. Noble Team, elitní parta pěti super-vojáků, jejichž řady jste právě rozšířili vy. Vítej v rodině, Noble Six!

Ačkoliv většinu času opět strávíte na vlastní triko, minimálně z příběhového hlediska se jedná o týmový zážitek, a se skoro každým souputníkem si těch pár minut frenetického řádění nakonec stejně střihnete. Složení týmu je poplatné všem akčním klišé a tak tady máte noblesního velitele, tichého snipera, nebezpečně inteligentní (a ukecanou) vědátorku, dva a půl metru vysokého tatíka s rotačákem a načančaného frajera s brokovnicí a černošským přízvukem.

Každý z nich je osobností samo o sobě, na poměry FPS her působí velmi přirozeně i mile a o to víc zklame, že se jim autoři nevěnovali hlouběji. Takhle si je sice oblíbíte, ale ačkoliv našlápnuto k tomu rozhodně mají, k srdci bohužel nepřirostou a jejich rozličné osudy tudíž takový dopad nezanechají.

K obrazu svému

Vlastně ještě před seznámením s Noble Teamem narazíte na jednu významnou novinku v sérii, jíž je úprava vašeho alter ega. Nebo spíše jeho brnění (a pohlaví), váš herní obličej zůstane, jak už tak bývá zvykem, skryt. Nečekejte tady monstrózní editor ve stylu All Points Bulletin, těch možných úprav na začátku nebude mnoho. Z celé řady nově nabízených helem, hrudních plátů, chráničů či taktických zařízení na zápěstí, si v úvodu můžete vybrat pouze pár základních exemplářů. Drtivá většina těchto vizuálních upgradů se vám odemkne až s nasbíranými kredity ze singleplayerové kampaně nebo multiplayeru. 

Slovo vizuální bych chtělo zdůraznit, protože ať už za vylepšení pro své brnění utratíte, kolik chcete, vliv na hraní to bude mít nulový. Nejedná se o nic jiného, než o pozlátko pro hráče, kteří se chtějí od ostatních nějak odlišit. Takže když vypláznete dva miliony kreditů za supa dupa blesky šlehající z vašeho brnění, můžete pak být trochu zklamaní, že jste právě desítky hodin vydělávali na pouhý efekt.

Pomalu, ale jistě

Ale teď už do akce! I když… Halo: Reach začíná až nezvykle klidně. Zatímco v minulých dílech jste v méně než minutě od spuštění již kosili zástupy Covenantů, Reach vás zavede na úplný začátek covenantské invaze. Do doby, kdy se vlastně ještě ani nevědělo, že mimozemšťané hodlají zaútočit na naši rodnou baštu. V úvodu první mise se tudíž spíše zabavíte hezkým vyhlídkovým letem či proháněním místních pseudo-pštrosů a jednou dokonce narazíte na civilisty a pobavíte se s nimi. V sérii nasazeném tempu trochu nezvyk.

Chvilku nato však již nepřátelé přeci jen ty emzácké růžky vystrčí a hned první potyčka dá jasně najevo, že jste zpátky ve starém dobrém Halo. Nejprve vlna malých Gruntů, za nimi Jackalové se štíty a z povzdálí snipeři. Už tady možná zaregistrujete posun v obtížnosti – a to směrem nahoru.

Na druhou stranu nutno uznat, že ani jednou se nestalo, že by nás Halo: Reach začalo frustrovat. Obtížnost tvůrci vybalancovali a holt je ke hře třeba přistupovat s tím, že se nejedná o polívčičku – že je třeba šetřit munici, že je třeba rozmýšlet využití různých zbraní, že je třeba krýt se a vyčkávat. Bungie se nechtějí rozloučit zadarmo!

Covenanští premianti

Nejenže toho místní Covenanti více vydrží. Oni jsou teď, zdá se, i chytřejší než kdy předtím (což sice příběhově nedává moc smysl). Dokáží si vás slušně nadběhnout a fatálně udeřit zezadu. V přímé konfrontaci si také ví rady a třeba Energy Sword nyní již automaticky nezaručuje vaší dominanci.

V Halo: Reach si zadrandíte/zalétáte častěji, než v předchozích titulech a vozový park zaznamenal rozšíření kupříkladu v podobě Rocket Hoga (UNSC džíp se stacionárním raketometem) anebo dvoumístného covenantského Revenanta, který připomínal macatějšího Ghosta s energetickou kouli flusajícím kanónem skoro jako tankový Wraith.

Samozřejmostí je arkádové, někdy až komické chování všech vehiklů. No jasně, opět skotačí jako plastové hračky a svým hopsáním popírají veškeré Newtonovy zákony. Na to jsme již z Halo her zvyklí a vlastně jde o jeden z rysů značky, který se nyní už jen těžko dá považovat za vyslovený zápor. I tak by však potěšilo, kdyby vojenská technika trochu více držela na zemi a neměla takovou tendenci se překlápět.

Větší je lepší

Celkově každopádně nelze jinak, než na level design pět samou chválu. Bungie vás protáhnou snůškou variabilních a akcí našlapaných úrovní, které vás po těch zhruba deset hodin ani na chvilku nebudou nudit. Nejde nezmínit útok na covenantský super carrier, v jehož vnitřnostech se budete mydlit za snížené gravitace a s efektně utlumenou hudbou. Nebo vesmírnou bitvu ve stylu zjednodušeného Star Wars: X-Wing Alliance, jíž předchází dobývání masivní obranné věže Covenantů, v rámci něhož musíte s jet packem na zádech překonávat vzdušné propasti (mimochodem, podobně „vysoká“ mapa je i v MP, pro bitvy s tryskami na zádech jako dělaná!). 

Většina misí navíc má společného činitele v podobě rozsáhlosti; na takto velkých úrovních jste se v Halo hře ještě nemydlili. Koneckonců, všechny mapy byly navržené tak, abyste je mohly pohodlně zdolávat se třemi dalšími souputníky v co-opu.

V jedné misi budete ze skalních útesů pozorovat dalekou ohromnou bitvu mezi lidmi a Covenanty a chvilku nato se pohybovat po obří fabrice. Jindy zase létat po zdevastovaném městě či bránit vstup do laboratoře v megalomanském jeskynním komplexu skýtající jedno velké překvapení. A třebaže Far Cry zde nehledejte, protože postup je ve výsledku vždy lineární a neexistuje, abyste se vyhnuli potyčce, rozsah levelů umocnil velkolepý a pompézní dojem, jenž Reach bezpochyby vyvolává (Návrat krále?).

Halo do morku kosti

Je to právě rozmanitost misí ve spolupráci s perfektním tempem a dobře dávkovaným dějem, které kulantně zakrývají jinak velmi tradiční Halo hratelnost, Ta se – ruku na srdce – již může zdát vyčpělá. Pochodujete, v předem odhadnutelném bodě na vás vyskočí banda vetřelců, vy je postřílíte, následně dorazí covenantská loď s posilami, vy postřílíte i je a posunete se dál. 

Revoluci v hratelnosti tedy od Reach nečekejte. Naservíruje „jen“ to nejlepší, co může tato značka nabídnout. Bungie se chtěli rozloučit se svou mimořádnou sérií a rozhodli se tudíž pouze pro vyzobání toho nejlepšího a následného broušení do podoby průzračného krystalu.