Grounded

Jsem nicméně rád, že jsem si svůj tehdejší přezíravý despekt alespoň nechal pro sebe a nevypustil ho někam do veřejného prostoru. Musel bych teď totiž podobný příspěvek najít, vytisknout a rituálně si ho nacpat do chřtánu. Protože Grounded je excelentní hra a já se od ní nemohl odtrhnout několik dní v kuse.

Malá velká výprava

Dobrodružství malých bytostí ve světě reálné velikosti nejsou v popkultuře nijak převratně novým tématem. Můžeme vzpomenout třeba na román The Borrowers z padesátých let, pozdější stejnojmennou filmovou adaptaci (v češtině Pidilidi) či týmž románem inspirovanou a mou milovanou Karigurashi no Arrietty od slovutného studia Ghibli. A byl by samozřejmě hřích nezmínit komedii Honey, I Shrunk the Kids z konce osmdesátých let. Ostatně nakonec i ve hrách už jsme pár mikrosvětů zažili, ale ještě nikdy ne vyvedených tak výpravným a rozmáchlým způsobem jako v Grounded.

Coby pubescent velikosti náprstku se buďto o samotě, či až s třemi podobně dimenzovanými kamarády probudíte uprostřed zahrady. Netušíte proč ani jak, ale vemte jed na to, že to nebyla úplná náhoda a na vás bude zjistit, co se vlastně přihodilo.

Příběh Grounded je jaksepatří střelený, se znatelnými tóny komedie, ale nebojí se občas zahrát i na překvapivě lidskou či o poznání temnější notu. Hra ho předává poměrně tradičně – pomocí prostředí a zejména různých poschovávaných nahrávek a záznamů. Úšklebek nicméně netřeba, jejich rozmístění dává kontextuální smysl, a vyprávění proto nepůsobí dojmem, že by ho někdo tlačil na sílu. Zápletka jako taková rozhodně neurazí a dobře pasuje k celému vyznění hry.

Krutá realita

Na rozplétání dějové pavučiny však bude čas později, po prvotním rozkoukání budete mít starosti poněkud jinačího druhu. Většinou ve stylu krkolomného úprku o holý život. Je totiž potřeba zmínit jeden fakt, se kterým budete s intenzitou přílivové vlny seznámeni velmi brzy po začátku dobrodružství: Grounded se sice na první dobrou může jevit jako taková mírně infantilní, dobrosrdečná, rozverná taškařice, ale pozor na to, zdání klame. Rozhodně to není titul pro děti. Ne, ve skutečnosti je to hra, která umí být naprosto nemilosrdná a tvrdá jak klášterní postel.

Chystá se na vás plnotučný survival v pravém slova smyslu a minimálně zpočátku vám půjde o krk prakticky neustále. Hlad a žízeň se většinou daří držet na uzdě celkem bez problémů, ale před hmyzem se bleskovou rychlostí naučíte mít respekt – oni jsou tu doma, vy jste na návštěvě a tenhle tajuplný svět má svá pravidla, na která je potřeba si zvyknout. Rozkošná, neškodná beruška? Ale jistě. Jen počkejte, až se ji pokusíte ulovit a ze slunéčka se stane osmitečné, protože přibude mastný flek tam, kde jste ještě před chvíli stáli.

Nebudu nic předstírat, Grounded umí být nejen napínavá, ale místy dokonce i silně děsivá hra. A to prosím pěkně říkám jako někdo, kdo v realitě žádnou nevraživostí k pavoukům netrpí – spíše dokonce naopak. Jenže když jsem po setmění omylem nakráčel do sluje osminohých zrůd, třikrát větších než já, a ony se na mě v temnotě snesly jak smečka hemživých běsů, měl jsem docela prvotřídní bláto na hřišti a noční průzkum si na velmi dlouhou dobu rozmyslel.

Atmosféra je hutná jak káva po probdělé noci. Familiární prostředí, domácká zahrada? O tom si nechte zdát! Čeká na vás cizí, neznámá země plná nástrah. Brzy začnete ostražitě vnímat každé šustnutí, každou známku hrozícího nebezpečí. Bázlivě se uklidíte z cesty, když v dálce zpozorujete ohýbající se stébla, což značí, že se blíží něco velkého. Rozpoznáte zvuky hmyzu a zjistíte, na co si troufnout a co radši nezkoušet. A nakonec se v zahradě opravdu začnete cítit jako doma. Bude to sice pocit vykoupený potem a slzami, ale o to pak sladší a uspokojivější. Protože jste si ho zasloužili.

Pod rukama med

Když už jsme u sladkých a uspokojivých věcí: Hraje se to skvěle. Jistě nemusím obsáhle vysvětlovat, proč tento fakt obrovsky pomáhá síle celého zážitku. Pohyb je svižný, plynulý a elegantní. Na skoro všechno, co vidíte, můžete vyskočit nebo vylézt, záseků je naprosté minimum a, což je skutečný žánrový nezvyk, dokonce i boj na blízko působí dynamicky a hladce, ale zároveň úderně. Nevybavuji si moc survivalů, kde by vedení postavy bylo na omak takhle příjemné. Možná V Rising, ale to je asi tak všechno.

O fous horší je práce s menu – je znát, že interface byl v první řadě tvořen pro gamepad. Jasně, že si na to zvyknete a po chvíli už to člověku ani nepřijde, ale uživatelskému rozhraní by zkrátka prospěl menší počítačový facelift. Máme myši! Nechte nás je používat!

Herní smyčka sama o sobě nevyvede žádného veterána z míry. Je velmi klasická – musíte se usadit, nasbírat materiály, postavit výbavu, abyste porazili mocnější protivníky, získali silnější materiály a postavili lepší výbavu a tak pořád dokola. Nic převratného. A vůbec to nevadí, protože tvůrci odvedli prvotřídní řemeslnou práci.

Vylepšování postavy se totiž obejde bez přehnaného grindu, spíš je zamčené za boj a průzkum a je hlavně nebezpečně návykové. RPG fortel tvůrců se zkrátka nezapře: Progres je výborně nastavený a naplňující, protože zbrojí i zbraní všech možných druhů je na výběr habaděj, sílu nové výbavy okamžitě citelně poznáte a budete se moci opájet svou rostoucí mocí.

Pryč je příkoří pod kusadly mravenců, zlomte si je o můj nový kyrys! Tohle je můj pařez a komu se to nelíbí, okusí kopí z včelího žihadla! Nic vás najednou nemůže ohrozit a nově nabytá síla je omamná. Tedy alespoň do té doby, než potkáte nové a ještě nabroušenější brouky, případně než to přeženete se sebevědomím a naběhnete doprostřed mraveniště, kde vám obránci vysvětlí, že přesilu se krutě nevyplácí podceňovat. Ale každé selhání motivuje k další snaze, protože hra je sice občas dost drsná, ale vždy férová.

Na život a na smrt

Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem se do Grounded naplno dostal. A to dokonce tak, že kdybyste se mě zhruba po půlhodině úvodního pachtění zeptali, jakou známku odhaduji, že hře nakonec udělím, odpověděl bych, že víc než sedm to rozhodně nebude. Naštěstí podobný dotaz nepřišel, a já tak opět nebudu muset nic tisknout a konzumovat.

Souboje s hmyzem mě rozčilovaly, a jelikož se v Grounded bojuje hodně, hroutil jsem se k zemi častěji než ranní navrátilci z moravské veselky. Gigantický skok v obtížnosti mezi základními a pokročilejšími nepřáteli na mě navíc působil všelijak a někteří hmyzáci se jevili zkrátka přehnaně, až snad nepřemožitelně. Pavouk, co mě i přes zbroj ledabyle rozsekne na dvě rány a prakticky se mu nedá uhnout? Nonsens! Designová chyba, povídám!

Jenže... ona není. Jen jsem to prostě neuměl. Prapůvod zmaru spočíval v přehlédnutí jednoho zásadně důležitého faktu: Blokování zde není pro srandu. Neobejdete se bez něj. Správně načasovaným blokem se dá vykrýt skoro všechno a hra to prostě a dobře vyžaduje, protože většina útoků vás sleduje i za pohybu. Standardní taktika kroužení do strany okolo nepřítele je zde tudíž platná zhruba jako betonová pramice a pomocí úkroků doběhnete leda tak do hrobu.

Jakmile jsem tuto skutečnost pochopil a přijmul, kolečka stroje do sebe konečně zapadla, zmatený chaos se v divokém tanci proměnil v řád a hněv začala pomaličku polehoučku střídat radost. Ale pozor, to neznamená, že bych se snad najednou zničehonic proměnil v ocelovou smršť a začal mordovat celá mraveniště jak mikroskopický Gotrek Gurnisson.

Akceptování pravidel je jen polovina úspěchu, ta druhá je jak z jisté japonské ódy na smrt – musíte se zkrátka a dobře naučit všechny pohyby protivníků a jejich načasování, protože jinak nevykryjete nic. Pustit se neopatrně do boje s větším množstvím hmyzu naráz je zkouška vyhrazená jen opravdovým borcům bez ohledu na to, jak daleko ve hře zrovna jste. A nebojte, dojde i na bossfighty. Hra jich má poměrně dost, od vcelku jednoduchých až po naprosto pekelné.

Sečteno a podtrženo: Sice bych uvítal trochu rozmanitější paletu vlastních útoků (každá zbraň má jedno kombo) a balanc by u určitých kousků zasloužil možná trochu přeleštit (líbily by se mi přeci jen o něco účinnější zbraně na dálku), ale to jsou spíš detaily. Souboják jako takový je funkční, náročný, ale spravedlivý, a jakmile přejde do krve, napínavý a zábavný. Na poměry žánru působí jak zjevení a upřímně je dost dobrý na to, že by se neztratil ani v regulérním akčním RPG.

Dálavy na dvoře

Je s podivem, jak něco tak zdánlivě banálního, jako je změna perspektivy, dokáže proměnit obyčejné, nudné místo v přehlídku divů. Miniaturní zem tepe neotřelou magií. Odhozená krabička, v níž zůstala mentolová pastilka, se mění v kýžený a nesmírně užitečný poklad. Ranní rosa, která se zachytila na stéblu trávy, zažene žízeň. Jedovatá muchomůrka jen jako ozdoba? Ale kdeže, cenný zdroj stavebního materiálu. Opřená baseballová pálka? Most do výšin!

Ve zdejším světě se snoubí řemeslně skvělý level design s obrovsky hravou tvořivostí, se kterou tvůrci přistoupili ke zpracování papírově triviálních lokalit. Vezměte si třeba dětské pískoviště. Žlutá hromada, sem tam lopatička a bábovička, jak zajímavé nebo děsivé může být takové místo? Věřte, že velmi, když pod dunami číhají smrtelně nebezpeční mravkolvi a navíc si ještě musíte dát pozor na přímé slunce, které vás na písku dokáže upálit. A co se skrývá v hradu uprostřed?

Prostředí je obrovsky rozmanité, silně vertikální a místy až uhrančivě snové. Budete šplhat na zahradní stůl a zkřížíte žihadla v nelítostné bitvě o sklenici medu s rojem včel. Vydáte se do nehostinných pustin zasažených herbicidem – ale pozor, jen s plynovou maskou. Budete se potápět v tísnivých hlubinách okrasného rybníčku, zdoláte šplh po živém plotě ve výškách, z nichž se točí hlava, budete hledat poklady v popelavých pláních a děsivém žánru převrženého grilu. A ti nejsrdnatější mohou třeba sestoupit do smrtícího nitra termitiště. 

Ten pocit se obtížně chytá do slov. Je to pocit prazvláštně přitažlivé nejistoty, když pořád v koutku mysli víte, že jste v důvěrně známých místech, která ale najednou působí úplně jinak, jsou nabitá lákavým tajemnem a plná nečekaného nebezpečí i stejně překvapivých klenotů. Ale nemohl jsem se ho nabažit. Však kde jinde se vydáte na průzkum hromady dříví a cítíte se u toho bez nadsázky jak na bájné hrdinské výpravě? Atmosféru tahle hra zkrátka zvládá fenomenálně.

Další skvělý aspekt je, že hra s explorací nijak zvlášť nepomáhá. Nenápadně vám občas označí něco na mapě, abyste tušili, že tam zhruba někde bude něco zajímavého a bylo by fajn se tam vydat, ale rozhodně nedrží za ruku a neřekne, kam jít, co tam bude a hlavně jak se tam dostat.

Protože to už je na vás. Je to naprostá paráda, protože to šponuje průzkumnickou radost do nevídaných (pomyslných i doslovných) výšin. A že je co nacházet! Pokladů, tajemství, skrytých lokací, dokonce třeba tajných bossů je v zahradě závratné množství a každý objev vás naplní potěšením. Protože jste si na něj přišli sami a nikdo vám nezabodl žádnou šipku do mapy.

Pravda, párkrát jsem se z téhož důvodu musel mlátit do čela – například když jsem zjistil, že si lze vhodně umístěnou bombou vytvořit rampu a získat přístup na jisté vyvýšené místo. Ano, jistě, fajn odhalení, jen kdybych se jak na potvoru den předtím tři hodiny nemrcasil s budováním naprosto zhůvěřilé věže obtočené sadou schodišť, abych se na totéž místo vydrápal svépomocí. Což byl pocit jak přelézat plot a na druhé straně zjistit, že byla celou dobu otevřená branka. Ale co už, alespoň jsem zahradu obdařil novou dominantou, že ano.

Travnatá pevnost

Za co by stály výpravy, kdyby člověka nehřál u srdce pocit, že má někde v zádech bezpečné útočiště, kam se může vrátit? Bez základny se neobejdete, ale hra vás až na jednu výjimku prakticky nebude nutit do žádného rozmáchlého stavění. Kdo si vystačí s maličkým tábořištěm a kolečkem pracovních stanic, klidně tak může projít celou hrou. A kdo zatouží po opulentní vile či nedobytném hradu, taky si přijde na své.

Součástek a materiálů, z nichž můžete tvarovat své slavné sídlo, je na výběr bohulibé množství – ale pozor, nejsou k dispozici od začátku, musíte si je zpřístupnit průzkumem a postupem hrou. To jen abyste se nelekli, až se poprvé pustíte do stavění a uvidíte pouze pár zdí z trávy a nic víc. Nebojte, opravdu to není všechno.

Terraforming se bohužel nekoná a kdo si chtěl postavit mini Khazad-dûm, může si nechat zajít chuť, ale jinak je budování příjemně svobodné. Základy můžete umístit úplně volně prakticky kamkoliv (po odemčení vhodného upgradu dokonce i na vodu) a zdi i další součástky na ně pak v osmi směrech.

A dojde i na obranu. Budete-li vytrvale vraždit hmyz jednoho druhu, přijde odplata. Což je dobře, protože to dodává smysl stavění dobře chráněné základny. Tedy alespoň na papíře, protože Grounded jde v tomhle ohledu tak trochu proti své vlastní filozofii a hmyzí útoky jsou překvapivě mírné. Pokud lze nepřátele namíchnout tak, aby poslali opravdu nebezpečnou výpravu, nepovedlo se mi to – vždycky dorazilo jen pár jedinců, se kterými učinil rychlý proces pár ran kladivem, a palisády tak nakonec vlastně nebyly potřeba. Škoda, tady bych klidně trochu přitvrdil.

Pokud se však bez drsných útoků neobejdete, nemusíte nad hrou lámat hůl. V divočině totiž najdete několik podivných reaktorů, po jejichž aktivaci se spustí obranný event, který už je jaksepatří brutální a i s opevněnou základnou budete mít co dělat. Jedná se nicméně o bokovky, povinná defenziva je v příběhu jen jedna, těsně před koncem. Je těžká, adrenalinová, nervydrásající, jak kdyby útočila samotná Planoucí legie, a skvělá. Klidně jich ještě přidejte víc, vážení tvůrci!

Jedna výtka by se ale přeci jen našla: Drtivá většina survivalů má dost dvornosti na to, aby pochopila, kde bydlíte, a přestala tam spawnovat nepřátele. Ne tak Grounded. Hmyz se neobnovuje, když jste nablízku, ale postavíte-li si tábořiště někde, kde bylo kupříkladu hejno roztočů, odejdete na nějakou dobu pryč a vrátíte se, budou tam ti zmetci znovu. Pokud existuje způsob, jak jim v respawnu nějak zamezit, nepřišel jsem na něj a při každém návratu domů je znovu a znovu mordovat docela leze na nervy. Těžko říct, jestli se jedná o úmysl, nebo třeba přijde oprava, ale každopádně na to myslete, až budete vybírat místo k zapuštění kotvy.

Vybroušený titul

Na technickém stavu lze nalézt pár drobných šmouh, ale celkově je na tom hra velmi dobře. Snímková frekvence se na konfiguraci R9 5900X + RTX 3080 držela ve 4K na plné detaily bezpečně přes 60 fps a jediná chvíle, kdy bylo možné zpozorovat jakýkoliv propad, byl moment, kdy člověk stojí příliš blízko jednomu konkrétnímu částicovému efektu. Stává se to ale naprosto minimálně, není potřeba brousit vidle.

AI občas trochu zmatkuje, když hráč útočí z nedostupného místa, a hře se nevyhnulo několik drobných bugů – párkrát se mi stalo, že kapka rosy nespadla ze stébla trávy a místo toho zůstala viset ve vzduchu a podobně. Opět se jednalo o vzácný jev a tragédie se tudíž nekoná.

Rád bych prohlásil, že hra ani jednou nespadla, jenže... jednou se jí to povedlo. A tragikomicky k tomu došlo bez přehánění deset vteřin před závěrečnými titulky, což vypadalo jako situace, kdy cyklista po dvousetkilometrové etapě v závěrečné rovince zvedne ruce a ujedou mu řídítka. Ale co už, Grounded je vzdor své tematice dost velká hra, trvala nějakých padesát hodin – jeden pád se tudíž dá bez problémů odpustit a člověk ani moc nemusí mhouřit oči.

Zahrajte si to

Je trochu zvláštní něco podobného říct o hře, která nemění pravidla žánru a mechanicky se chová stejně jako řada jiných, ale Grounded je jedinečný zážitek. Může za to neskonale kouzelný, fantasticky postavený svět, úchvatné prostředí, podmanivě silná atmosféra a, nepříliš překvapivě, vytříbená hratelnost.

Ona to nakonec vážně není až taková věda. Prostě se to výborně hraje. Je potřeba ještě nějaké důraznější doporučení? Hra má, pravda, trochu vlažnější začátek, ale pak už je tendence výhradně vzestupná. Kdo vytrvá, nebude litovat.