Final Fantasy XV: Windows Edition

Jistý šrám táhnoucí se napříč komunitou ale zůstává. Museli bychom nejspíš vzít oba znesvářené tábory, opravdu je postavit na bitevní pole a nechat je si to vyřídit tam. Jak víme, vítězové mají přeci vždycky pravdu, a je to nejspíš jediný způsob, jak se dozvědět, jestli je tedy nakonec patnáctka „skutečnou“ Final Fantasy, nebo ne. Jak totiž vlastně vypadá „pravá“ FF? Co musí bezpodmínečně obsahovat a kde už je prostor pro inovaci? Na to máme pochopitelně každý vlastní metr.

Tradiční, dlouhá léta etablované značky jsou ošemetná záležitost. FFXV je jiná, do jisté míry experimentální, ale jindy zase velmi klasická. Styčné plochy s archetypy a zavedenými pořádky celé ságy by se samozřejmě našly, ale nováček stejně tak řeší mnoho mechanik neotřele, což může být pravověrným fanouškům proti srsti. Univerzální odpověď neexistuje a rada by mohla znít třeba „Pokuste se ke hře přistoupit s otevřenou myslí, nenechte se omezit jejím jménem a prostě si užijte dobrou zábavu,“ ale to se zase někdy snadněji řekne, než udělá.

Kapela na cestách

Partička generických ikemenů na pseudo j-popovém výletě. Chybí už jenom nějaká mistrovská píseň od AKB48 jako bojová znělka. Pokud hru znáte jen z obrázků nebo videí, mohla by čtyřčlenná skupina hlavních hrdinů vskutku působit nějak podobně. Jak že to ale bylo s tou knihou a obalem?

Příběh vyhnanství a následné cesty za pomstou korunního prince Noctise, kterému za bezstarostným mládím udělal ráznou, v krvi vyvedenou tečku vpád císařství Niflheim, začíná jako rozverný road trip. Charaktery se však časem vybarvují, prohlubují, skryté motivace či niterní obavy vystupují na povrch a ze zdánlivě jednorozměrných panáků se brzy stávají věrní a vítaní společníci, každý s vlastní uvěřitelnou osobností.

Lehce povědomý epos

Samotný příběh je pak velice tradiční. Tyranské impérium, ultimátní zlosyn, antagonisté procitající k dobru, všemocné artefakty, politické pletichy, gradace tempa a jasná katarze. Vše je na svém místě, vše je, jak má být. Na druhou stranu, zápletka kvůli tomu trochu ztrácí na síle, protože tematika je zkrátka celkem omšelá, takže je pro ni čas od času obtížné správně tnout do živého.

Někdy navíc dochází k až moc okatému vykrádání předků. Jistě, když se za vámi tyčí armáda předchůdců, je po čertech těžké si občas něco nevypůjčit, ale takřka zkopírovat v podstatě nejvíce ikonický moment celé ságy, to už tedy chtělo notnou odvahu. Je to trochu jako kdyby vyšel osmý díl Harryho Pottera a byl zase o sirotkovi, co žije u nerudných poručníků a neví, že je čaroděj.

Nelze ovšem s čistým svědomím tvrdit, že by snad bylo vyprávění úplně prosté chvil, které opravdu za srdce vzít dokážou. Naopak, je jich tu také celkem dost a dílem je za to potřeba poděkovat i samotné Windows edici, protože přiložená DLC příjemně dokreslují motivace postav, poskytují lepší vhled to pozadí dění a tím samozřejmě i lépe jitří hráčův zájem i empatii. I původní hlavní linka obsahuje několik nových cutscén a vysvětlivek, které spolu s DLC pomáhají tam, kde jste dříve k rozmotání děje museli používat leda tak křišťálovou kouli. Stále je ovšem potřeba nejdříve zhlédnout film Kingsglaive, jinak zejména v úvodu nebudete tušit, která bije.

Eos

Příběh už tedy působí kompletněji než při vydání. Při zkoumání světa si ale stále nejde nepovzdechnout, protože ačkoliv vás výpravné dobrodružství zavede na celkem tři kontinenty, plně otevřený je jen ten první a později se hra mění v koridor. Přitom opět všude najdete náznaky, že bylo původně v plánu zpřístupnit všechny tři.

Ale dost lamentů. Když se totiž přestanete cimrmanovsky zaměřovat tam, kde „věc není“, a konečně se podíváte na to, co ve hře naopak je, zjistíte, že stížnosti vlastně nejsou třeba. I pomyslná třetina plánu totiž nabízí podmanivou atmosféru, řadu krásných lokací v technomagickém stylu, několik architektonických skvostů a míst tak přenádherných, že nebudete věřit vlastním očím. Dále sadu obrovských jeskyní plných nepřátel i vzácných předmětů a nádavkem ještě pár postranních aktivit a miniher. Dohromady minimálně sto hodin obsahu, což už zní o fous líp než „pouhá třetina“, nebo ne?

K zahození rozhodně není ani celková nálada roadtripu, protože hra ho maluje v odstínech svobody. Pokud jste se někdy zasnili, jak by bylo fajn nechat všechno za sebou, sednout do auta s někým blízkým a vyrazit nazdařbůh, když cílem i hranicí je jen samotný obzor, nejspíš vám FFXV na tváři vyčaruje alespoň náznak úsměvu, protože zdejší výlet jiskří přesně těmito pocity.

Velikášství, které vedle vývojářského chaosu (hra byla původně spin-offem Final Fantasy Versus XIII) zapříčinilo předlouhé čekání na vydání a zmiňovanou nedokončenost titulu, ale má i svá pozitiva. Jsou jím hlavně produkční hodnoty. Není úplně běžné, aby hra představila nový model nepřítele a použila ho jen v jedné situaci, ale zde je to běžná praxe. Přeci neurazíte hráče recyklací obsahu, no ne? Po šedesáti hodinách hraní budete potkávat další a další rozličné nestvůry, žádné přebarvené verze slabších potvor. Každé nové prostředí má vlastní textury, předměty, objekty a obyvatele. FFXV je zkrátka neuvěřitelně bohatá a čiší z ní nesmírná porce tvůrčího úsilí.

Ona nehotovost je prostě jen zaviněná příliš velkým soustem – kdyby s tímhle přístupem chtěli tvůrci opravdu vydat třikrát větší hru, k dosavadním deseti letům vývoje by s klidem mohli přidat další dekádu, a bůh ví, jestli by to bylo dost. Ale ono i takhle jednoduše stačí, protože nechat se pohltit světem FFXV je i tak sametově snadné.

Bojový kámen smyšleného úrazu

V již zmíněném sporu o tom, zda si FFXV zaslouží své jméno, se lámal chleba z větší části u bojového systému. Ten v naprostém základu vlastně ctí pravidla série, ale upravuje a přetváří je natolik, že už je rozezná jenom velmi pečlivý badatel. Hra vás nechá utratit určitý časový úsek, určité „akční body“ za obranu, útok či použití předmětu, jenom k tomu nepoužívá žádné menu, ale váš klávesový vstup, protože bitka probíhá v reálném čase.

Pokud si ale zapnete takzvaný „čekací mód“, čas se zastaví pokaždé, když přestanete sahat na klávesnici či gamepad. V této aktivní pauze se můžete rozmyslet, použít lektvar či zacílit na jiného soka. Do toho se ale s nedbalou elegancí přimíchává nutnost správně střídat úhyby, úskoky a ofenzivu, s čímž vám pauza moc nepomůže a spíše to tedy staví na dovednosti hráče. Bojový systém je ve výsledku dost nezvyklým hybridem mezi taktikou starších Final Fantasy a frenetickou akcí ve stylu třeba Dragon’s Dogma.

Ne, nehraje se to jako typický představitel série. Ano, chvíli trvá, než se člověk s neobvyklým rytmem této mechaniky sblíží natolik, aby mu začal věřit. Ale jakmile se to podaří, konečně se otevřou brány hráčského uspokojení. Bitky vypadají fantasticky, efektně, parta si skrze odemykatelné schopnosti navzájem pomáhá, a když nakonec ovládnete všechny možnosti, co nabízí – zřetězíte údery, bleskovým pohybem uniknete nebezpečí, využijete schopností všech spolubojovníků a nakonec soka ponížíte v parádně pompézním stylu, satisfakce stoupá do nebes. Čert vem jistý odklon od mantry Final Fantasy, je to prostě zábava.

Dohráno?

Za motto hry by se tedy klidně dalo prohlásit něco jako „tradiční, ale jiná“. A to platí se všemi klady i zápory. Postranní questy například působí, jako by přicestovaly z dávných dob, kdy ještě hráčům nevadilo běhat dokolečka dokola tam a zpět s pěti vlčími kůžemi, třemi vejci, deseti kusy rudy, sedmi rybami, dvěma vzácnými kořeny a kýho výra ještě. Vedlejších úkolů je k dispozici přehršel, ale jejich náplň je jen s velmi vzácnými výjimkami unylá, nenápaditá a po chvíli nudná, což je záležitost, která nám na celém hraní FFXV vadila nejspíš nejvíc.

Jenže, jako by to snad tvůrci dělali schválně, ke každému záporu je zase potřeba přiřadit pozitivum. Hra je totiž tradiční i v nabízeném obsahu po „dohrání“. Žádné titulky a konec, uvidíme se příště. Jakmile dokončíte hlavní dějovou linku, zpřístupní se téměř desítka tajných obřích dungeonů, legendární questy a nová výbava. Zkrátka pádný důvod neodcházet, protože tyto „post-game“ lokace si krom nádherného vizuálu a fantastického designu také chystají daleko větší výzvu a tedy i spokojenost ze svého pokoření. Ta pravá zkouška dohráním teprve začíná. FFXV vás nenechá ji jen tak opustit a přesunout se k jinému titulu.

Přidané hodnoty

Windows Edition obsahuje krom oficiálních DLC také veškerý přidaný obsah, který byl za poslední rok a půl k dispozici. Nemusíte tedy nic řešit, dokupovat, stahovat a hned v základu dostanete věci, bez kterých se hráči původní verze museli obejít. Například lze po odemknutí správného skillu hrát za kohokoliv z party – dřív to šlo pouze na Noctise. A ne, že bychom se snad chtěli korunního prince nějak dotknout, ale třeba za obrýleného intelektuála Ignise je to minimálně stejně dobrá zábava. Všichni členové party mají své speciální mechaniky a principy, jímž je potřeba se přizpůsobit a jejichž ctění pak hra odmění lepším výkonem v boji.

U toho ale nekončíme. Zahrajete si alternativní verzi třinácté kapitoly, kde se parta rozdělí a dřív ji šlo projít jen z jednoho úhlu pohledu. Nyní už ji zažijete ze všech perspektiv. Stejně tak přibyla možnost opustit silnice a s vhodnou úpravou vozu za volantem korzovat zcela volně i přes pláně a strže. Třeba. Nebo vyplout na otevřené moře na ryby.

Zdálo by se, že na tak pozitivní věci nelze najít příznačné negativum, ale to bohužel není pravda. Windows Edition také obsahuje všechny booster packy a volitelné DLC zbraně. Nad tím, že máte od začátku k dispozici recept na pizzu a že noclehy v hotelech stojí polovinu herních peněz, by šlo benevoletně mávnout rukou.

DLC předměty by však hráč zkrátka hned v úvodu k dispozici mít neměl. Jde zejména o meč Ragnarok, který dává největší modifikátory k Noctisově speciální schopnosti ze všech zbraní ve hře. Po chvíli se samozřejmě vypracujete k lepším kouskům a nepřátelé znatelně posílí, ale kvůli Ragnaroku je prvních deset hodin ve Windows Edition trapně snadných, protože všechno zkrátka bez milosti zabijete na jednu ránu. Vypadá to hezky, o tom žádná, ale designově žádná sláva. Doporučení je jasné – nesahejte na DLC zbraně, balanc hry s nimi jednoduše nepočítá.

Episode Gladiolus

Aneb Final Fantasy dělá Dark Souls. Součástí počítačové edice jsou i tři později vydané epizody, které doplňují kusy příběhu, co v originále chyběly. V první z nich si zahrajete za svalovce Gladia a zjistíte, co se s ním vlastně dělo, když na chvíli opustil vaše společenství.

Zhruba hodinu a kousek dlouhá avantýra nabízí jeden celkem objemný dungeon, ve kterém je potřeba pracovat s Gladiovou schopností bloku a zvyšující se zuřivostí. Zásahy od nepřátel nepříjemně bolí a hrdina si zvyšuje vlastní bojeschopnost tím, že je se správným načasováním odráží štítem. Hraje se to celkem příjemně, ale hlavně konečně zjistíte, kde se vzala ta jizva, co Gladiovi zdobila hruď od poloviny hry. Tento přídavný obsah je vhodné hrát hned, jak se Gladio vrátí k vaší partě, protože tak ideálně doplní průběh hlavní dějové linky.

Episode Prompto

Aneb Final Fantasy dělá Metal Gear Solid. Pistolník Prompto mohl působit celkem prvoplánově a vlastně celkem otravně. Až do doby, kdy začal konečně mluvit o tom, proč se chová, jak se chová. Hlavním zlomem byla jistá chvíle ke konci hry, kterou ale nikdo pořádně nevysvětlil.

O to se stará circa dvouhodinová epizoda s hubeným blondýnem v hlavní roli. Hratelnost se tentokrát tvaruje do podoby stealthovky a střílečky, bohužel ale s mizivým úspěchem. FFXV není stavěná na střelbu z vlastního pohledu, boje jsou v Promptově epizodě spíše otravné a nabídka jedné otevřené lokace též dopadá na neúrodnou půdu. Nejde v ní dělat nic krom několika bezvýznamných postranních úkolů, díky kterým si sice můžete vylepšit snězný skútr... ale k čemu by to někdo dělal v dvouhodinové odbočce, ví sám Bahamut.

Hratelností tedy Promptova eskapáda neoslní, ale i přesto stojí za váš čas, protože skrývá tolik potřebné informace i náhledy do pozadí císařství Niflheim a nejasné minulosti samotného Prompta. Tuto DLC epizodu je vhodné hrát hned po návratu hrdiny do party.

Episode Ignis

Aneb Final Fantasy dělá Devil May Cry a Assassin’s Creed. Po nepříliš zdařilé hratelnosti Promptovy chvilky v jevištních reflektorech možná spustíte Ignisův příběh s pozvednutým obočím a lehkým despektem, očekávajíce jen posun příběhu a ne zrovna hráčskou nirvánu. A pak budete sbírat čelist ze stolu.

Dostanete k dispozici celé město, volný pohyb v něm včetně šplhání na střechy a pozměněný bojový systém, který zcela opouští tahový základ a místo něj stojí na efektní, omamné rychlosti. Ne, Final Fantasy to v tuto chvíli nepřipomíná ani z dálky, ale Ignisův vražedný tanec to vyvažuje více než dost. Nemilosrdný, chladný, odhodlaný a cílevědomý. Hrdina by se při své hodince a půl nemusel stydět před velikány, jakými jsou Dante či Kratos.

Navíc se jedná o intermezzo, které s původním příběhem souzní a rezonuje s přehledem nejvíce. Nejen proto, že chcete zjistit, proč se Ignis změnil, jak se změnil, ale hlavně se zde tvůrci (díkybohu) podvolili tlaku komunity a poskytli alternativní, nekanonický konec celé hry jako alternativu, kterou si lze zvolit. Je na vás, zda se vám bude líbit víc, ale způsob jeho podání tak příjemně bourá centralizovaný hrdinský epos originální hry, že nezbývá, než politovat, že se k něčemu tak sympaticky radikálnímu tvůrci neodhodlali už v původním zážitku.

Epizodu Ignis je rozhodně potřeba hrát až po dokončení hlavního příběhu. Vyšla totiž celkem nedávno, a tudíž se nejspíš počítalo s tím, že mají všichni dohráno. Obsahuje četné spoilery z konce původní story – nepouštějte se do ní, dokud nebudete mít Noctisovu linku za sebou.

Comrades

Aneb Final Fantasy dělá Monster Hunter. Dalším přídavkem je multiplayerová expanze Comrades. Na papíře zní zajímavě, ale upřímně, pokud si ji necháte ujít, o nic jste vlastně nepřišli. Celá pointa je nekončící, navěky se točící mlýnské kolo v podobě opakujících se úkolů se zabíjením různých monster.

Jinými slovy, Comrades jsou vlastně ztělesněním nepříliš strhujících postranních úkolů původní hry, jen s přidanou hodnotou v podobě možnosti kooperace s ostatními. Bohužel ale stále nejde o důvod k oslavě, protože i stav konektivity For Honor při vydání byl oproti Comrades naprostým rájem. Konečně se spojit s přáteli trvá klidně několik hodin snahy, a pokud se to konečně povede – a hra se nezhroutí uprostřed boje – odměny neodpovídají vynaloženému úsilí.

Jediným zajímavým aspektem je nová možnost vylepšování zbraně skrze obětování předmětů a materiálů, což ji nakonec, při vhodném mixu použitých obětin, změní v úplně nový předmět nezanedbatelné síly. Bylo by fajn, kdyby tato mechanika byla k dispozici i v původní hře, ale krom ní nemají Comrades co nabídnout. Parafrázujme tedy slavný vtípek: „Nie, radšej Monster Hunter.“

Otestujme železo

Windows Edition je ošperkovaná moderními technologiemi a podporou vysokého rozlišení. Na Steamu si dokonce můžete oficiálně stáhnout nekomprimované kvalitní textury, po jejichž instalaci si hra na vašem pevném disku uzme zhůveřilých 148 GB. To snad někdo chtěl mít na svém SSD ještě něco dalšího?

Pokud jste právě rozjařeně vyrazili na nákup s tím, že si dopřejete FFXV ve 4K na plnou palbu, maximální detaily a detailními texturami v 60+ fps, rovnou zase proveďte čelem vzad. Nedopřejete. A pokud si to právě přečetl ten jediný člověk v republice, kterému v počítači tepou tři 1080 Ti, což je konfigurace, která by to teoreticky mohla zvládnout, rovnou se ze srdce omlouváme.

Na sestavě i7 7700k + Titan X se FFXV i při přetaktování k hranici roztavení ve 4K a při maximálním nastavení hýbala okolo 30-40 fps. Čert však vězí v přídavných možnostech a vylepšovácích, které si lze v PC verzi zapnout.

K dipozici je několik funkcí z provenience společnosti nVidia. První je HairWorks, realistické zpracování vlasů, které upřímně lze zaregistrovat snad pouze v podobě trochu lépe povlávajících kštic při jízdě autem bez střechy. Hra jinak vypadá takřka stejně a hýbe se beze změny, ať funkci zapnete, či nikoliv. Dále se nabízí TurfEffects, vylepšení vegetace. Tráva vypadá o něco jemněji, ale zaškrnutí této libůstky vás příjde na zhruba 10 % fps. Ještě náročnější je pak VXAO, tedy voxelové nasvícení scény. Na podobě hry, kontrastu a živosti scény je nastavení vážně poznat, ale jeho aktivace vás bude stát circa 20 % fps. Poslední možností jsou superjemné stíny. Dopad na vizuál je poměrně drobný, ale hra se po spuštění pohybuje o 5-10 % hůře.

Podobné shrnutí zní možná celkem děsivě, ale opak je pravdou. Se vším na plno a ve stále nemainstreamovém rozlišení 4K se s momentálně špičkovou grafickou kartou dostanete na v pohodě hratelnou úroveň. Pokud nemáte problém hrát ve fullHD či 1440p nebo vypnout některou z moderních grafických funkcí, FFXV si zahrajete i na horší konfiguraci naprosto bez problémů.

Pro ilustraci, už při pouhém snížení rozlišení na 1440p se všemi funkcemi se hra pohybovala bezpečně přes 60 fps. Ve fullHD se pak hodnoty nepodívaly pod 70 fps. Jednoduchou matematikou pak můžete dopočítat, k jakým číslům se dostanete, pokud se obejdete bez některých z nabízených nVidia funkcí. FFXV je tak vlastně ideálním příkladem, jak má vypadat grafické řešení. Výkonné železo napne k hranici možností, ale odmění ho fenomenálním vizuálem, zatímco na horších strojích se hýbe bez problémů a stále vypadá velmi dobře. Všechna uvedená čísla počítají s přítomností zmíněného high-res balíku textur.

Hra se nicméně nemůže pochlubit stoprocentní stabilitou, což je nakonec jediná technická výtka, která k ní musí směřovat. Bohužel se nejedná o záležitost, kterou by bylo možné přejít shovívavým pokrčením ramen, protože k pádům na desktop docházelo častěji, než by bylo milé. První dva vás sice naučí ukládat pozici ručně a co nejčastěji, ale když se hra zhroutí co pár hodin, začne to prostě vadit.

Jak už to u podobných zádrhelů bývá, záleží na konkrétní konfiguraci a je tudíž možné, že se vám pády zcela vyhnou. Nebylo by ale fér zamlčet, že na některých počítačích hra nedrží, jak má. Na pozoru by se rovněž měli mít uživatelé karet od AMD, protože FFXV, zdá se, sveřepě padá na nejnovějších ovladačích a někteří lidé se museli vracet ke starším, když chtěli dobrodružství zdárně dokončit.

Nekompletní, ale skvělá

O Windows Edition by se kolem a kolem dalo v úplném základu prohlásit to samé co o původní hře. Není zcela hotová. Pokud budete chtít, najdete řadu nedostatků, protože se zkrátka a dobře nejedná o dokonalý titul. Primárním důvodem, proč s hodnocením Windows Edition nesáhnout výš, však byla krom nenápaditých vedlejších questů hlavně zmiňovaná nestabilita. Protože i po přeháňce kritiky a výhrad se totiž obloha rozjasní a zbude obrovská, krásná a podmanivá hra, která je v počítačovém vydání lepší než kdy dřív.

Navíc je vstřícná a dobře přístupná, což z ní rovněž činí ideální vstup pro nováčky. Pokud jste se tedy snad cítili trochu zastrašení její monumentální velikostí a nechtělo se vám naskočit do rozjetého vlaku, nemusíte se vůbec bát. Souprava totiž neujíždí, čeká na vás. U dveří vás vstřícně pozdraví průvodčí a hned jak se usadíte, steward vám nabídne kávu a denní tisk.