FIFA 18

Verdikt
80

Přestože v Konami i letos vznikl lepší fotbalový simulátor, FIFA 18 svého soupeře dohání fantastickými herními módy a tím, že vás chytne a nepustí. A tak se stejně jako loni oba rivalové musí rozejít smírně.

Počítač

WindowsWindows

Zboží.cz

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$29,99PlayStation Store

PlayStation 3PlayStation 3

$29,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Xbox 360Xbox 360

Nintendo SwitchNintendo Switch

Další informace

Výrobce: EA Sports
Vydání: 27. září 2017
Štítky: fotbal, sportovní

Stačila by nám hra, u níž bychom prakticky neměli co kritizovat, u níž by požitek ze samotného hraní a ze struktury módů okolo kulminoval v pocit blaženého naplnění. Snadné, že? Hm, jistěže ne. PES 2018 se přiblížil první polovině, ovšem ve druhé selhal. A FIFA 18? Tak ta to má přesně naopak. 

Jakápak aktualizace

Ať už si o sérii FIFA a jejích každoročních přídavcích osobně myslíte cokoliv, jedno popřít nejde – dávno pryč jsou ty doby, kdy jste nový fotbal od EA Sports mohli obvinit z toho, že jde o pouhou aktualizaci soupisek. Každý nový ročník s sebou přináší dost výrazné změny, a ani letos tomu není jinak. Ale změny nutně nemusejí znamenat vylepšení, čehož je bohužel FIFA 18 – přesněji její akce na hřišti – názorným příkladem. Aspoň tedy pro všechny, kdo od svého fotbalu nechtějí velice arkádovou hratelnost.

Letošní FIFA prostě a jednoduše nevypadá realisticky. Přihrávky jsou laserově přesné i na extrémně dlouhou vzdálenost a přízemnější než ten nejzavilejší materialista. Odmítají hopkat, až má člověk pocit, že vývojáři všechny stadiony postavili na železné desce a do míče narvali magnet. Ťuk, ťuk, ťuk, přihrávka sem, patička tam, bez sebemenšího zaváhání, a kdo vás zastaví? Nikdo. Nikdo vás nezastaví, a to ani kdybyste nakrásně vůbec nepřihrávali a rozhodli se všechno prosólovat s Messim či Neymarem.

Ochromená obrana

Jednou z hlavních změn v novém ročníku je totiž obrana. Kdyby nám někdo dopředu popisoval, co se v ní událo za změnu, nebylo by možné odhadnout, jestli díky tomu bude lepší, nebo horší, ale v praxi se jednoznačně prokazuje druhá varianta. Ze zákroku vestoje se stal v podstatě skluz s menším dosahem (a pochopitelně chybí taky typické plácnutí zadkem na trávník).

Musíte ho načasovat dost přesně, jinak soupeře kompletně minete, a už je vám téměř k ničemu v situacích, kdy někoho zezadu nebo ze strany stíháte. Přitom právě dotěrné otlapkávání unikajícího soupeře bylo jednou z účinnějších variant, jak loni zastavit zdrhajícího křídelníka.

Jako bonus jsou všichni hráči až podezřele neschopní zachytit jakoukoli soupeřovu přihrávku, která proletí v jejich blízkosti. Často se ani nepokusí zasáhnout, jindy jim míč proklouzne mezi nohama, oblíbený je i poněkud zoufalý polovičatý výpad po balónu nemající šanci na úspěch. Výsledek? Je opravdu těžké připravit o míč soupeře, který ví, co dělá, což nejtěžší obtížnost zvládá stejně dobře jako většina živých hráčů.

Házená na trávě

Obranná práce zálohy je minimální, a v praxi se to do zápasů promítne tak, že se hraje nahoru dolů jak někde na břehu oceánu. Příliv, odliv, příliv, odliv. Velice zřídka se stane, že byste soupeře zamkli do jeho pokutového území a třeba celý poločas si užívali drtivý tlak. Spíš si při hraní často vzpomenete na házenou – zaútočí jeden tým, po něm druhý, chvilku si přihrávají kolem vápna, pak se něco stane.

To „něco“ je jen málokdy gól, protože v blízkosti pokutového území je dost obránců na to, aby příliš nebylo míč kudy procpat, a navíc se tu objevuje zajímavý paradox – ačkoli jsou bránící hráči neschopní zastavit přihrávku, střela skrz ně neprojde téměř žádná, což zaručuje, že v každém zápase nepadne deset fíků. Po hladkém průchodu zálohou se tedy někdo odhodlá napálit zblokovanou ránu nebo pošle do skrumáže slabý centr, a vlny odfrčí na druhou stranu.

Bleskurychlé bitvy na zelené louce však rozhodně nejsou nudné – ve skutečnosti je to často opravdová zábava, zvlášť když hrajete na gauči v lokálním co-opu. Jen zkrátka příliš nepřipomínají skutečný fotbal, a to navzdory špičkovým animacím všech hráčů, neskutečné kvalitě okolního prostředí, komentáře, zkrátka úplně všech detailů i detailíčků. Možná je lepší nepřemýšlet nad tím, co hrajete, jako nad fotbalem, ale prostě jako nad Fifou – svou vlastní sportovní odrůdou. Pak se budete bavit mnohem spíš, než kdybyste od hry vyžadovali víceméně věrnou simulaci.

Ultimátní módy

FIFA má zkrátka i letos rozhodně co nabídnout navzdory možná přehnaně arkádovému duchu, který nemusí sednout každému. Jsou tu třeba všechny možné kosmetické úžasnosti jako například diváci organicky sbíhající k bariérám, když se rozvlní síť. Šarmantní drobnůstka! Důležitější jsou pak některé povedené kousky co do hratelnosti. Máme na mysli hlavně opět vynikající, uvěřitelně působící střely zdálky i zblízka, ačkoli nechápeme, proč opět došlo k přepracování penalt, které jsou víceméně nekopatelné.

Ale zdaleka největším lákadlem FIFA 18 je to, že vám poskytne sto a jeden důvod, proč ji hrát. PES 2018 je úžasným generátorem příběhů, jen si je musíte vymyslet sami, protože od nudných módů žádnou pomoc nedostanete. FIFA to má úplně přesně otočené. Ať si zapnete cokoli, od kariéry přes Ultimate Team až po příběhovou The Journey, budete mít chuť to hrát, i kdyby snad samotné zápasy sestávaly výhradně z quick-time eventů a dialogů v kazaštině.

Fotbalisté – kamarádi

Třeba taková kariéra. V EA Sports se pravidelně zaměřují spíš na populárnějšího (a výdělečnějšího) bratříčka Ultimate Team, ale novinky jsou tu docela významné. Vytvoření dvou speciálních center, jednoho na přestupy a druhého na zkoumání vašich současných hráčů, výrazně zjednodušuje a zpřehledňuje navigaci a má i další pozitivní dopady.

Centrum vašeho týmu vám například nyní ukáže figuru vašeho hráče vyvedenou pěkně v enginu, a nevěřili byste, o kolik víc se propojíte se svými borci, když je před sebou vidíte v omezeném pohybu, jak postávají a ošívají se na trávníku, než když zíráte na pouhou jejich fotku. Navíc se tak dopředu dozvíte, jak vypadají vaši neznámí juniorští talenti a nakolik jsou vám sympatičtí, když předtím jste z nich neviděli dokonce ani tu fotku.

Pozor na ukliky

Vylepšení, nebo minimálně předělávky se dočkal i systém přestupů. Ten teď probíhá ve formě interaktivních cutscén, kdy do vaší kanceláře fyzicky přijdou hráč, agent nebo cizí trenér. Pak se po vzoru dialogů v RPG dohadujete, co a jak. Je to příjemné, byť poněkud nerealistické zpestření, i když po druhém nebo třetím přestupu začnete většinu filmečků přeskakovat, i proto, že nic z toho není nadabované.

Trochu horší je, že jako ústupek rychlosti a eleganci se nikde nic nepotvrzuje. Zmáčknete a je to, což platí především ve zmiňované hráčské centrále.

Ricky van co?

Výtečnou novinkou se chlubí taky kartičkový Ultimate Team, který dodal singleplayerový mód Squad Battles. V něm se utkáváte se sestavami složenými rukou cizích hráčů, za něž hraje umělá inteligence. Pokud je porazíte, získáte na základě svého výkonu a třeba toho, na jakou jste hráli obtížnost, patřičný počet bodů. Každé pondělí vám pak přijdou odměny, a ty jsou naprosto skvělé.

Stačí chvíli hrát, a už se můžete těšit na dresy a penízky, a nejen to – dokonce padají i velmi slušné balíčky kartiček, a otevírání balíčků kartiček musí bavit snad úplně každého. Tentokrát vám už přece určitě padne aspoň ten Benzema… Hm, Ricky van Wolfswinkel? No dobře, příště to určitě bude lepší.

Navíc zůstaly hity minulého roku, například Squad Building Challenges, v nichž se snažíte postavit si tým podle konkrétních kritérií, abyste získali úžasné odměny – například jedinečnou kartičku Sadia Maného, pokud postavíte excelentní tým pouze z klubů, ve kterých tenhle Senegalec strávil nějakou tu sezónu.

Vítej zpátky, Alexi

Ale vůbec nejpůsobivější proměnou si prošel příběhový mód The Journey. Alex Hunter se vrací, a to tak, že v plné parádě. Pokud se vám líbily jeho loňské eskapády v Premier League, z jeho nejnovějších kousků vám spadne brada. Nejenže se tu vyskytují nové celebrity, třeba Rio Ferdinand, Thierry Henry nebo Cristiano Ronaldo, který je mimochodem přibližně miliardkrát horším hercem než fotbalistou. Všechno je prostě větší, lepší a reaktivnější.

Je tu mnohem víc filmečků, příběh odsýpá, aniž by byl zaplněn vatou stále stejných zápasů, a samotný scénář je mnohem, mnohem silnější, o což se výrazně stará Alexův táta a jedna záhadná slečna jménem Kim. Fotbalový svět se také chová uvěřitelněji – Bournemouth si zničehonic nekoupí Harryho Kanea, kouč experimentuje se sestavou, místo aby jako loni cpal na hřiště stál stejnou jedenáctku, hrají se tréninkové zápasy…

Dokonce dojde i na opravdová, důležitá rozhodnutí, která změní průchod hrou a můžou znamenat zcela odlišné osudy pro některé postavy. Pochopitelně vám tady zápletku nebudeme prozrazovat, ale v tomhle případě vážně nezbývá než zatleskat. The Journey rozhodně stojí za to, abyste si ji prošli, i když se třeba běžně považujete za výhradně multiplayerového hráče.

Není se čeho bát

Možná budete kroutit hlavou, říkat si, zdali máte tohle vůbec zapotřebí, když vám v šuplíku dřepí mnohem věrnější fotbalová simulace, ale vsadíme se, že jednou za čas vás stejně popadne chuť zapomenout na skutečnou kopanou, strčit disk do díry a vyhrát nějaké zápasy, aby už vám konečně padl ten zatracený Neymar.

FIFA 18 vás donutí ji hrát, aniž byste sami úplně chtěli. Ovladač se octne v ruce, ani nevíte jak. Hru si budete užívat v nadsázce řečeno navzdory průběhu samotných zápasů. Fotbalový purista musí bez debat sáhnout po PES 2018, které nabízí výtečný, čirý fotbal, lepší než když dřív. Ale pokud vám jde spíš o koncentrovanou dávku návykové zábavy, nad níž nemusíte zrovna moc přemýšlet, taktizovat a stresovat se, že váš defenzivní záložník běhá o dva metry jinde, než chcete? Pak se osmnáctky v žádném případě nebojte.