Fade to Silence

Verdikt
40

Skvělá atmosféra, parádní prostředí a lákavé zasazení. To jsou jediné klady, které ve hře najdete. Zbytek sestává z designových chyb, chudých, nedomyšlených mechanik a otřesně zpracovaného boje, co spolehlivě kazí jakoukoliv zábavu.

Počítač

WindowsWindows

39,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Black Forest Games
Vydání: 30. dubna 2019
Štítky: third person, survival, adventura, akční

Survivaly jsou přesycený žánr. Aby se mohl nový titul prosadit, musí zákonitě přinést něco neokoukaného, nějak ohnout koncepty, upravit mantinely nebo alespoň poskytnout neotřelý úhel pohledu. Fade to Silence od studia Black Forest Games je na to konto vcelku sympatická. Snaha nepřijít s pouhou sepranou kopírkou je zřejmá, občas probleskne i opravdu zajímavý nápad. Jenže při samotném hraní zjistíte, že si titul svými designovými chybami nepěkně šlape po vlastním potenciálu.

Mrazivé peklo

Hra boduje svým zasazením a atmosférou. Základní koncept trosečníka v ledové divočině je sice prakticky totožný třeba s The Long Dark, ale Fade to Silence ještě nebojácně přidává nadpřirozené prvky. A nejedná se o žádné nepatrné náznaky – však se nad světem vznáší démonická entita, příroda je pokřivená její nečistou přítomností, ze závějí pučí hnízda hnusu a pekelných běsů.

Výtvarná i zvuková stránka věci se vydařila na jedničku s hvězdičkou, tudíž není sebemenší problém věřit. Věřit zimě, cítit blížící se sněhovou bouři, skrze svou postavu se i před obrazovkou choulit ve zdánlivém bezpečí táboráku, mít radost z teplejšího oblečení a utíkat jak o život k nejbližšímu úkrytu, když přijde blizard. Nepřátelští ďáblové působí patřičně impozantním a nebezpečným dojmem, příroda zasažená jejich vlivem evokuje hororové verze pohanských rituálů a fetišů. Zkrátka prostředí par excellence.

Podobné podhoubí by bylo ideální k podání poutavého příběhu, ale zde už bohužel moc pochval přijít nemůže. Tvůrci se pokusili nechat svou dějovou linku působit větší, než doopravdy je. Místo toho, aby třeba po kingovsku vzali existenci zla jako danou konstantu a pracovali až s vlivem jeho přítomnosti, snaží se ho pompézně zdůvodňovat. A jelikož žádná opravdu úderná pointa nepřichází, míjí se vyprávění účinkem.

Nepomáhají ani postavy napsané zpravidla okolo jediného povahového rysu, který je následně protežován tak vehementně, že to skoro ihned leze na nervy. Příběhové trápení uzavírají neslavně napsané texty, cutscény plné podivně přehnané gestikulace, která připomíná spíš plašení holubů než citový projev, a kvalita dabingu jak z generálky vesnických ochotníků.

Přežívání po tísící prvé

Dobré, ale nedotažené nápady. To by klidně mohlo být podtitulem celé hry. Funkci survivalových mechanik tentokrát zastupují ukazatele tradičního hladu a méně tradiční teploty. Že hrdina musí jíst, snad nikoho nepřekvapí, ale nutnost se občas zahřát u ohně je příjemné ozvláštnění. Ačkoliv Fade to Silence samozřejmě není první hra, která s něčím podobným přišla, a například zmiňovaná The Long Dark zpracovala teplotu ještě daleko lepším způsobem.

Je tedy logické, že podstatná část hratelnosti tkví v rozdělávání ohně, respektive v tom, aby bylo čím ho rozdělat. Což by samo o sobě mohlo být fajn, jenže už se projevuje ona zmiňovaná nedotaženost. Předmětů a craftovacího obsahu je zde totiž celkem málo, a tak se papírově zajímavá mechanika mění v neustálé hromadění těch samých klacků, což je po chvíli spíš otrava než cokoliv jiného.

Podobně je na tom i stavba základny. V pustině můžete narazit na jiné přeživší, sbratřit se s nimi, aby se pak proměnili na vaše podržtašky a začali fungovat v podstatě stejně jako otroci z Conan: Exiles. Tedy až na to, že je nemůžete svlékat a postavit si zcela hanbatou bázi, což v Conanovi šlo. Na druhou stranu, vážně je tu celkem kosa...

Reálně to znamená, že své svěřence můžete poslat sbírat materiály nebo je přiřadit k výrobním budovám, kde se pak starají o produkci léčiv, zpracovaného dřeva a podobně. Jenže po chvíli zjistíte, že hraje zase ta samá písnička. V základu zajímavá mechanika, ale vcelku k ničemu, když výrobní řetězce v podstatě neexistují a budov je asi tak pět a půl.

Příjemnou výjimku představuje psinec (respektive vlčinec), kde můžete zapřáhnout osvobozené čtyřnohé kamarády k saním a prohánět se hrou jak Amundsen. Chvilku fajn zábava, to ne že ne. Tedy až na to, jak příšerně se spřežení ovládá a že má tendenci se zapříčit o každý klacík v cestě.

Hlavně neumřít

Survival je kolem a kolem velmi spartánský, nepříliš hluboký, ale víceméně adekvátní. Až na mechaniku smrti. Hra totiž nabízí dva módy – jeden průzkumnický, v němž budete mít nekonečno životů, a druhý „opravdický“, ve kterém zahynete třikrát a musíte zpět na startovní čáru.

Ani jeden není ideální. Vynucenou mechaniku permanentní smrti ve hře, v níž je potřeba zdlouhavě schraňovat materiály a pomalu postupovat kupředu, nemůžeme při nejlepší vůli považovat za krok správným směrem. Člověk má také jiné věci v životě na práci než po pěti hodinách snahy umřít a zase od začátku sbírat padesát milionů klacků. Všechno trvá až moc dlouho a je až příliš pořád stejné na to, aby si hra mohla dovolit nechat hráče to neustále opakovat.

Zmíněný snadný mód ale také mění nepřátele a obtížnost survivalu, takže v podstatě neposkytuje výzvu a je tudíž k uzoufání nudný sám o sobě. Proč neexistuje možnost si permanentní smrt prostě vypnout či zapnout dle chuti? Hra se to snaží mírnit možností posbírat bonusy, které se přenášejí i po skonu, a tak další štaci začínáte třeba s pár sty kusů dřeva, ale to je naprosto nedostatečná náplast.

Kdo v sobě najde mentální sílu třeba napočtvrté začínat prakticky od nuly, znovu a znovu se prokousávat úvodní farmou a pak opět hodiny čekat na postavení budov, co už jednou (dvakrát, třikrát) měl a přišel o ně, zasloužil by metál.

Bitevní utrpení

Boj je nejspíš nejhorší věc v celé hře. Inspirace je jasná, ale jako nesčetněkrát předtím se ukazuje, že ne každý si může dovolit dělat Dark Souls. Zdejší variace na japonskou modlu third person akcí vás bude otravovat příšerně neohrabaným ovládáním, nudnými mechanikami a nulovou hloubkou.

Postava má dva útoky a v devadesáti procentech případů budete používat ten těžký. Dva kroky stranou, útok. Dva kroky stranou, útok. U jednoho druhu nepřítele pak budete muset občas i uskočit, což je ještě další úroveň tryzny, protože hrdina se pohybuje děsivě prkenně a čas od času požadovaný kotoul prostě neudělá, což se většinou rovná polovině zdraví v trapu. Nejspíš z trucu. Nepřátele schopné vás ze zálohy omráčit a umlátit, aniž byste mohli cokoliv dělat, radši ani nezmiňujeme. V kombinaci s permanentní smrtí je to obzvlášť zdařilá chuťovka.

Není, doufejme, potřeba obšírně rozepisovat, co udělá s celkovým zážitkem zásadně nezvládnutá mechanika, na kterou zároveň narážíte co dvě minuty. Bojování je totiž ve Fade to Silence opravdu dost a zábavy by se v něm jednoduše nedořezal.

Neobroušené hrany

Hra se vyvarovala větších selhání čistě technického rázu. Jednou se nám nenačetl inventář a museli jsme ho vypnout a zapnout, jednou jsme se zasekli o kmen stromu a chvíli trvalo, než jsme se vyprostili. Ale to jsou maličkosti, nad nimiž není problém shovívavě mávnout rukou. Hra se také dobře hýbe – na konfiguraci i7 7700k + Titan X jsem prakticky nezaznamenal snímkovou frekvenci nižší než 60 a za celou dobu hraní ani jednou nespadla.

Problém je, že celý prožitek působí tak nějak neuhlazeně. Neopracovaně. Nepříjemně. Může za to řada malých detailů, co ale dovedou zlomit vaz, když táhnou za jeden provaz. Proč se s předměty interaguje konzolovým podržením klávesy místo jednoduchého stisku? Truhlu chceme vždycky, pokaždé otevřít, ne pozorovat, jak se načítá drcení tlačítka, abychom si to mohli rozmyslet.

Proč se šípy nenasazují z inventáře samy, ale musíte to po vystřílení dvanácti udělat pokaždé znovu ručně, ačkoliv jich v batohu máte dalších sto a hrdina by si je mohl vzít sám? Proč nejde stavební mód pořádně ovládat myší? Proč je interface tak zbytečně obrovský? Proč nejde provádět hromadný crafting nebo ho alespoň naskládat do fronty? Proč proboha musí každou vaši činnost posměšně komentovat démonický hlas pomocí zhruba čtyř neustále se opakujících, děsivě otravných hlášek? Proč neumí váš geroj vylézt na překážky vyšší než dvacet centimetrů? V podobném duchu by se dalo pokračovat ještě drahnou chvíli.

Někde hluboko, kam slunce nedosvítí, se skrývá zdravé jádro. Občas zableskne světlá chvilka, to hře rozhodně nebudu upírat, ale všechno kazí nános nedomyšleného, laciného designu, kostrbatého ovládání a nevyladěných mechanik – zejména silně nepovedeného boje a nesmyslné repetice v případě smrti.

Zážitek při hraní není vždycky vyloženě jen špatný, ale za občasný ostrůvek naděje je potřeba děkovat vážně spíš výborné atmosféře a skvělému, ručně tvořenému prostředí. Hratelnost sama o sobě prostě za moc nestojí a trávit s Fade to Silence čas tudíž zkrátka a dobře není zábava.

Máte-li náladu na titul podobného ražení a jste schopní oželet ledové démony, sáhněte raději po zmiňovaných Conan: Exiles, fungují totiž daleko lépe. A když už jsme u doporučování jiných her, v případě, že jste ještě neměli tu čest, zkuste Subnauticu. To jsou totiž teprve opravdové nebe a dudy.