Extinction

Verdikt
40

Zajímavý koncept, jehož převedení do hry se ale příliš nepovedlo. Základní myšlenky jsou sice nosné, bohužel se však nijak nevyvíjí a nenabalují se na ně prvky, které by udržovaly hratelnost zábavnou. Hra v podstatě od samého začátku recykluje sebe samu, a výsledek je proto každou minutou řidší a chudobnější.

Počítač

WindowsWindows

Zboží.cz

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

1 399 KčMicrosoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Iron Galaxy
Vydání: 10. dubna 2018
Štítky: fantasy, third person, akční

Za Extinction stojí studio Iron Galaxy, které má mimo jiné na svědomí veškerý post-launchový obsah do znovuzrozené bojovky Killer Instinct. Logicky tedy čekáte, že akční hopsačka postavená na boji zblízka vyroste z hlubokých kořenů a z lásky k žánru. Extinction nicméně selhává snad ve všech ohledech a namísto zábavné řežby nabízí neustále se opakující nudu.

Rovnou k věci

V Iron Galaxy se rozhodli, že nebudou hráče vláčet kolem horké kaše a vysypou na vás veškeré potřebné informace hezky zkraje: Jmenujete se Avil a jste poslední přeživší bojovník řádu Sentinelů, kteří odjakživa chrání svět před vpádem masivních monster zvaných Ravenii. Současná situace je taková, že Ravenii útočí a vy je sami nestíháte zabíjet, takže potřebujete na svou stranu dostat krále a nechat si pomoct od geniální kovářky. Společnými silami nakonec snad nakopete hrozbu do jejího monstrózního pozadí a zase bude klid.

Že nejde o kdovíjaký scenáristický klenot asi netřeba dodávat – jeho vyprávění je ale navíc silně amatérské. Děj se totiž posouvá kupředu takřka výhradně dialogy na začátku a konci misí, které jsou ztvárněny střídáním proslovů a obrázků postaviček ve spodní části obrazovky. V podstatě něco řeknete králi na začátku mise a až si pozabíjíte svou porci přerostlé verbeže, král zase něco málo řekne vám. Další quest začne opět nějakým veselým souhrnem plánů, s nimiž v podstatě nepřicházíte do styku, a cyklus se opakuje do zblbnutí.

Šetříme, kde se dá

Dialogy jsou navíc psané s absolutním patosem, kvůli němuž se během pár vět král změní ze zarputilého ve vlídného a všichni se ohánějí respektem, velkými slovy či vzletnými frázemi, za které by se nemuselo stydět kdejaké podřadné high fantasy. Výsledek je proto až komicky nepřirozený a vzbudí ve vás spíš odpor než zájem sledovat, co se bude dít dál.

Alespoň částečná snaha je vidět během animovaných sekvencí, které vyprávějí příběh hlavních hrdinů, než se potkali a stali „důležitými“. Animace těchto částí ale není zrovna moc hezká a trpí znatelnými propady snímkové frekvence. Ani jednou se při jejich sledování nešlo zbavit pocitu, že studiu zkrátka tekl rozpočet a šetřilo se.

Což je mimo jiné vidět také na nepřátelích: Ravenii jsou totiž jen „cool“ přejmenovaní orkové toho nejboubelatějšího a nejobyčejnějšího ražení. Někdo je pouze přifoukl do velikosti mrakodrapu, a tím skončily veškeré inovace. Drobná verbež, která jim pobíhá pod nohama, je složena také z orků, jen menších, občas jinak zbarvených a sem tam okřídlených. Nudnější nepřátele už vymyslet nejde

Nekonečný cyklus nudy

Fakt, že jste do situace vrženi, aniž by měla prostor nějak gradovat, vás k obrazovkám zrovna nepřiková. Ten samý přístup nicméně autoři zvolili rovněž, co se hratelnosti týče. Postavili ji na velice jednoduchých základech, které vám vysvětlí hned v úvodních misích: Avil má speciální meč, který je k zabití Ravenii potřeba nabít. Aby čepel začala pulzovat energií, musí buď zachraňovat nebohé lidi, jejichž města jsou vpády monster ničena, likvidovat menší škodnou, nebo z té větší osekávat kusy zbroje. Jakmile je nabito, jste schopni jednomu přerostlému orkovi setnout hlavu, čepel se vybije a koloběh znovu začíná.

Jako základy hratelnosti jsou tyto mechanicky funkční, nicméně problém Extinction spočívá v tom, že k nim nepřidává žádná další vylepšení. Jakmile strávíte prvních pět misí tím, že pouze běháte po mapě, zachraňujete lidi a nabíjíte meč, abyste mohli skolit obludu, začnete docela prudce přicházet o motivaci k pokračování. A když se nic podstatného nezmění ani po deseti a patnácti misích, s vysokou pravděpodobností už se k Extinction nevrátíte.

Procházka městem

Situaci nezachraňují ani města, která jsou vpády Ravenii ničena. V první řadě je destrukce opět levná – rozbité stavby se nerozpadají na trosky, ale díky pochybným efektům se mění v pomyslnou pěnu a okamžitě mizí. Ale hlavně demolice zástavby nemá žádnou dlouhodobou hodnotu. Pokud by byla ve hře specifická, zapamatování hodná města, jejichž destrukce by byla konečná a přenášela se mezi misemi, dostavil by se také pocit péče – cítili byste se zodpovědní a o to víc byste se snažili.

V Extinction se ale všechna města až nepříjemně podobají jedno druhému a po skončení mise jsou všechny napáchané škody zase opravené. Herní plocha se znovu vygeneruje, aby ji mohl ničit následující vpád, což ji degraduje na další nezajímavý prvek, který má nicméně moc vyhodit vás ze hry – protože jakmile toho orkové zdevastují příliš, končíte.

Motivace otravností

Představa vývojářů o tom, jak motivovat hráče a udržovat hratelnost svěží, spočívá v tom, že na obrovské orky nalepují kusy zbroje, které je potřeba osekat, abyste se jim dostali na kůži. Což v praxi znamená, že na každém kusu pancéřování musíte zničit určitý počet zámků, po jejichž prolomení zbroj odpadne. Těžké chrániče bývají zamčeny jedním zámkem, do kterého je potřeba seknout dvakrát; zlaté mají čtyři jednorázové zámky; kostěné hořící lebky, jež je potřeba uhasit… V praxi se tedy nic nemění, jen zabíjení orků je postupem hry stále zdlouhavější, nudnější a v neposlední řadě také otravnější.

Docela překvapivě totiž není kdovíjak zábavná ani samotná bojová stránka hry: Menší monstra toho snesou zbytečně hodně a jejich likvidace se táhne. Poskakování okolo obrovských orků a šplhání po jejich tělech na druhé straně vzdáleně připomíná Shadow of the Colossus, ale ani náhodou není tak komplexní, promyšlené či zábavné. Ravenii jsou křehcí – jakmile z nich sundáte zbroj, můžete jim utnout třeba nohu, což je posadí na zadek (než jim končetina zase doroste). Pak už vám nebude nic bránit ve šplhání po zádech a následném záškodničení v oblasti krku.

Nespravedlivá smrt

Víc než s kusy zbrojí ale budete bojovat s jistou krkolomností, která se váže k Avilově pohybu. Váš svěřenec světem dost plave, jeho útoky jsou značně rozmáchlé a pojí se k nim ne úplně příjemná setrvačnost. Ne vždy také reaguje přesně podle toho, co mu ovladačem přikazujete, protože hra má ve zvyku krást vám kontrolu nad kamerou a natáčet ji podle vlastního uvážení. Nejedna situace se proto změní ve zmatek, kvůli kterému budete chtít mlátit hlavou do stolu.

Ne zrovna příjemné je také zjištění, že Avil má v boji s Ravenii podivně nastavený hitbox. Masivní orkové vás dokáží zabít na jednu ránu nebo vám odhozením seberou většinu zdraví. Problém ale tkví v tom, že aby vás usmrtili, nemusí se vás fyzicky dotknout. Mnohokrát se stalo, že jsme přišli o celé zdraví po úderu pěstí, který dopadl zcela zjevně několik metrů jinam. Jindy hrdinu naopak rána smetla, i když nešla jeho směrem.

Zoufalství sice krapet ustoupilo s vědomím, že nemůžete umřít, pouze se objevíte na nějakém předem definovaném checkpointu, ale když je taková lokalita daleko od vašeho cíle a vy strávíte nudnou chvíli cestou za orkem, který vás pak jednou ranou neprávem zase zabije, ztratíte značnou část chuti žít. Alespoň v Extinction.

Nedonošené demo

Náplň misí se neustále opakuje – buď zachraňujete určitý počet lidí, nebo zabíjíte určitý počet Ravenii. Malou odbočkou jsou úkoly, v nichž musíte před zničením bránit po nějakou dobu třeba strážní věže. Praxe je ale stejná – zachraňujete lidi a zabíjíte Ravenii. To je všechno. Postupem hry už byli autoři z nudy, kterou sami stvořili, tak zoufalí, že mnohým misím předchází automatové volení vedlejších úkolů a prostředí, v němž se bude bojovat. Čímž se mimo jiné podtrhuje pocit, že vlastně na ničem, co děláte, příliš nezáleží. 

Extinction zkrátka působí jako nedonošené demo hry, které někdo naprogramoval tak, aby se neustále opakovalo. Chybí mu různorodost, kvalitní technické provedení, zajímavá nebo aspoň dobře podaná zápletka a hlavně hratelnost, která by se nějakým způsobem posouvala kupředu. Avil však neustále přešlapuje na místě – jeho dobrodružství je bezpohlavní a odfláknuté a ani náhodou si nezaslouží cenovku srovnatelnou s „velkými“ tituly.