Eisenwald: Blood of November

Verdikt
40

Rozšíření, které nepřináší vůbec nic nového, neřeší žádné problémy, unavuje trapnými paralelami k americkým volbám, a ještě k tomu se mu povedlo poztrácet notnou část kouzla, které měla původní hra.

Počítač

WindowsWindows

8,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Aterdux Etertainment
Vydání: 1. listopadu 2016
Štítky: středověk, indie hra, tahová, politická satira, strategie

Od vydání středověkého dobrodružství Legends of Eisenwald už uplynul rok a půl. To je poměrně dlouhá doba, rozhodně dostatečná na to, aby se při tvorbě přídavku opravily nedostatky původní hry a přidal se nový obsah. Od rozšíření s názvem Eisenwald: Blood of November tedy nebylo scestné očekávat povýšení sympatického mixu strategie a RPG, který ale měl své mouchy, na opravdovou pecku. Realita je bohužel jinde.

Tucet statečných

Pokud jste s původní hrou nepřišli do styku a nechce se vám pročítat recenzi, vězte, že se jedná v základu o strategii podobnou sérii Heroes of Might & Magic. Sice zde dostanete pouze jednoho hrdinu, ale zbytek hratelnosti už kráčí v podobných stopách. Geroj jezdí po mapě, obsazuje vísky i hrady a pouští se do lítých bitev v tahovém rozhraní.

Hra neobsahuje stavění a jedinou surovinou jsou peníze, které přibývají podle počtu získaných držav, a ve většině případů je utratíte za léčení zraněných jednotek. Budovatelská a manažerská část hry je tedy výrazně utlumena, prim hrají boje. To ale vůbec nevadí, protože Eisenwald se může pyšnit povedeným bojovým systémem, který je sice koncepčně velmi jednoduchý, ale nabízí dostatek taktického vyžití a možností postupu.

Poměrně velkou roli hrají i RPG prvky. Vaše armáda se tentokrát neskládá z tisíců bezejmenných knechtů. Začínáte s šesti pozicemi, které můžete zaplnit válečníky dle svého gusta. Chcete se soustředit na palebnou linii, co nadělá z nájezdníků jehelníčky, zatímco je bude hlídat několik hromotluků v těžkých zbrojích? Nebylo by lepší místo dvou léčitelů najmout třeba kněze schopného sesílat mocná požehnání? Nebo raději zkusíte napadat nepřátele pomocí pikenýrů ze zadních řad, zatímco útočný klín tvoří mrštní šermíři? Jak je ctěná libost.

Za každý dobytý hrad přibývá navíc jedna pozice pro jednotku, a to až k maximálním dvanácti. Všichni vaši svěřenci mají vlastní sloty pro vybavení, které můžete nakoupit či sebrat poraženým protivníkům. Zvolená zbraň ovlivňuje jejich využití na bitevním poli, zvyšuje jim poškození a podobně. Eisenwald by vůbec šlo s přimhouřenýma očima občas brát jako jednoduché RPG s neobvykle početnou partou.

Celé tohle shrnutí se sice týká původní hry, ale bez výjimky ho lze vztáhnout i na Blood of November, protože na herních mechanikách se nezměnilo zhola nic. Nepřibyly ani žádné nové jednotky, kouzla či systémy, což je docela na pováženou a symbolizuje to zklamání, které se nese celým titulem.

Listopadová marnost

V původní Legends of Eisenwald se snoubil zdařilý bojový systém se silně příběhovým zážitkem, což výborně fungovalo. Tvůrci se ale rozhodli spravit, co nebylo rozbité. Namísto rytířské legendy dostanete mdlý úvod do zoufale nezajímavé zápletky. Dva bůhvíjaké rody se přou o cosi, na vás bude se k jednomu přidat a získat víc hradů než ten druhý.

Tahákem má být zřejmě to, že vůdcové obou rodů jsou Clintonová a Trump. Tedy, samozřejmě se tak nejmenují, ale je tu dáma reprezentující společenské elity a džentlmen, který chce postavit okolo království zeď na ochranu před Mexi...pardon, jižany a saracény. To byla studnice nápadů opravdu tak vyprahlá, že bylo potřeba se v oddělení charakterů uchýlit k laciným a trapným paralelám? Narážky na různá fakta i fámy z předvolebního boje se kupí všude možně, a nezbývá, než jen obracet oči v sloup.

To je v podstatě celý děj přídavku. Žádná rodinná msta, zrada a intriky, tajemné postavy ve stínech. Hlavní hřebík do rakve ale teprve přijde. Blood of November se totiž soustředí opravdu jen a pouze na tento konflikt dvou klanů, což znamená, že obsahuje jednu jedinou mapu. Pokud tedy nepočítáme kratičký tutoriálový výlet. Nechuť k rozvíjení herních mechanik by se ještě dala s trochou hartusení překousnout a politické pozadí díkybohu ignorovat, ale účtovat si peníze za podobné množství obsahu už je poněkud tristní.

Válečná komedie

Nejen, že dostanete záležitost co do velikosti, obsahu a příběhového pozadí zhruba srovnatelnou s jedním větším scénářem z již zmiňovaných Heroes of Might & Magic, ona ale ani ta jediná mapa není zrovna designový zázrak. Na vině je snaha autorů, aby hra chvíli vydržela, takže kam se zpočátku podíváte, tam na vás číhá neporazitelný protivník. Jedinou cestou, jak přežít úvod, je vyjet do lesa. Nikoliv na houby, ale na pohany. Garantujeme vám však, že po hodině a půl tupého farmaření bezvěrců v asi tak třech ubohých remízcích, abyste získali jednotky, co ve větší bitvě okamžitě nepadnou k zemi jak shnilé blumy, se budete popadat za hlavu a ptát se, jestli tohle tvůrci opravdu mysleli vážně.

Střední část scénáře je naopak zábavná. Projdete si počátečním martyriem, místo vidláků se slámou v botách už máte zocelené rekruty a kušníky. Je na čase zadout na útočný roh, konečně zabírat hrady a vůbec se začít aktivněji angažovat v rodové při. V této fázi hru podpírá její povedený bojový systém. První dobývání jsou náročná, ale už ne nemožná, a vidina dalšího zlepšení vašich válečníků funguje jako dobrá motivace.

Jakmile se ale konflikt přiblíží vyvrcholení, hra vám místo vysněného mohutného finiše zábavu zase vyrve z pod prstů a zaškrtí vám ji před očima. Cílem je si do určitého data podmanit a udržet alespoň deset hradů. Problém je nasnadě - vy na to jste sami s jedním hrdinou (spřátelený rod se věnuje zahradnímu grilování na svém území a řež je mu srdečně jedno), zatímco oponent jich má k dispozici dvacet. Dokud má alespoň jednu budovu, chrlí na mapu stále nové a nové.

To ústí v jednu ze dvou možných situací. Buďto se budete snažit udržet deset roztočených talířů na klaccích, což znamená neustále jezdit tam a zpátky jak šašci a zabírat si zpátky hrady, co vám mezitím sebraly nepřátelské patroly. Nebo zvolíte cestu totální dominance a nepřátelský rod zkrátka srovnáte se zemí. V takovém případě ale hra nekončí, ačkoliv jste zjevně zvítězili, stále je potřeba počkat na koncil (koná se samozřejmě osmého listopadu, jak třeskutě vtipné), který slavně potvrdí, že máte těch deset hradů. V tu chvíli si klidně můžete jít udělat večeři. Když se pustíte do vaření něčeho mimořádně komplikovaného, nebude to vadit, protože na konec scénáře se, dle vaší zdatnosti, může čekat klidně hodinu. Snad netřeba dodávat, že ani jedna z těchto možností není zrovna hráčským rájem.

Staré chyby nerezaví

Už jenom jako třešničku na nepříliš povedeném dortu je potřeba doplnit, že na všechny neduhy originálu narazíte ve vší parádou i zde. Nezajímavé postranní questy, které se v podstatě vždy sestávají buď jen z toho někam dojet a někoho tam zabít, nebo někam dojet, chvíli počkat, a pak tam někoho zabít. Vrací se i ukazatele úkolů na mapě, co mizí a objevují se, jak se jim zachce. Nakonec občas přijde i tvrdý pád na desktop.

Hra není dobře optimalizovaná. I na konfiguraci, která by opravdu neměla mít s hrou podobného ražení sebemenší problém, jsme zaznamenali otravné propady snímkové frekvence. Vzhledem k žánru to zas tolik nevadí, ale na dojmu to nepřidá. Co naopak dojem trochu zachraňuje, je hudba. Libé tóny ve středověkém stylu se poslouchají velmi příjemně.

Kolem a kolem je ale Blood of November přídavek, který není možné doporučit. Jediná mapa, která po herní stránce funguje sotva ze třetiny, nulová invence, ignorace starých neduhů a na sílu vnucená politická satira, to vše dohromady dává druhý chod, kterým byste si po šarmantní Legends of Eisenwald akorát zkazili chuť.