Eador: Imperium

Verdikt
63

Tahová strategie hýřící tolika herními prvky, že je to v některých chvílích až na škodu. Eador: Imperium je především pro hráče, kteří hledají výzvu na stovky hodin herního času. Ostatní ať raději dají ruce pryč.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Snowbird Game Studios
Vydání: 27. ledna 2017
Štítky: indie hra, fantasy, tahová, rpg, strategie

Eador se objevil v roce 2009 jako výtvor Alexeje Bokuleva (teď už Snowbird Games), aby vzdal hold oblíbenému žánru tahových strategií. Hra vytáhla do popředí správu měst a provincií nebo možnosti objevování a vývoj postavy, čemuž zdatně sekundovaly taktické tahové bitvy. Tohoto schématu se hry v sérii Eador drží už osm let i navzdory často smíšeným reakcím hráčů a recenzentů. Říci proto, že naše první dojmy byly smíšené, je přinejmenším nedostačující. 

První hodiny hraní se dají označit za čiré peklo. V první kampaňové misi jsme se snažili dělat všechno, co hra nabízí. Spravovat provincie, ve kterých je potřeba zabránit povstání. Budovat hlavní město, a navzdory neustálému stavění budov na zvýšení příjmu, jsme byli víc a víc na mizině. Ve snaze levelovat jednotky a hrdinu armáda průběžně vymírala. Vojenské neúspěchy si tak žádaly víc investic a logicky také víc a víc zkušeností. Vidina posunu dál po mapě se pořád vzdalovala.

To vše je zabalené do velkého množství textu s příběhem a událostmi, na které hráč musí reagovat. Aby se všechno urychlilo, můžete začít využívat automatické souboje, které vás ale zradí tolikrát, že raději všechno pozavíráte a začnete znovu s čistým štítem i základním povědomím o tom, co který prvek ve hře znamená.

Babylónská věž Brouka Pytlíka

Eador: Imperium stojí na pevných základech žánru, na které ale kupí takové množství pater, teras, balkonů a věžiček, že se v nich ztratíte. Základem fungující říše je správa hlavního města s devíti tipy budov (od vojenských přes náboženské po obchodnické), které jsou rozdělené do čtyř úrovní - každá z nich má v sobě několik unikátních kusů. Při průměrných (dejme tomu) šesti budovách na úroveň to dělá celkem 216 (!!!) budov, které můžete během hraní postavit, pokud máte dostatek surovin (zlato a krystaly).

Provincie jsou na tom o něco lépe. Na výběr je pouhých čtyřicet budov ve zjednodušeném módu, který už nepřipomíná správu města z Heroes. Naneštěstí může provincie disponovat některou z vedlejších surovin, jako je třeba železo potřebné k rekrutování vojsk. Každou lokaci (provincie) je navíc možné prozkoumat, navštívit všechny zřícené chrámy a opuštěné doly, odnést si z nich zlato a artefakty, nebo ji prostě jen vypleníte. Spokojená a prozkoumaná provincie ovšem přináší každé kolo přísun peněz.

Reputaci si můžete zhoršit zmíněným pleněním nebo přes špatná rozhodnutí během náhodně generovaných událostí, které musíte jakožto panovník řešit. Příkladem budiž objevení osady půlčíků, kterou můžete vypálit, prozkoumat, přijmout je, uvalit na ně daň nebo je třeba nechat úplně být. Nikdy nevíte, co se stane, a kam to bude směřovat.

Nejlepší z obou světů

Další problémovou složkou hry jsou souboje a s nimi spojený vývoj jednotek a postavy. Zatímco pohyb po mapě a správa hlavní základny, stejně jako koncept samotný, asi nejvíc evokuje Heroes of Might & Magic, v soubojích hra nejvíc připomíná Disciples. Třídílná série u nás možná není tak dobře známá, ale jakožto přímá konkurence Heroes šla na některé věci jinak. Eador si z Disciples bere především levelování jednotek a mnohem detailnější zpracování vývoje hrdinů (několik nových přidává právě Imperium).

Hrdinové se ještě vyvíjí tradičním způsobem, ale levelování jednotek dokáže opravdu divy. Za každý level může jednotka získat bonus do staminy, morálky nebo některou ze speciálních vlastností, jako třeba pohyb po poušti bez postihu pro jízdní lučištníky. Pohyb jednotek je ve hře velice důležitý, protože jakmile dojde výdrž, sebesilnější jednotka už nebude schopná vůbec útočit. Morálka zase ovlivní obranná a útočná čísla. Do toho všeho pak může vstoupit ještě magie všeho druhu, které dominují přivolávací kouzla. Nekonečné zástupy nemrtvých prostě dělají divy.

Samotné souboje probíhají na detailně zpracovaných bojištích (připomínají hlavně Disciples III), kde hraje roli nejen terén, ale také pozice jednotek (bonus za útok do zad, šance na vykrytí čelního), což umocňují i schopnosti jednotlivých jednotek. Střelce se hodí umístit na kopce, pěšáky na zalesněné prostranství, kde získávají bonus k útoku.

Bohužel, detailní prostředí může být víc než na škodu než k užitku. Po chvíli jsme museli zapnout mapu s barevně rozlišenými políčky bez okras. Na automatické souboje se nevyplatí spoléhat, i když je to velice lákavé, a přidává to hře na svižnosti. Odhady typu: “Tuhle armádu rozdrtíme levou zadní,” jsou totiž často falešné, a mohou vás stát neuloženou pozici i pěknou spoustu času.

Zdravá agrese

Když vypustíte drtivou většinu herních prvků a zůstanete jen u vyzbrojování armády, vyjeví se Eador jako velice zábavná hra. Jasně se ovšem ukázalo, že pokud tuto hru chcete hrát, musíte být zpočátku bezohlední, a pak trpěliví - než se vám dostanou nespočetné herní mechanismy hluboko pod kůži, může to trvat desítky hodin.

Ve prospěch hry bohužel nesvědčí ani zpracování a fakt, že se z části jedná o předělávku předchozího dílu - kapitoly. Byť se na hru docela pěkně dívá, tak několikrát nemilosrdně spadla, v soubojích je terén na obtíž, a hudební podklad šel velice rychle k ledu kvůli nekonečné, na nervy jdoucí smyčce.

Vystihnout pravou podstatu nejen Eador: Imperium, ale vůbec celé série, není dostatečně dobře možné pouhým slovem. Pro nepřeberné množství herních prvků, jejich provázanost a provedení je nutné si hru osahat a vynést nad ní vlastní verdikt. Eador je jako cibule. Než se dostanete až k jádru, budete plakat. Hodně dlouho.