Driver: San Francisco

Verdikt
80

Pokud zahodíte naději, že se vrátil tón prvního dílu, zůstane parádní a překvapivě promyšlená hra na superpolicajta za volantem a k tomu spousta až skoro burnoutovské legrace navrch. San Franciscu by sice prospělo, kdyby se nebralo ani za mák vážně, ale když vás posadí za volant, není o jeho herních kvalitách sebemenší pochyb.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Mac OS XMac OS X

Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

Xbox 360Xbox 360

WiiWii

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Vydání: 2. září 2011
Štítky: detektivka, auta, krimi, akční, závodní

Všechno, co dělalo Drivera kultem – sedmdesátkový zeitgeist, na pocit bezkonkurenční jízdní model, přiléhavý soundtrack – hodili Reflections pod gumy osmikolového tahače a zašlápli plyn. Pak se ale nesmí divit, že jejich další pokus vnímá hráč od začátku s rozpaky. Zvlášť po oznámení funkce, na které v San Franciscu stojí a padá veškerá legrace. Slyšeli jste? Tanner (jméno detektiva zůstalo, ale s tím původním má společné jen to) dokáže za jízdy přeskakovat mezi auty. Proč? Doufám, že sedíte: hned zkraje totiž koupí při bouračce pecku do hlavy a v následném kómatu nabere schopnost v mžiku se převtělit do libovolného řidiče.

Kontrolovaná astrální projekce. V sérii, která se kdysi (a ta doba se zdá být čím dál víc v nenávratnu) odvolávala k Bullitovi, původnímu Gone In 60 Seconds nebo Vanishing Point. Astrální. Projekce. Ne, to jsme si bohužel nevymysleli.

Auta, která sežrala rozpočet

Ono by možná i šlo nedělat z téhle absurdity drama, kdyby autoři převtělování jen naťukli a nechali být. A hlavně: kdyby na něm nestál herní mechanismus, díky kterému je Driver po třinácti letech zase výborná hra. Paradox? Čím dřív si zvyknete, tím spíš se začnete bavit. Úvod není z nejšťastnějších a dává si na čas, než zahodí škrabošku rádoby vážného detektivního thrilleru a hlavně kvanta omezení na každém rohu. Mám pronásledovat zločince, ale každá druhá zatáčka končí rudou a hlavně neprůjezdnou bariérou? No kde to jsme?

Ve virtuálním San Franciscu, které vám hra otevírá pozvolna, ale promyšleně. Svá pravidla jízdy učí možná až příliš didakticky, ale budiž, žijeme přece v době, kdy hrát můžou i ti nejpomalejší hráči. A nebojte, Driver člověku tu rychlost rychle vtluče do hlavy a hlavně rukou na ovladači. Jeho namapování nemá chybu: díky ergonomickému rozvržení rychle ovládnete kromě přeskakování mezi auty také drift, rozbalování minimapy nebo skok mezi písničkami v rádiu a to všechno klidně zároveň, když chcete být za skutečné machry.

Volný trh

Tuna aut by samozřejmě byla naprosto k ničemu, kdyby člověka nepoutalo v nich jezdit. A o zábavu se stará kromě zpracování města především design desítek vedlejších úkolů a kaskadérských kratochvílí, kterými je San Francisco obsypáno hůř, než kdyby mělo spalničky.

Přepínání mezi auty hází Tannera do ptačí perspektivy, odkud můžete jednak poletovat, kam se vám zachce (a s otevřením celé hry je nabízený prostor OBROVSKÝ), ale hlavně úkoly libovolně vyzobávat. Jejich plněním jednak odemykáte příběhové mise, posouvající dopředu trhlý děj, a zároveň naháníte “sílu vůle”, která tu funguje jako platidlo. Žánru vlastní systém odemykání a nakupování (zde navíc vázaný na vlastnictví klíčových garáží) do hry padne jako ulitý a široká nabídka spousty stylových bouráků motivuje k hamižnosti. Aby vás nalákali, už v první garáži vám autoři odemkli Ford GT za krásných sto padesát tisíc, což je na začátku HODNĚ, ale v průběhu hry se dostanete k mazlům za pětkrát tolik.

Auta se liší v ukazatelích rychlosti, odolnosti a driftu, ale co je zajímavé, ani vlastnictví silnějšího modelu neznamená, že by ostatní nákupy ztratily význam. Dávat si totiž ty největší frajeřiny, ve kterých hra tvůrčím způsobem kombinuje Tannerovy paranormální schopnosti a řidičské vychytávky jako ultimátní turbo a nabírání protivníků na nárazník, za volantem Pontiacu Firebird, to je hned jiné kafe. A taky moment, kdy se nový díl zlehka dotýká svých kořenů a pamětník si řekne achich.

Koňská síla

Lze pochopit situaci, kdy autoři vymysleli vpravdě geniální herní systém a řekli si, že ho nechtějí plácnout do hry jen tak. V základech je dokonce Tannerovo kóma opravdu silný nápad, protože poskytuje nejen hráčský, ale i tvůrčí rozlet: čím výš se detektivovo vědomí vznáší nad městem, tím silněji do mapy protékají vjemy z nemocničního sálu. Dokonce si lze představit příběh, který by tohle všechno vyprávěl se vší vážností a dějový zlom, číhající zhruba uprostřed hry, by díky tomu vystřelil do letové hladiny, ve které operuje Chris Nolan.

Jenže San Francisco místo toho trčí na půl cesty k bohapusté komedii, a i když umí z obyčejných momentů, kdy skáčete mezi auty, těžit celkem obstojnou legraci, jako celek děj zakopává o vlastní hloupost. Je až s podivem, jak pitomě napsané tu dokážou být některé mise, a jak se vlastně karta zábavy obrací a člověk raději tráví čas v nepovinných odbočkách, než aby se držel vypravěčské dálnice.

Mezi vrcholy hry patří závody, ve kterých musíte do cíle dostat hned dvě různá auta najednou, ideálně za účasti neodbytné policie, která vám nedá ani sto metrů zadarmo. Právě v prokombinování mechanismů se otáčky San Francisco rozpalují naplno a berou dech jako ten nejvášnivější polibek.