DOOM

Verdikt
80

Nový Doom nepřináší vlastně vůbec nic nového a jeho největším kladem je přiznaná retro hratelnost. Ta naštěstí díky kombinaci svižného pohybu, skvělé střelby a staré dobré brutality funguje na jedničku.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

Xbox OneXbox One

Další informace

Výrobce: id Software
Štítky: sci-fi, horor, fps, multiplayer, peklo, akční

Nastartujte Škodu Favorit, do rádia nacpěte audiokazetu s Nirvanou, případně si pusťte třeba Volejte řediteli nebo Kolotoč. Proč? Abyste navodili tu správnou atmosféru! S novým Doomem se totiž vrací nejen oblíbené zbraně a démoničtí nepřátelé z prastarého originálu, ale především i pořádná dávka devadesátých let. Možná s překvapením zjistíte, že dvacet let stará hratelnost může v dnešní době působit nečekaně svěže.

O legendární first-person střílečce Doom toho bylo za poslední dvě dekády napsáno skutečně mnoho. Pravděpodobně tolik, že kdybyste chtěli napsat něco nového, museli byste si už vymýšlet. Přesto nelze začít jinak než zopakováním toho, co Doom v roce 1993 znamenal. Rozhodně nešlo o první střílečku, ani první first-person hru. Nabídla ale perfektní skloubení parádní grafiky, rychlého enginu a absurdně rychlé, krvavé a nanejvýše zábavné akce. Vše bylo na správném místě, nikde nic nechybělo a nepřebývalo. Pro herní svět to tehdy znamenalo jediné: revoluci.

Nový Doom si absolutně na nic nehraje a hrdě se hlásí k odkazu originálu. Funguje na úplně stejných principech, tudíž jste opět postaveni před hordy krvelačných démonů, kteří se dírou v časoprostoru hrnou do základny UAC, tentokrát na povrchu Marsu. K dispozici máte široký zbraňový arzenál, přičemž návrat hlásí všechny oblíbené kousky z jedničky a dvojky. Navrch tu je třeba útočná puška nebo variace na railgun ze série Quake. A to je vlastně vše. Nečekejte invenci, začlenění nějakých neotřelých herních prvků, větvící se příběh nebo otevřený svět. A rozhodně nečekejte další herní revoluci. Co naopak čekat můžete, je poctivá řezničina s brutálním tempem a ještě brutálnějším soundtrackem.

Všude se tu válí kusy masa!

O první pobavený úšklebek se Doom postaral, když se hned na začátku někdo snažil prostřednictvím počítačové obrazovky nastínit pozadí příběhu. Pfff, zbytečnost, říkáte si. A jako kdyby vás herní avatar slyšel, popadl displej a s uspokojujícím bouchnutím ho hodil na zem. Jaképak cavyky! Hezky pistoli do ruky a jdeme natřít chodby marťanské základy na červeno. Během hraní se vyskytne ještě několik momentů, kdy se vývojáři snaží zprostředkovat jakýsi pokus o příběh, abyste alespoň měli ponětí, za koho hrajete, a proč se na vás řítí démoni. Ale je to to samé, jako kdyby u nápojového automatu stála obsluha a vysvětlovala vám, proč máte žízeň.

Jinak se ale nový Doom bere překvapivě vážně, což ale zároveň neznamená, že byste se u hraní nezasmáli. Hlavním tahounem je totiž už zmíněná řezničina. Úroveň brutality si v ničem nezadá se sérií Mortal Kombat: hra je vlastně tak absurdně krvavá, až je to nakonec legrační. Velký podíl na tom má nový systém takzvaných Glory Kills, což není nic jiného než variace na fatality z Mortal Kombatu. Nasypejte do protivníka dostatek střeliva, čímž ho přivedete na pokraj smrti, a následně jej můžete zblízka dorazit nějakým obzvláště vypečeným způsobem. Někomu rozbijete hlavu o koleno, jinému utrhnete obří zub a vrazíte mu ho do oka, zatímco dalšímu démonovi vložíte do nechutné tlamy jeho vlastní srdce.

Pekelný parkour

Glory Kills mají mimo jiné i ten význam, že z protivníka pak vypadnou malé lékárničky nebo balíčky s municí, bez kterých se neobejdete. Pochopitelně se tu předměty sbírají hezky postaru tak, že přes ně přeběhnete. Ovšem na rozdíl od originálu se tu neválí jen tak na každém rohu, tudíž se vám velmi snadno může stát, že vám zkrátka dojde munice. Bez krvavých fatalit se tím pádem neobejdete. Animace jsou naštěstí poměrně různorodé a hra není přehnaně dlouhá - než se vám tenhle systém začne výraznějším způsobem zajídat, je konec.

Na střední obtížnost skrz singleplayerovou kampaň proletíte za zhruba 10 až 11 hodin, a když říkáme „proletíte“, myslíme to doslova. Doom je totiž vážně rychlý a pohyb po úrovních krásně plynulý, což je absolutně nutné pro zvládnutí hektických přestřelek. Zapomeňte na nějaké vykukování zpoza rohu a taktický postup. Tady se jede na styl Quake 3, kde pár sekund přešlapování na místě téměř jistě znamená smrt.

Dynamika hry je jedním slovem skvělá, protože nutnost neustálého běhání a skákání vytváří ten správný krvavý kolotoč. Bohužel se na pozadí toho všeho skrývá dost obyčejný systém chodba-aréna-chodba-aréna, který zanedlouho prokouknete. Ale pro jednou není úplně špatné nechat to být a prostě si jen užívat responzivní ovládání a skvělý pocit ze střelby.

Příliš konzervativní

Old-school hratelnost je bezesporu super, pokud se podaří správně vyladit její jádro. Co se týče pohybu, střelby a návrhu úrovní, je Doom velmi silný v kramflecích. Problém tkví v tom, že vlastně nedělá nic víc než dvě dekády starý originál.

Ještě předtím než popadnete pochodně a vidle, buďte ujištěni, že rozhodně nechceme záplavu skriptovaných scén, filmečků, QTE a dalších vylomenin. Jenže, i když vás likvidace démonů bude několik hodin skvěle bavit, v druhé polovině hry si začnete čím dál tím víc všímat toho, že to pomalu přestává stačit. Naběhnete do místnosti, která se uzamkne, a do arény se začnou teleportovat nepřátelé. Po zdolání posledního se dveře zase odemknout, projdete chodbičkou a následuje to samé. A zase. A zase. A pořád dokola.

V pozdější fázi hry se například naskytne možnost svézt se speciálním vlakem z jedné stanice do druhé. Konečně nějaká změna, říkáte si. Jenže ouha, cesta trvá pouze pár sekund, žádný výlet po rudé planetě se nekoná. A tak neustále bojujete o život v uzavřených arénách, hledáte barevné klíče a postupně začínáte přemýšlet o tom, jak dlouho vás vývojáři dokážou zásobovat novými zbraněmi a stavět vás před nové nepřátele. Zběsilé, a tím pádem zábavné, tempo funguje zhruba osm hodin, závěrečnou tříhodinovku dojedete spíše setrvačností, protože Doom už nedokáže překvapit ničím novým.

Vývojáři z id Software v podstatě opsali kruh a po dvaceti letech přišli na to, že vlastně to nejlepší, co mohou udělat, je vzít pár nápadů z freeware modifikace Brutal Doom, naplácat na ně moderní grafiku a s fanfárou ohlásit reboot série.

V rytmu metalu

Jedním z hlavních rysů starého Dooma byl našlapaný soundtrack, jehož skladby nápadně připomínaly slavné hity známých rockových a metalových skupin. I tady kráčí nová hra ve stopách svých předchůdců a prezentuje nám zvukový podkres, který je drsný jak šmirglpapír, a perfektně ladí s temnou vizuální stránkou.

Mimochodem, po technické stránce na tom není Doom vůbec špatně. Sice některé interiéry či animace připomenou pár let starou střílečku RAGE, a celkově je vše spíše komornějšího rázu, na druhou stranu to znamená, že hra běhá jak z praku. Singleplayer lze hrát v rozlišení 4k na vysoké až ultra detaily, přičemž na použité GeForce GTX 980 Ti se průměrný počet snímků za vteřinu pohybuje kolem 40-45 fps v závislosti na velikosti scény a počtu nepřátel.

Za pozornost stojí především modely nepřátel, na kterých se skutečně nešetřilo. Zároveň ale nemá valný smysl zkoumat detaily prostředí příliš zblízka. Zvlášť v pekle často narazíte na skály, které jsou olepené nehezkými rozmázlými texturami. Pokud však budete obraz vnímat jako celek, není mnoho důvodů k závažným stížnostem. A jsou tu samozřejmě i místa, která si vyloženě říkají o pořízení screenshotu.

Závan starých časů

Je dost možné, že pokud by se jakákoliv nová hra pokusila vzít svého předchůdce, oprášila grafiku a přidala možnost výskoku a upgradu zbraní, nemilosrdně bychom ji strhali za to, že je to jen vykalkulovaná snaha vyždímat prachy z nostalgiků. A řekněme si to na rovinu, Doom nedělá nic jiného. Jenže v době, kdy čistokrevné střílečky už prakticky nevychází, a všude musí být nějaká ta povinná stealth mise a skriptovaná jízda se stacionárním kulometem, působí oldschoolová hratelnost jako příjemné osvěžení.

U nového Dooma jsem se bez nejmenšího zaváhání skvěle pobavil, a vše skončilo tak akorát v momentě, kdy už se ve vzduchu vznášela nebezpečná hrozba stereotypu. Přes výše zmíněné výhrady však lze reboot série jednoznačně doporučit. Nostalgičtí fanoušci si ve hře najdou řadu pojítek s originálem, noví hráči si užijí poctivou hardcore hratelnost, kterou v dnešních mainstreamových titulech moc často nevidíme.