Doom Eternal

Podobně jako se to mistrům first-person shooter žánru povedlo u restartu Dooma z roku 2016, i nyní se zaměřují na čistokrevnou akci nadesignovanou podle motta: „Odpočívat můžeš v hrobě, do té doby posílej do hrobu démony.“ Akorát je to teď celé ještě větší, hezčí a prakticky ve všech ohledech lepší.

Co nejde silou, to jde větší silou

V průběhu hraní zaznamenáte cosi o tom, že na Zemi probíhá démonická invaze, že kromě démonů je za tím nějaká další podlá rasa, a že Doomguy dokonce umí vyprávět duchaplný příběh plný nečekaných zvratů („Must... kill them all!“). Vývojáři i hráči však moc dobře vědí, že celá hra je ve skutečnosti krvavá komedie plná fórků a satiry a že reálně nikdo žádnou příběhovou záminku nepotřebuje. Jediné, co potřebujete, je brokovnice.

Intro filmeček trvá dvě minuty, gradující heavy-metalová hudba je zakončena legendárně uspokojivým cvaknutím „pumpy“ a jen co se zmocňujete ovládání, brokové projektily rozcákávají krev zombíků do všech světových stran, protože na nějakou usmrkanou pistolku už po tolika letech fakt není nikdo zvědavý.

Tady máte munici na všechny škarohlídy, kteří by snad tvrdili, že Doom Eternal nepřináší nic revolučně nového: vždyť vy od první vteřiny hrajete rovnou s brokovnicí! A pár minut nato už ji máte motorovou! To tu ještě nebylo.

Singleplayerový dar z pekla

Nebesa na milovníky poctivých singleplayerových stříleček dlouhodobě kašlou (čest výjimkám), a tak fanoušci museli obrátit své prosby k texaským neznabohům z id Software. Výsledkem je kampaň, která zabrala téměř 30 hodin, což je pozoruhodné hned ze dvou důvodů.

Zaprvé, kdy naposled jste hráli takhle dlouhou střílečku? A zadruhé, ani ke konci se mi nezdálo, že by Doom Eternal docházel dech. Naopak, královsky jsme se bavili do poslední minuty a ihned po zhlédnutí titulků jsme kampaň pustili znovu, na Nightmare a s cheaty. IDDQD, IDKFA… však to znáte. Sranda musí být.

Doom Eternal je překvapivě velikánskou hrou a hodinu, dvě mi trvalo, než jsme se konečně nechali strhnout. Zatímco minulý Doom do svých spárů lapil okamžitě, Eternal má pomalejší rozjezd. Zkraje každou chvíli vyskakují tutoriály pro staré i nové RPG mechaniky, s nimiž se musíte sžít, ale v dlouhodobém měřítku jsou to právě ony, které udržují hratelnost svěží až do konce.

Všech osm zbraní důvěrně znáte z minula, přičemž každý kvér můžete obohatit o dvě různé modifikace a tyto modifikace pak ještě znovu několikrát upgradovat. Některé využijete častěji (energetický štít chaingunu dělá divy), jiné méně (automatická brokovnice akorát plýtvá municí).

K tomu se musíte naučit využívat double jumpy, úskoky, runy, upgrady brnění, blood punch, výbušný granát, mrazící granát, plamenomet, motorovou pilu a v neposlední řadě glory kills, dnes již ikonické zakončovací údery. 

A teď si předchozí odstavec přečtěte ještě jednou… na zdánlivě „tupou bezmyšlenkovitou“ střílečku toho není vůbec málo, že? Ne nadarmo se o soubojovém systému v Doomovi mluví jako o šachách. Jste sice jednohlavá armáda, ale různých módů útoku máte jako celé vojsko o 16 figurkách.

À propos, glory kills! Dají se počítat na desítky druhů, jsou bleskové, funkční, groteskně brutální, božsky uspokojivé a za celou dobu se mi nepřejedly. Když démona dostatečně ustřílíte, upadne na pár vteřin do zranitelného stavu, začne blikat a říká si o ránu z minulosti.

Zakončováky jsou kontextuální a jejich provedení se liší podle toho, zda nešťastníka dorazíte zezadu, ze strany, o zeď nebo třeba ze vzduchu (v Doom Eternal strávíte ve vzduchu opravdu dost času). Rozšlápnutá lebka Hell Knighta. Chřtán Whiplashe probodnutý vlastní pažní kostí. Vyrvané oko Cacodémona. Arachnotron požírající vlastní granát… dejte tomu týden a YouTube bude plný krvavých kompilací.

Je nutné zdůraznit, že glory kills nejsou jen na efekt. Dodnes jsme nadšení z toho, jak si vývojáři poradili s managementem zdraví, brnění a munice. Jasně, zásoby se všude možně válí po zemi, ale pokud nehrajete na nejnižší obtížnost, nebudou vám stačit. V ten moment přichází ke slovu glory kills. A nejen ony!

Roztrhněte hrudní koš démonického vojáka a vypadne z něj zdraví. Zapalte Mancuba plamenometem a začne z něj sypat brnění. Rozpulte Impa motorovkou a vytrousí se z něj hromada nábojů... Slabí nepřátelé jsou tak ve skutečnosti vašimi přáteli, protože je můžete „farmit“ a z kdejaké potyčky paradoxně vylézt v lepší kondici, než v jaké jste se do ní pustili. A to je něco, čím je Doom Eternal výjimečný napříč žánrem.

Doomguy, noční můra všech démonů

Teprve v druhé polovině hry začíná ta pravá zábava, ten pravý důvod, proč se nahoře skví nadšený verdikt. Až v druhé polovině se z vás stává Roman Šebrle, univerzální desetibojař mezi jezdci apokalypsy, který už ví, na jakého démona platí co a který umí efektivně využívat všech svých dovedností.

Zprvu se budete cítit trochu zahlceni, progres hrou je nicméně uspokojivý a každá zbraň i skill tu mají své místo. Zvlášť na vyšší obtížnost vás hra nekompromisně nutí využívat všeho, co máte po ruce. Oproti dnešním trendům autoři přitvrdili a naše oblíbené nastavení obtížnosti na Ultra Violence nám hned v druhém levelu nakopalo zadek. Důvod ležel především ve skutečnosti, že od začátku až do konce hry jsme se i přes postupné upgradování neustále potýkali s nedostatkem munice. K tomu lze říci jediné: díky bohu!

Jde o umělecký záměr, kterým vás autoři neustále nutí obměňovat arzenál a objevovat některé jeho skryté schopnosti. Kupříkladu nový vystřelovací hák dvouhlavňové brokovnice, jímž se bleskově přitáhnete k nepříteli, jsme do svého repertoáru začlenili až v poslední třetině (mimochodem, v podání Doom Eternal je dvouhlavňovka jednou z nejzábavnějších zbraní, co si kdy hráči stříleček mohli osahat). Šlo o chybu, kdybychom háku přišli na chuť dřív, byli bychom si ulehčili život.

Ale přesně o tom to je. Došel nám rotačák, raketomet, plasma rifle i motorovka, v ruce už jen brokovnice, my potřebovali bojovat na dálku, už už jsme restartovali, ale pak jsme si vzpomněli na vystřelovací hák a rázem bylo vymalováno. Krví. Od podlahy až ke stropu.

Když prší peklo

Doom Eternal si konečně může dovolit být velkou hrou. Zatímco minule tvůrci investovali nemalé prostředky do vybudování kvalitních fundamentálních pilířů, tentokrát už měli základ připravené a mohli efektivněji stavět do výšky. Doslova. Levely v novém Doomovi jsou pompézní. Ať už jste na Zemi, na Marsu, v pekle, gotických katedrálách, na zmrzlém povrchu nebo ve futuristickém vesmíru, vidíte kolem sebe obrovská panoramata a připadáte si jako mraveneček (který to nakonec všechno sežere zevnitř).

Pomineme-li trochu sterilní zemské levely, které jsou tvořeny už stokrát viděnými rozbitými mrakodrapy a kancelářskými budovami, je se po celou dobu čím kochat a co obdivovat. Až vás bude za krkem bolet. Do hry bylo evidentně napumpováno více zdrojů než minule a na variabilitě prostředí je to okamžitě vidět.

Kontroverzní novinka v podobě častějšího skákání a plošinovkových úseků nám nakonec paradoxně dost vyhovovala. Hledání cesty v megalomanských epických katedrálách a vymýšlení menších puzzlů evokuje Darksiders, což zní na papíře trochu nepatřičně, ale vězte, že ve výsledku jde o příjemnou změnu tempa, oddych a ticho před nevyhnutelnou bouří.

Doom Eternal velice umně mixuje drobné potyčky, velké arény, explorativní části a sem tam nějakou extra výzvu, díky čemuž zůstává svěží až do finálního souboje s bossem. A jak je u téhle série zvykem, úrovně jsou plné schovek. Některé skrývají sošky a gramofonové desky, jimiž si můžete zútulnit svou vesmírnou stanici, kam se po většině misí vracíte na oddych. Jiné nabízejí suroviny na permanentní upgrade zdraví, brnění nebo dovedností, které jsou pro přežití na vyšší obtížnost klíčové. 

Levely jsou rozsáhlé a v každém strávíte od jedné do tří hodin. V našem případě se na tom významně podepsala snaha vyzobávat vše vyzobatelné, některé easter eggy jsme složitě hledali deset minut i přesto, že podle mapy seděly v místnosti za zdí přímo vedle.

Autoři oproti minule naštěstí přišli s velice vstřícným krokem v podobě fast travelu, který aktivujete ke konci každé úrovně a umožňuje vám prošmejdit všechna její zákoutí ještě předtím, než misi dokončíte a než vyskočí klasická doomovská „bum bum bum“ bilance na konci levelu.

Pevně v otěžích

Doom Eternal je strašně, ale opravdu strašně rychlou hrou. Už před lety lidé vypočítali, že Doomguy se pohybuje rychlostí 80 km/h, a to se stále bavíme jen o prostém běhu. Přidejte do toho úskoky, dvojité skoky, zhoupnutí na hrazdách nebo zrychlení po glory killu a rázem si připadáte jako kulový blesk, jako přírodní katastrofa, která zasáhla svět nebohých démonů.

Rychlost je základním designovým pilířem hry. Celý soubojový systém je postaven na neustálém pohybu. Zastavte se na pár vteřin a jste KO. Umělá inteligence je mimořádně agresivní a tlačí vás jako novozélandští ragbisté.

Naopak téměř všechny nepřátelské projektily – rakety, firebally, laserové střely a další – záměrně létají relativně pomalu, abyste měli šanci mezi nimi efektně tancovat a to více si připadali jako polobohové. Tuhle mechaniku znáte už z původního Dooma, ale naopak ji neznáte z dnešní záplavy pseudorealistických vojenských stříleček. O to zábavnější zde je.

Když je řeč o rychlosti, opět se tím vracíme k unikátnímu způsobu managementu zdraví, brnění a munice z těl naporcovaných nepřátel. Aby se Doomguy udržel při životě, musí bojovat, a aby efektivně bojoval, musí se hýbat. Arény jsou tomu perfektně přizpůsobené, nemívají slepé uličky, jsou poseté trampolínami, hrazdami, teleporty a sem tam i šikovně skrytými boosty (berserk, nedáte si?).

Zběsilá střílečka nemůže fungovat bez precizního ovládání a i toto id Software zmákli na jedničku. Běhání, skákání, střílení, používání schopností i přepínání arzenálu funguje bezchybně a vaše virtuální já dělá přesně to, co z křesla před monitorem zamýšlíte. Ovládání bychom se nebáli přirovnat v žánrové špičce Titanfall.

Všehovšudy jednou jedinkrát jsme se zasekli o jakýsi prapodivný obrubník na silnici, jinak veškerá úmrtí přičítáme na vrub neumětelství, nikoli nevychytanému ovládání. A občasné pády během hopsacích pasáží naštěstí nejsou penalizované nikterak drakonicky – přijdete o kousek zdraví a ihned se objevíte o krok zpět. To se dá.

Po technické stránce je Doom Eternal výborně namazaným šinkanzenem, který sviští bez zásadních škobrtnutí a na který je radost pohledět (pokud se tedy nezastavíte a nezačnete pečlivě zkoumat některé rozplizlé textury, v tomto činil kompromisy již minulý díl).

Pro maximální zážitek je naprosto klíčový plynulý obraz, přičemž i lehce nadprůměrný stroj s GTX 1660 Ti 6GB zvládal Dooma ve FullHD na druhé nejvyšší detaily. Jediného drobného škobrtnutí jsme si všímali při výstřelech z BFG, kdy se obrazovka rozzáří a najednou začnou explodovat všichni démoni v dohledu.

A bugy? Akorát jednou během drsné přestřelky nás skolila pozoruhodná smrt, po níž jsme se ocitli u checkpointu již za touto přestřelkou. Což jsme samozřejmě vnímali jako vážnou újmu na cti a dožadovali se zadostiučinění – Doomguy z boje neutíká!

Stran technického zpracování a ovládání si závěrem dovolíme jedno osobní doporučení. Ačkoli odjakživa fandíme multiplatformnímu hraní a na konzolích jsme s gamepadem v ruce vystříleli tuny olova, Doom Eternal je hrou, která perfektně funguje pouze na počítači s dobrou klávesnicí, myší, podložkou a sluchátky na uších. Rozhoduje každý zlomek vteřiny a ten pravý démonický balet rozpoutáte, jen když máte věci pevně v rukou. Což na gauči s gamepadem zkrátka nejde. Doom Eternal je skvělou frenetickou řežbou nehledě na platformu, ovšem nejvíce září na PC.

A co pak?

I kdyby Doom Eternal neměl nic jiného než jednorázovou příběhovou kampaň na 20 až 30 hodin, byli bychom maximálně spokojeni. Autoři však ještě přidali cheaty, s nimiž si můžete zpestřit opětovné hraní, a také přichystali takzvané Master Levels.

Jde o mírně upravené úrovně z kampaně, v nichž se zabydlel asi trojnásobný počet monster z pozdějších fází hry. Master Levels jsou vysloveně zamýšlené jako end game, až když máte posbírané všechny zbraně, ozkoušené všechny skilly a osahaná všechna stará i nová monstra.

Jakmile se totiž proti vám postaví Marauder, nový pekelný válečník se štítem, sekerou a dvouhlavňovou brokovnicí, končí všechna sranda. Ačkoli se považujeme za pokročilé doomaře, tenhle zmetek nám občas zatopil i na samém konci hry. Skoro celou dobu je nezranitelný, řeže vás hlava nehlava, a jen když se napřáhne a zeleně mu problesknou oči, máte příležitost picnout ho brokovnicí. Když jsme se s ním potkali poprvé, stálo nás to všech pět extra životů, které jsme si do té doby pečlivě škudlili na horší časy. Inu, Marauder přesně tímhle horším časem je...

Pokud jste vyhlíželi především poctivou, zběsilou, vyladěnou a obsahem naditou singleplayerovou střílečku ze staré školy, není potřeba hledat dál.