Divinity: Original Sin II

Verdikt
94

Od výborného příběhu až po obtížný boj, od skvěle vykresleného světa až po excelentní multiplayer, Divinity: Original Sin II je jedinečná hra nabízející neopakovatelný zážitek. I přes pár chyb se zrodil další velikán žánru RPG. 

Počítač

WindowsWindows

44,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Larian Studios
Vydání: 14. září 2017
Štítky: fantasy, dobrodružná, rpg

První Divinity: Original Sin je skvělá hra. Zábavná výprava originálním fantasy světem plná povedených dialogů a komplexních tahových soubojů, kterou ještě navíc můžete absolvovat s kamarádem a vyzkoušet si tak jeden z nejlepších kooperativních zážitků. Kdyby se belgické studio Larian rozhodlo druhý díl vytvořit podle stejné šablony a prostě do něj šoupnout nové vyprávění, nikdo by se nemohl ani v nejmenším zlobit. Jenže oni si vybrali složitější cestu. Cestu, na jejímž konci najdete jedno z nejlepších RPG všech dob. 

Uvolněná čelist

Že je to velkohubé prohlášení? Ale jistě. Jenže Divinity: Original Sin II nedává jinou možnost. Její kombinace úžasně živoucího světa, téměř nekonečných možností, jak s ním interagovat, nečekaně dojemného příběhu, vynikající kooperace, propracovaných bitev, to všechno dohromady tvoří koktejl, po jehož zažití jsou velkohubá prohlášení nevyhnutelná, protože vám zůstane bezvládně viset dolní čelist.

Svět Rivellon je tisíc let po událostech jedničky ještě zajímavější. Po smrti duchovního vůdce probíhá nemilosrdný lov na všechny uživatele magické energie známé jako Source, ke kterým patříte. Vaše dobrodružství tak začíná ve vězeňské pevnosti poněkud sarkasticky pojmenované Fort Joy, jen aby vás následně střemhlav provedlo rozbouřeným oceánem, divokým pobřežím, tropickým ostrovem, stíny velkoměsta a hlubinami vlastní duše.

Ládovat se lidmi, nebo krást ksichty

A kdo vlastně jste? To je právě ta otázka. Stejně jako ve většině RPG si můžete vytvořit svou vlastní postavu včetně rasy, povolání a nejrůznějších statistik. Nebo zvolíte podle výrazně moudřejší možnost a stanete se jedním z předpřipravených hrdinů, kteří plní své vlastní, pečlivě vykonstruované, osobní úkoly, na které ve světě čekají speciální dobrodružství.

A jací to jsou hrdinové! Elfka Sebille, stejně jako ostatní příslušníci své rasy, dokáže sežrat lidské maso a dostat se tak ke vzpomínkám nebohé oběti. Může tím odhalit kousky příběhu, nebo se třeba naučit nějakou schopnost. Rudý princ je vládcem všech ještěrek, i když ho momentálně potkala mírná nepříjemnost v podobě vyhnanství. A různí plazové, na něž ve světě narazí, ho budou buď milovat, nebo nenávidět. Lohse je posedlá démonem. Fane je nemrtvý kostlivec, který se může mezi lidmi pohybovat jedině tehdy, když si nasadí něčí obličej namísto masky.

Nutná kolize

Z tohoto panoptika si můžete vybrat jeden exemplář jako svého hlavního hrdinu, a stejně to udělají vaši případní multiplayeroví spoluhráči. Postavy, které nikdo nezvolil, ovšem budou ve světě dál existovat, dál se budou snažit plnit své cíle, a vy je klidně můžete naverbovat do družiny. Když hrajete za Rudého prince, celou hru se pokoušíte opětovně ovládnout ještěrčí impérium. Když ho přijmete do skupiny jako NPC, bude se o to snažit sám o sobě. A když mu zkřížíte cestu, nebude váhat a zradí vás.

Víte, co je ještě zábavnější, než zrádná NPC? Ano, správně: zrádní kamarádi. Příběhová kampaň Original Siny II má dvě zásadní složky. Na jedné úrovni se snažíte všichni dohromady zastavit strašné nebezpečí, které hrozí Rivellonu, a opět nastolit mír. Na té druhé, která je v konečném důsledku nejdůležitější, potřebujete dosáhnout svých vlastních cílů. A ty nutně kolidují s cílem všech ostatních.

Příliš mnoho vyvolených

„Jsi vyvolený, ó princi všech ještěrek,“ povídá spektrální podoba jisté bohyně. „Prý jsem vyvolený,“ komentujete to přes TeamSpeak svému spoluhráči. „Jo, já taky, říká mi to vnitřní hlas,“ odpovídá, a ani jednoho z nás to příliš nepřekvapuje. Je potřeba zastavit zlo a dokážeme to jedině my, protože proto. Klasická fantasy zápletka. „Ale pozor, princi,“ pokračuje bohyně. „Jedině ty můžeš zachránit svět. Ty sám, samojediný. Ostatní, kteří s tebou cestují, jsou pouhé nástroje pro dosažení tvého cíle. Buď připraven se jich zbavit!“

Hmmm! Zajímavé. Už se chystáte tenhle nejnovější zvrat nahlásit do mikrofonu. „Haha, hele, ta ženská mi povídá, že tě musím jednoho dne kuchnout nebo co…“ A v tu chvíli se zarazíte. Z druhé strany se ozývá jenom ticho. „Tak co? Říkala ti něco zajímavého?“, ptáte se opatrně. „Nic, vůbec nic,“ odpovídá spoluhráč a vy cítíte, jak se nad tímhle označením stahují ironické uvozovky.

Danajské dary

Vaši kolegové jsou zároveň soupeři. Rivalita se ovšem málokdy projeví otevřeným nepřátelstvím, kdy se navzájem začnete osekávat a smažit kouzly. Daleko častěji se budete angažovat v drobných aktech sabotáže. Vyberete všechny truhly v místnosti, zatímco si váš kamarád s někým povídá. Najdete vynikající kouzelnou hůl, která by se mu perfektně hodila, ale radši ji střelíte obchodníkovi, než abyste se o ni podělili. Nebo mu dokonce pošlete lahvičku s jedem přebarvenou na červeno, aby připomínala léčivý nápoj. Kdyby došlo na nejhorší a vy byste ho potřebovali (dočasně) zabít, taková drobná pomoc se může vždycky hodit.

Vzniklá atmosféra nedůvěry je něco fantastického. Hra sice nabízí méně třecích ploch než by bylo záhodno – situace, v nichž vy a váš spoluhráč potřebujete diametrálně odlišné věci a prostě jeden druhého musíte podrazit, jsou relativně vzácné – ale i tak je neustálý pocit, že hrajete především sami za sebe neskutečně osvěžující. Chcete, ne, potřebujete být tím nejsilnějším členem družiny. Léčit, podporovat, obětovat se pro dobro celku? Nic takového! Vždycky si musíte být jistí, že dokážete přežít i na vlastní pěst.

Velmi často se stane, že pobíháte nezávisle na sobě – jeden se vydá do města pokecat s někým, o kom ví, že od něj dostane odměnu, ten druhý se potuluje po krajině a hledá, co by zabil kvůli zkušenostem. Pak se ovšem samozřejmě nevyhnutelně opět spojíte. Už jen proto, abyste dokázali překonat všechny výzvy, které vám hra nahází pod nohy. Mohou to být hádanky založené na průzkumu prostředí, které budou důvěrně známé všem, kdo hráli jedničku, ale mnohem častěji se problémy vyřeší bojem.

Poručíme větru, dešti

Bitvy jsou jedním slovem vynikající. Jde o tahové záležitosti, ve kterých si musíte dávat pozor nejen na nepřátele, ale i na prostředí kolem vás. Je naprosto klíčové co nejdřív pochopit roli, kterou můžou hrát výbušné barely, jedovaté oblaky nebo dokonce kaluž čerstvě prolité krve. I tu můžete patřičnou schopností zelektrizovat nebo proklít (prokletí a požehnání jsou novými mechanikami, a do systému zapadají tak snadno jako sousta lidského stehýnka do elfčiných úst).

Vznikají tak napínavé okamžiky, kdy jste obklíčení hroznou přesilou nepřátel, a pak si všimnete, že ti hlupáčci stojí na olejové skvrně. Čas zasadit do kuše ohnivou šipku a proměnit okolí v plamenné peklo. A postupně se situace stávají čím dál komplikovanějšími. Jednou nás přepadla skupinka ohnivých elementálů, a co čert nechtěl, všude kolem se vznítil prokletý olej, který elementály léčil. Museli jsme ho tak nejprve purifikovat požehnáním a následně přivolat déšť, to všechno mezi horečnatými pokusy udržet si ty kouřící slimáky od těla, a až poté jsme se mohli vrhnout do vítězné ofenzivy.

Nefér nestvůry

Přežít některé bitvy ovšem může být velmi náročné a v některých případech dokonce nemožné, což vám jednoho brzkého dne začne lézt na nervy. Více méně otevřený svět jednotlivých aktů vás vždy zavalí tak ohromným množstvím questů, že vám v podstatě nezbývá nic jiného než řešit ty, co vás zrovna zajímají, protože jednoznačné pořadí prostě neexistuje. Jenže vás nikdo nepřipraví na to, že závěrečným bossem konkrétního podzemí bude chlápek na 15. úrovni, když vy jste sotva jedenáctka.

Jistě, můžete se otočit a vydat se řešit jiné problémy, ale v tu chvíli je vaše imerze prolomena mnohem víc, než kdyby byly úkoly jednoduše označeny doporučenou úrovní. Občas se nám dokonce stalo, že jsme museli doslova pročesávat quest za questem, abychom našli nějaký, co nás okamžitě nezabije. A někdy ani to nestačilo. Přepadli jsme pár nestvůr o pouhou jednu úroveň výš, což by za běžných okolností byl vyrovnaný střet.

Jenže pak vyšlo najevo, že jim přicházejí stále další a další posily. Po bezmála hodinové bitvě přišla poslední vlna, proti níž jsme na tehdejší úrovni neměli sebemenší šanci. Nezbývalo než otráveně načíst starou pozici, smířit se s tím, že veškeré naše geniální taktizování bylo úplně k ničemu, a vydat se zase o dům dál.

Vražděte, koho ráčíte

Je to hloupý problém, zvlášť ve hře, která si ve všech ostatních ohledech zakládá na tom, že k problémům můžete přistoupit libovolně. Běžte, kam je libo, zabijte, koho srdce žádá, včetně klíčových příběhových postav – pokud to tedy dokážete. Jak můžete dohrát hru, když vrazíte dýku do zad zadavateli povinného úkolu? No, elfka mu třeba sežere nohu a pročeše vzpomínky. Princ použije talent mluvení se zvířaty a pokecá se schovávající se krysou. Čarodějka vyvolá ducha oběti. Nebo prostě v jedné jeskyni narazíte na dopis, který vás navede na správnou cestu.

Je to neuvěřitelná konstrukce s myriádou odboček a možných cest, kterými se hráči mohou vydat. Troufneme si říct, že každý průchod hrou by byl silně unikátní, i kdybyste náhodou skončili s úplně stejným hlavním hrdinou, komandujícím úplně stejnou partu. Existuje tolik možností, jak vyřešit každý úkol. Ke dveřím lze najít klíč, obejít je tajnou chodbou, nebo je vyhodit do vzduchu sudem. Uprchlého vraha lze propíchnout, ukecat k tomu, aby se vzdal, nebo ho vyhodit do vzduchu sudem.

Proklestit si cestu

Flexibilita a možnost volby platí nejen pro drobnosti typu „jak toho zloducha zabiju?“, ale i pro dlouhodobější cíle. Vezměte si třeba hlavní úkoly prvních dvou aktů. Na začátku je to jednoduché „utečte z ostrova“, ale jak to uděláte, to je na vás. Existují postavy se svými vlastními plány na to, jak vzít roha, jsou tu tajné stezky i benevolentní ouřadové. Pepíkův, Alenčin a Honzíkův útěk budou vypadat úplně jinak.

To samé platí o druhém aktu se svým heslem „zlepši své magické schopnosti“. Chce to najít učitele, ale jakého? Budete vydírat kouzelného kostlivce? Pomůžete jednomu chlápkovi zabít příšerně silného démona? Seženete divnému úchylákovi něco, co vlastně ani shánět nechcete? Je. To. Na. Vás. A svět na vaše volby reaguje – nejen na velká binární rozhodnutí v klíčových momentech příběhu, ale i na nenápadné, osobní odbočky.

Ano, občas narazíte na chybu, na konkrétní variantu, se kterou systém jednoduše nepočítal. Ukradnete obličej některému NPC a jeho kamarád z hospody na to na rozdíl od jeho manželky nezareaguje. Zahájíte vášnivou líbačku se sličnou dívkou a hra jaksi zapomene, že jste červená ještěrka, a že tím pádem vaši tvář žádný ruměnec rozhodně zalít nemůže. Ale většinou jde o prkotiny. A samotná skutečnost, že vám v Original Sin II přijde jako něco nepatřičného to, co byste v běžném RPG vůbec neřešili, je nejlepším důkazem vynikající práce, kterou Lariani při budování Rivellonu odvedli.

Žádné „ale“

Mohli bychom si ještě chvíli stěžovat, kdyby na to byla nálada. Šlo by rozebírat nepřehledné, chaotické rozhraní úkolů a inventáře, šlo by se opírat do některých bugů – třeba nemožnosti ovládat některé členy družiny v multiplayeru, kterou bylo třeba vyřešit rychlým loadem. Šlo by nesmiřitelně tvrdit, že hra je to sice super, ale je tu jedno ALE…!

Ale ne. Na žádná „ale“ nemáme náladu, ne ve hře, jakou je Divinity: Original Sin II. Ještě za starých dobrých časů ve Fort Joy jsme se rozhodli osvobodit z vězení jednoho elfa. Jediné NPC, které nám k tomu mohlo dopomoci, ale kamarád z osobních důvodů už před pár hodinami zabil. Ale žádný „úkol nesplněn“ se nedostavil, a tak jsme se rozhodli prostě oddělat naprosto všechny stráže v okolí. Vypadalo to s námi bledě – stála proti nám velká přesila včetně skvěle postavené lučištnice jménem… Lucie? Leona?

Zásobárna skvělých příhod

Luciona zkrátka přišla na tah a začala po nás střílet. A pak trefila Lohse, postavu, za niž hrál kamarád. Postavu, která ji před pár hodinami jen tak z hecu lidově řečeno „sbalila“. Následovala rychlá krize identity a milá lučištnice místo nás obrátila svou zbraň proti svým kolegům, což nám bezpochyby zachránilo krk.

Následoval cituplný dialog s Lohse, loučení… zkrátka bezvadný drobný příběh. Většina trpělivějších hráčů se do téhle situace přitom nejspíš nedostane a úkol vyřeší prostým povídáním s ještěrkou, kterou kolega sobecky odpravil.

Právě v těchto narativních jednohubkách Divinity: Original Sin II naprosto exceluje. Hlavní příběh je taktéž výtečný a upoutá vás do sedadel až do samotného konce, ale zamilovaná lučištnice? Kamenný oltář, který jsme omylem zapálili, a on začal ječet bolestí? Medvídek, kterému umřela maminka a vy mu museli vysvětlit, co je to smrt? Pes, jemuž jste se pokoušeli objasnit, že jeho pán je na něj zlý, a on to ve své tupé, slepé, srdcervoucí věrnosti vůbec nebyl schopný pochopit?

Skvělá hra kontrastů

Souboje bohů, vyvolení hrdinové, umírající města… a pak medvídek. Rivellon je bizarní a neobvyklý svět plný kostlivců absurdně nosících cizí obličeje i kanibalských blonďatých krásek, ale zároveň až po okraj naplněný spoustou citu. Klidně si z celé rovnice můžete vyškrtnout fantastický, kompetitivně kooperativní multiplayer, a stejně vám vyjde výjimečné RPG – dojemné i vtipné příhody, skvěle zpracovaný svět a chytré taktické bitvy se o to bohatě postarají.

Original Sin II vás někdy bude štvát. Zvlášť tím, když vám příliš těžkými nepřáteli znemožní volné potulování a řešení bez výjimky výtečných úkolů. Ale stačí trocha trpělivosti a shovívavosti a zase se posunete za další roh, kde na vás bude čekat královna ohnivých slimáků, toužící po manželovi. Nebo vystrašená slepice, hledající svá vejce. Nebo démonická čarodějnice, odhodlaná vyzvracet vám do úst hejno brouků. A všechno bude opět v pořádku.

Ani jsme se nestačili zmínit o GM módu, v němž si můžete dle libosti ze všech možných dostupných součástek poskládat svou vlastní příběhovou kampaň, a pak ji pro své kamarády řídit jako Pán jeskyně z Dračího doupěte, což (přiznejme si) zní velice lákavě. Zvlášť, když si Lariani pro fanoušky připravili výtečný bojový i konverzační základ. A vzhledem k tomu, že na onom základu navíc vystavěli nevídaně výbornou kampaň pro jednoho i více hráčů…

Není o čem, vážně ne. Divinity: Original Sin II je naprosto určitě jedním z hlavních uchazečů o titul hry roku. Každý okamžik frustrace a mírného zklamání byl bohatě vykoupen výletem do fascinujícího a živého světa, schopného poradit si se solitárním dobrodruhem, dynamickým duem i čtveřicí, rozpoutávající nepředstavitelný chaos. Nechte si pralinky, pivo a Edena Hazarda. Naším nejoblíbenějším belgickým exportem je odteď spektakulární, neotřelé a nezapomenutelné RPG.