Dishonored 2

Verdikt
90

Všechna čest! Pokračování skvělého prvního dílu se místy nadechuje k dokonalosti, ale jinde – především ve vyprávění – mu dech zase dochází. Přesto se k němu budete s chutí vracet a jen tak se ho nepřejíte.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

Xbox OneXbox One

Další informace

Výrobce: Arkane Studios
Vydání: 11. listopadu 2016
Štítky: fps, stealth, fantasy, steampunk, first person, střílečka, akční

Stojíte na okraji útesu olizovaného vlnami. Moře je za rozbřesku líné, u obzoru se plouží velrybářská loď, a když otočíte hlavu doleva, vidíte Karnacu, přístav ve stínu hory, připomínající dvojici žraločích ploutví. Dnes jste ale žralokem vy a kořistí se má stát zpupný vévoda – jeden ze spiklenců, kteří připravili mladou císařovnu Emily Kaldwin o trůn. Díváte se k městu z ostrova, na němž se rozkládá vévodovo opulentní sídlo. Patnáct hodin nazpátek jste od lázní Addermire pozorovali postupující bouřkovou frontu a patnáct let nazpátek to byly šedivé mraky od majáku na Markhamově ostrově z Metal Age. Jedna dlouhá, šedivá nit, natažená od druhého Thiefa k druhému Dishonored.

Zpátky v přítomnosti vyrážíte do mise, která se kultovní sérii přiblíží na stisk ruky. Cíl na vás čeká kdesi uprostřed členité, mnohapatrové úrovně, obehnané vodou – a vy do té vody můžete skočit, můžete doplavat ke skalám, odkud se lze přehoupnout do zahrad na opačném konci ostrova, najít vstup do zatopeného podzemí a ocitnout se v srdci mapy, kam jiní půjdou suchou nohou a třeba i se zakrváceným mečem v ruce.

To všechno bez nápověd, které si můžete povypínat v menu, a bez magických schopností, které můžete (ale nemusíte) zkraje hry odmítnout. Ve své nejsyrovější a nejryzejší podobě je Dishonored 2 právě tím zážitkem, který řada hráčů v prvním dílu, jakkoli výborném, postrádala.

Třikrát ó

I dvojka se větví na dva hlavní způsoby, jak ji hrát: přímou, a tedy násilnou konfrontaci s nepřáteli, nebo jejich obcházení, odlákávání či omračování. Tyhle větve ale kvetou novými možnostmi, z nichž tu nejradikálnější už jsme zmínili. Nesouvisí přitom s výběrem postavy: ať už se do hry vydáte jako Emily, nebo její otec a hrdina prvního dílu Corvo Attano, čeká vás setkání s tajemným Outsiderem a tentokrát i volba, jestli jeho dar, symbolizovaný mystickým tetováním na levé ruce, přijmete.

Outsiderem poskytnuté schopnosti jsou znovu prvkem, vytrhávajícím Dishonored 2 z thiefovských kořenů, a opět jim vévodí teleport na krátké vzdálenosti – ať už se jmenuje „blink“ (v případě Corva), nebo „far reach“ (v případě Emily), vyžadující lehce odlišné zacházení. Obě varianty umožňují bezprecedentní pohyb po úrovních, které s ním počítají, ale když magií nedisponujete, jsou o to napínavější.

Mise, odehrávající se až na výjimky v Karnace a přilehlém okolí, sestávají z předkrmů v podobě čtvrtí, vedoucích k hlavnímu chodu: paláci slovutného vynálezce, muzeu přírodních věd, chátrajícímu panství… Kamkoli vás příběh zavede, zdržíte se zcela dle vlastních potřeb. Některé úkoly lze splnit za čtvrthodinku plnou řinčení čepelí a provoněnou střelným prachem, ale také se s nimi tři hodiny mazlit a odkrýt vše, co daná oblast nabízí, aniž byste zkřivili vlásek jedinému protivníkovi.

Mládí patří zelená 

Ti jsou od vyšších obtížností obzvlášť bdělí a obstojná umělá inteligence jim dává sílu vás důkladně potrápit. Všudypřítomné stráže už si všímají nejenom pohybu, ale také změn v podobě otevřených dveří, mizejících předmětů i kolegů nebo vypnutých bezpečnostních systémů. Ne vždy a všude, ale dostatečně k tomu, abyste se jim nemohli zpoza rohu vysmát.

Arzenál manévrů, kterými vládnete, tvůrci rozšířili o několik útoků, nevedoucích nutně k usmrcení. Nepřátele můžete omráčit ze vzduchu nebo během boje a k dispozici je také nová výbava a její vylepšení, zahrnující výrobu vlastních velrybích talismanů. Ta je ale podmíněna přijetím schopností a jedná se o sympatický způsob, jak doladit svůj herní styl.

Se schopnostmi je samozřejmě legrace a tentokrát dokonce taková, že jsme si hru obratem střihnuli napodruhé za Corva. V rodinném duelu ale co do schopností vítězí Emily. Skrze dvojici „déček“, Doppelgänger a Domino, dokáže v herním prostoru vyložené divy. První vytvoří autonomní kopii, odvádějící pozornost nepřátel, a druhou k sobě osudově navážete libovolné živé cíle, takže co se přihodí jednomu, potká i ostatní.

Otevřená povaha hry přímo vybízí k experimentování a kombinatorice, dávající vzniknout všelijakým fíglům. Příklad? Doppelgängerem vyvoláte dvojníka, na kterého můžete ze vzduchu zaútočit a utlumit jinak smrtelný pád. Improvizaci se tu kladou jen minimální meze a samozřejmě dochází i k situacím, kdy se hra vaším jednáním rozklíží. Je to ale obstojná cena za svobodu, kterou máte k dispozici.

Zkrátka nepřichází ani Corvo a jeho jedničkou prověřené a dvojkou rozšířené schopnosti nabízejí podobně pestrou zábavu. Přesto je však patrné, že pokračování tvůrci stavěli v první řadě kolem mladé císařovny a hra za jejího otce přibyla až jako úlitba fanouškům.

Jižní kříž

A nemyslíme jen fanoušky Dishonored: od prvního dílu si královský protektor polepšil o hlas, který náleží Stephenu Russellovi, legendárnímu dabérovi zloděje Garretta nebo také robotického detektiva Nicka Valentina z posledního Falloutu. Kdo by si snad říkal, co je komu do hlasu, ten zjevně neměl tu čest s prací odvedenou Russellem právě v prvních třech Thiefech. Jeho Corvo samozřejmě Garretta připomíná, ale je opět někým novým a odstíny, které do něj Russell vnáší, hru dobarvují přesně tam, kde to bohužel nezvládá scénář.

Už prvnímu dílu byl vytýkán nedopečený příběh. Kompaktní a balastem nezatížené vyprávění fungovalo jako motor, který ve dvojce škytá a pálí už jednou vyjetý velrybí olej. Nejde ani tak o skutečnost, že se znovu potýkáme se spiknutím proti trůnu, a že v něm autoři recyklují motivy z výborného rozšíření Brigmore Witches. Především scházelo čitelnější podání motivací jednotlivých postav, od vedlejších rolí po samotnou Emily.

O stavu císařství, kterému vládla, se nedozvíme v podstatě nic, a z jejího vnitřního rozpoložení ven přetékají spíš povrchnosti. Vůbec platí, že důležité momenty jsou odmávnuty jednou, dvěma hláškami, až bychom skoro řekli, že se ve scénáři notně škrtalo, případně bylo vyprávění rozdroleno do promo materiálů a to pardon – od filmu, opery nebo v tomhle případě hry žádáme ucelené dílo.

Když stojíte na palubě lodi Dreadful Wale (nikoli „Whale“ – a má to své důvody) a pozorujete soumrak nad přístavem, tropická vlhkost z monitoru přímo kape, a totéž platí pro řadu dalších okouzlujících zákoutí. Trumfem v rukávu je mechanický palác Kirina Jindoshe, karnacké odpovědi na Antona Sokolova z prvního dílu. Interiér, který se po zatažení za páku až skoro divadelně otáčí a proměňuje, plete hlavy a jitří duši.

Ozvěny minulosti

Jistě, když se myšlenkami vrátíte pod maják z Metal Age, pořád zbývá, co se učit. Vzpomínáte, jak propracovaně se ve starých Thiefech nesl zvuk, jaké témbry a nálady z něj křesal geniální Eric Brosius, a jak jste i se zavřenýma očima okamžitě věděli, odkud a kam míří stráž, na kterou číháte ve stínech. Vzpomínáním, jaké to bylo, si ale člověk nikdy nesmí zatemnit vědomí, jaké to je.

Ostatně, jedna z těch zajímavějších linek, vinoucích se Dishonored 2, se týká pokory. Chápeme, že Arkane pracují pod štítem obrovského herního kolosu, a chápeme, že jejich nejnovější hra je v době, kdy to při podobných produkčních hodnotách jinak nejde, pořád ještě zázrak.