Din's Curse
Na jedné straně se snaží být zajímavá, na straně druhé je však zcela obyčejná. Din's Curse se z mála pokouší uplácat hodně, bohužel se jí to ale daří jen částečně. Ve výsledku proto nejde o nic světoborného. Chtělo by to přitlačit na pilu a nespoléhat se na nostalgické pocity a náčrtky zajímavějších herních mechanik. V dnešní době také rozhodně nikoho neosloví zastaralý vizuál. Na druhou stranu - hra je skoro zadarmo.
O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.
Už od prvního pohledu je jasné, že máte co do činění s ne zrovna tradiční hrou, protože vizuálně je stará dobrých deset let a v podstatě se to nesnaží ani maskovat. Ba co víc, grafika je ve skutečnosti nejen zastaralá, ale dokonce i nevkusná až kýčovitá. Vnucuje se proto otázka, zda to není záměr a vzhled nemá pouze umocňovat vítězství obsahu nad formou. Odpověď je složitá.
Din's Curse je totiž velice podivně poskládaný celek, jehož hodnocení se docela drasticky bude lišit podle toho, na čem vám ve hrách opravdu záleží. Pokud ale prahnete po zajímavé a originální zápletce, začněte strhávat pomyslné body z hodnocení. Din's Curse totiž vypráví příběh bohy vyvoleného hrdiny, který sice nežil zrovna nejlepší život, spíše naopak, bohům se ho ale zželelo, a tak dostal šanci se vykoupit. Cestuje proto město od města, kde se vrhá do dungeonů a plní úkoly obyvatel.
Je zřejmé, že příběh je součástí balení jen jako pochybné pojítko mezi náhodně vygenerovanými městy, světy a dungeony. Rozvíjet se ho nikdo nijak zásadně nesnaží, a jakmile si ho jednou přečtete (což se právě stalo), můžete na něj úspěšně zapomenout.
Kořeny žánru
Hrajete prostě akční RPG, kde hlavní motivací má být zábava spočívající v zabíjení monster, vylepšování postavy a objevování stále lepší kořisti. A tak si na začátku ve velmi otevřeném a možnostmi překypujícím editoru splácáte postavu, načež si necháte vytvořit svět. V praxi to znamená, že se vám vygeneruje velice jednoduchá osada s malým počtem obyvatel, kteří celou hru stojí na místě a komunikují s vámi pouze otazníky či vykřičníky. Dominantou každého města je dungeon, který se rovněž generuje pokaždé jinak.
Jinými slovy, dostanete novou herní plochu, která potřebuje vyvraždit, tak na co ještě čekáte? Plněním úkolů pro obyvatele získáváte jejich důvěru a věhlas. Až toho pro ně uděláte dost, můžete město opustit, hra vám vypíše největší úspěchy a neúspěchy, pak vám nabídne tlačítko nového generování a jedete znovu. V tomto duchu nabízí Din's Curse v podstatě nekonečnou zábavu, kterou navíc můžete sdílet s přáteli v multiplayeru.
Fakt, že dungeony útočí na vás, spočívá v tom, že se svět snaží prostřednictvím několika náhodných událostí tvářit dynamicky a živě. Městem v určitých časových intervalech procházejí speciální obchodníci, nebo do něj z dungeonu mohou vylézt monstra a začít město, ničit. Jakožto hrdina se proto musíte co nejdřív vrátit zpět a nepřátele vymlátit. V opačném případě totiž vybijí obyvatele a vám nezbude než si nechat vygenerovat nové.
Zabíjení
Dungeony se pokouší žít bojem frakcí, což se na první pohled tváří velmi vznešeně a zajímavě, ale ve skutečnosti je to funkce, která kdyby ve hře nebyla, ničeho byste si nevšimli. Vnitřní ekosystém totiž funguje tak, že zkrátka nějaká frakce v nějakém patře vyvolá povstání a začne se prát s monstry z druhé frakce. Obvykle je to několik pater pod vámi, takže se tam stejně hned nemůžete dostat, a tak život dungeonu sledujete pouze prostřednictvím výpisů na obrazovce.
Když už nakonec do boji zmítaného patra dorazíte, stejně vymlátíte úplně všechno, co se v něm hýbe, takže byl celý ten povyk vlastně k ničemu. Snad jedinou regulérní hrozbu představují povstání v případě, že máte v daném patře plnit nějaký úkol a rozběsněná monstra vám zabijí někoho, koho k tomu potřebujete. Tím to ale končí.
Úkol následně odmítnete a vezmete si jiný – prakticky na tom nezáleží. Stejně jako se vyhnula kreativita příběhu, nezavadila ani o herní náplň, a tak drtivá většina questů sestává z příkazů „najděte X kusů něčeho“ nebo „zabijte tamtu příšeru“. Podobně jednoduché jsou následně i herní mechaniky a celková hratelnost, která v podstatě ignoruje všechen vývoj, kterým žánr prošel.
Zapomeňte tak na chytré pomocníky z Torchlight, craftění z Diabla nebo cokoliv zajímavého, čím se kdy jaká diablovka snažila odlišit od konkurence. Din's Curse je žánrovka osekaná až na kost a nabízí jen to nejnutnější, aby se dala ještě považovat za hru. Přitom ani v realizaci toho nejzákladnějšího kdovíjak neexceluje.
V jednoduchosti je síla?
Na druhou stranu se ale Din's Curse docela dobře hraje a ono notorické „ještě jeden level a jdu spát“ funguje i tady. Je to hra jednoduchá mechanicky i obsahově, ale právě proto se u ní dá snadno vypnout a relaxovat. Jenže po několika vygenerovaných světech se dostaví pocit, že se vlastně nikam neposouváte a hrajete, jen abyste hráli. Že zbytečně mrháte časem, který jste mohli věnovat něčemu smysluplnějšímu a náročnějšímu – klidně třeba jedné z výše uvedených her.
Na vypnutí během přednášek a k ukrácení nekonečného semestru se Din's Curse hodí skvěle. Obzvláště proto, že ho díky zastaralému technickému zpracování (i na rok 2010, kdy hra původně vyšla) spustíte na každém kusu šrotu. Dospělejším hrám, které se aspoň trochu snaží zaujmout, ale ani zdaleka konkurovat nemůže.