Deus Ex: Mankind Divided
V jádru výborná hra s dobrou atmosférou, parádní grafikou a skvělým level designem, která se za volbu tichého přístupu odvděčí dlouhými hodinami zábavné stealth hratelnosti. Z úplného vrcholu ji ale strhává poněkud prázdná zápletka a průměrný otevřený boj se špatnou AI.
Další informace
Výrobce: | Eidos Montreal |
Vydání: | 23. srpna 2016 |
Štítky: | sci-fi, fps, kyberpunk, stealth, dystopie, adventura, akční, rpg |
Rozdělené
lidstvo. Na jedné straně pomyslné i skutečné barikády stojí lidé s vlastními
těly z masa a kostí, na té druhé pak ti vylepšení, augmentovaní, se svými
kovovými končetinami a implantáty v rohovkách. Nepokoje, terorismus, demonstrace
a mocenské tahanice. Šedé eminence si mnou ruce ve stínech, společnost
připomíná sud se střelným prachem. Takové je jeviště, které si na vás chystá
Deus Ex: Mankind Divided, volné pokračování veleúspěšné Human Revolution.
Kyberpunkový apartheid
Téma sociální
segregace vám bez jakýchkoliv nuancí či snah o tajemno předkládá už název díla,
není proto žádným překvapením, že na něj narazíte v podstatě na každém kroku i
při samotném hraní. Augové, jak se ve zdejším světě kyberneticky vylepšeným
lidem říká, jsou odsouváni do ghett, kde nikoho pohled na jejich tělesné
schránky nepobouří, mají vlastní vagóny v metrech, a i fronty na úřadě musí
stát stranou od ostatních.
(následuje
spoiler z Human Revolution)
Úmysl Hugha
Darrowa, vynálezce augmentací, se tedy podařil. Vyvoláním hromadného
psychopatického běsnění augů, které stálo život na padesát milionů lidí, což je
událost označovaná jako Incident, dosáhl ve společnosti silných
anti-augmentačních nálad. To nahrává chystanému zákonu Spojených národů 3507,
běžně nazývanému Human Restoration Act, který by, pokud by byl schválen,
umožnil čipování vylepšených lidí a jejich hromadný odsun. Právě tento zákon je
ústředním hybatelem zápletky Mankind Divided.
(konec spoileru)
Metafora rasismu je naprosto očividná. Místy se ovšem může zdát, že tvůrci přeci jen tlačí na pilu trochu moc. Snaha vyvolat v hráči zamyšlení stojí ve své nahotě uprostřed pódia a rozpačitě se usmívá. Potravou pro hloubání se přeci snadněji stávají jemné, skryté náznaky, které si člověk může vyložit po svém. Prvoplánové bití faktem do očí je spíše kontraproduktivní - po nějakém čase se dostaví otupělost. Na druhou stranu, opravdu nám autoři předkládají až takový extrém? Stačí si uvědomit, jak se například nakládalo s Židy ve čtyřicátých letech minulého století, k tomu přidat katalyzátor v podobě desítek milionů ztracených životů v herním univerzu, a nakonec je potřeba uznat, že vyobrazený útlak a bezpráví zas tak absurdní není.
Matička stověžatá
Píše se rok 2029
a pokud sledujete herní dění, už pravděpodobně víte, že hlavním dějištěm Deus
Ex: Mankind Divided je futuristická verze Prahy. Prostředí se, co se týče
výtvarného stylu, tvůrcům povedlo na jedničku. Sledovat spletenec prstů, když
se za ruku drží typická architektura Malé strany, holografické billboardy a
hitech dómy, to opravdu stojí za to. Když pak navíc pod nánosem směsky graffiti
a elektricky bzučící kabeláže rozeznáte třeba Prašnou bránu, vyloženě to
zahřeje u srdce.
Trochu méně
blaženosti už ale přivádí čeština. Jistě, jedná se o pouhé hnidopišství, a
drtivé většině světové hráčské obce bude naše zprasená mateřština srdečně
jedno, ale my máme zkrátka tu smůlu, že ji rozumíme, tudíž její nedokonalost
působí rušivě. Jde o klasický problém, kdy překladatel či překladatelé očividně
dostali k dispozici pouze texty a nemohli si ještě k tomu hru zahrát. To je
bohužel, přiznejme si, vcelku běžná praxe, ale rozhodně není ku prospěchu věci.
Příkladů by šlo uvést přehršel, ale jeden za všechny - policistovi ukážete doklady, on si je prohlédne a vrátí vám je se slovy "Nezastavuj se." Což je sice fakticky správný překlad původní fráze "keep moving," ale do situace by samozřejmě mnohem více sedělo třeba prosté "Pokračuj." Stejně tak třeba "HESLO LÍSTEK" (původně access ticket) pěkně zatahá za oči a tak dále. Za uši naopak tahá ruský přízvuk anglicky mluvících postav a jejich výslovnost českých slov. Václav jako "veklef", vážně? Ostatně, to, že tvůrci konzultantovi pro češtinu nedali úplně volné ruce, dokládá i jméno televizní stanice - Picus Network.
O čem to vlastně je?
Human Revolution
dokázal příběhem strhnout a upoutat. Nedělá nám radost, když musíme prohlásit, že
mladšímu bratříčkovi se kráčet v jeho šlépějích až tak nedaří. Těžištěm dění je
chystaný zákon o regulaci augmentovaných lidí, ale co je pointou zápletky?
Nejsme si jistí, a obáváme se, že si vlastně není jistá ani samotná hra.
Témat vám autoři
servírují několik, ale žádné z nich není ve svém jádru dostatečně zajímavé, aby
se stalo hnacím motorem děje. Máme tu zmiňovanou segregaci, dále naivně
prezentovaný terorismus a nakonec postavy tahající za nitky. Právě téma
tajemných obchodníků s mocí ve spodní malbě příběhu slibuje největší vzrušení, protože
jejich snaha o získání kontroly skrze rozdmýchávání nejistoty a nenávisti ve
společnosti opravdu nějakou pointou zavání, ale hra se mu trestuhodně nevěnuje,
zřejmě proto, aby si připravila podhoubí pro pokračování. Katarze příběhu se do
sebe navíc zamotává a klopýtá o vlastní nohy, aby se dočkala završení v podobě
laciného cliffhangeru. Tlukot srdce a polootevřená ústa jak po konci Human
Revolution zde tedy rozhodně nečekejte.
Hra selhává ve
vykreslení poutavých konceptů, ale jedním dechem nutno doplnit, že naopak
exceluje v podání materiálu, jenž od scénáristů k dispozici má. Představte si
trochu sušší steak z mrazáku politý vynikající omáčkou a výborně okořeněný, který,
ačkoliv si plně uvědomujete, že je to vlastně barbarství, nakonec s chutí
spořádáte. Příběh Mankind Divided není hovězí Kobe, je to falešná svíčková z
Alberta, ale kuchař je zkrátka mistr.
Co si pod
kulinářskou metaforou představit? Děj má skvělé tempo, je dovedně dávkován a
oplývá povedenou dynamikou. Když se nad ním zamyslíte hlouběji, zaskřípe, ale
pokud ho budete akceptovat a necháte se usadit do křesla, bude to jízda. Scény
jsou dramatické, dobře režírované a působí dojmem neodkladné naléhavosti. Což
je pochopitelně dobře.
Velkou měrou tomu
pomáhají povedené rozhovory. Opravdu důležitých dialogů na vás během hraní sice
čeká pouze několik, ale stojí za to. Uvěřitelné repliky a pochopitelné reakce
odvíjející se od vnitřních motivací postav spřádají okolo vašich očí iluzi, že
se nepohybujete po žádných kolejích dialogového stromu, ale že s oponentem
opravdu diskutujete. Snažíte se odhadnout, jak by mohl reagovat a apelovat na
jeho charakterové vlastnosti. Bravo.
Samostatnou
kapitolou jsou pak postranní úkoly. Těch zde naleznete celou řadu a téměř
všechny dokazují, že je opravdu snazší napsat krátkou a údernou kyberpunkovou
povídku než rozsáhlý konspirační román. Kde ideje hlavní dějové linky
dýchavičně ztrácí tah na bránu, sidequesty přebírají otěže s nevšední svěžestí
a energií.
Na iniciátory postranních dějových linek narazíte zcela přirozeně, třeba při průzkumu prázdného bytu. Nečekají na vás žádné postavy s vykřičníky nad hlavami, což ještě více umocňuje uvěřitelnou pravost krátkých příběhů. Budete pátrat po sériovém vrahovi augmentovaných v detektivní ministory. Budete řešit drogovou laboratoř v pražských stokách. Budete vyšetřovat undergroundové noviny (nazvané příhodně Samizdat) a jejich zdroje. Pročtete si stovky mailů a zpráv črtajících další a další lidské příběhy, které kolikrát dovedou vzít za srdce tak, jak se o to hlavní linka marně snaží. A téměř nikdy nejsou všechny věci tak, jak se zdají na první pohled být.
Potichu i nahlas
Autoři si pomohli
vcelku průhlednou berličkou, aby "RPG systém" hry dával smysl. Protagonista, jímž zůstává od minula známý Adam Jensen, je v úvodu zasažen
výbuchem a přichází o většinu svých augmentací. Takže ano, začínáte opět s
břídilem, který se při prvním pokusu o tiché složení nepřítele bodne zápěstním
ostřím do nártu.
Jde ovšem o
pochopitelný a tolerovatelný ústupek hratelnosti. Již po půldruhé hodině a
aktivaci několika klíčových implantátů se hra dostává do klasické deusexovsky
zábavné roviny a jistě nikomu nezkazíme překvapení, když prozradíme, že ve druhé
polovině děje už se budete cítit jako opravdový mechanický bůh mezi prostým
lidem.
Pokud jste hráli
či dohráli Human Revolution, budete okamžitě doma, protože se nezměnilo v
podstatě nic. Adam dostal do vínku několik nových implantátů a z nich
pramenících schopností, ale jinak se horko těžko dá mluvit vůbec o nějaké evoluci,
natož převratných přeměnách. Je to nicméně špatně? Zdráháme se za to hru nějak
výrazněji kritizovat, protože předchozí díl se hrál skvěle a tvůrci očividně
nechtěli spravovat něco, co funguje.
Zábavu v Mankind
Divided si můžete představit jako křivku přímé úměrnosti. Na jedné ose tichost
a opatrnost přístupu, využívání technologií, na ose druhé pak šířka úsměvu na
hráčově tváři. Ano, i zde můžete popadnout útočnou pušku, naběhnout do nepřátel
jak smyslů zbavení a hrát ve stylu DOOM, ale jediné, čeho tím dosáhnete, bude,
že si zkazíte potenciálně výborný a napínavý zážitek a přeměníte jej v
přinejlepším průměrnou střílečku.
Hra není stavěná na otevřený boj. Gunplay, tedy pocit ze střelby, zásahů a chování zbraně, je dost mizerný, míření je navíc podivně trhané a výsledkem jsou značně neuspokojivé přestřelky. Ničemu nepomáhá ani umělá inteligence nepřátel, která se v otevřených konfliktech dopouští vcelku katastrofálních přešlapů. Jinými slovy, oponenti jsou při řeži rafinovaní jak hromady karfiolu a kolikrát je přelstíte i tak odysseovským úskokem, jako že jim před obličejem zavřete dveře.
Ale raději potichu
Na druhé straně
spektra dlí tichý postup. Když se všechno daří, když kloužete mimo zorná pole
nepřátel jak nehmotný duch či když napnete možnosti svých implantátů až k
prasknutí a proměníte se v nemilosrdný a smrtící přízrak, v takových chvílích
se z Deus Ex: Mankind Divided stává čistý hráčský požitek. Je jasné, že právě s
tímto přístupem tvůrci počítali - ostatně s ním počítá i level design. Ten je
opět skvělý. Interiéry nejen, že dávají logický smysl, ale také nabízí pavučiny
šachet, skrytých průchodů a nástrojů, pomocí nichž můžete strážným vpadnout do
zad či je všelijak obelstít. A to je výborná zábava.
Změn se naneštěstí
nedočkal ani systém hackování, který považujeme za zřejmě nejslabší aspekt jinak
výtečné stealth hratelnosti. Pokud se vydáte cestou tichošlápka, což byste
měli, pokud si chcete hru užít, bude nabourávání se do různých elektronických
systémů nedílnou součástí postupu. Hackerská minihra se sestává ze zabírání
adresářů a cílového políčka dříve, než vás odhalí pátrací program, ale i s
hackovacími implantáty vylepšenými na maximum v ní stále hraje podstatnou roli
náhoda.
To samozřejmě, pokud máte smůlu, může ústit v sérii nezdařených pokusů bez vašeho zavinění, což dokáže být vcelku frustrující. Nakonec ale technologické brány padnou a odměna v podobě otevřeného sejfu či hlídacího robota pálícího do vlastních řad je sladká dostatečně, abyste rozčarování z otravné minihry šmahem pustili z hlavy.
Stojí to za to
Pokud vám nevadí
v podstatě nulová invence od minula a nebudete se snažit hrát hurá stylem,
užijete si velice kvalitní zábavu. Stealthová hratelnost snese ta nejpřísnější
měřítka, je napínavá, nervydrásající, naplňující a dostatečně variabilní, aby
celých dvacet, pětadvacet hodin herní doby nezačala nudit.
Parádní a nápaditý level design podporuje průzkum. V případě, že vás baví se dostávat na špatně přístupná místa a hledat, co je na nich ukryté, taktéž si přijdete na své, protože na nich většinou opravdu něco ukryté je. Kyberpraha má své kouzlo, prostředí je zajímavé, atmosféra skvělá, grafika výborná. Deus Ex: Mankind Divided je navzdory lehce udýchané zápletce velmi povedená hra.