Defenders of Ardania
Špatně nadesignovaná hratelnost snoubící se s chybami, které drasticky brzdí multiplayer. Občas se holt snaha být netradiční nevyplácí a neschopnost napsat pořádný herní kód taky.
Další informace
| Výrobce: | Paradox Interactive |
| Vydání: | 14. března 2012 |
| Štítky: | strategie |
Občas si u hry, která se na první pohled tváří vážně a zcela seriózně, říkáte, že si z vás autoři nejspíš musí dělat srandu, protože jinak by nikdy nic podobného nedokázali splácat dohromady. U Defenders of Ardania si to budete říkat taky, pouze s tím rozdílem, že tahle hra se vážně netváří a fakt, že si z vás jejím prostřednictvím dělají autoři srandu, je ve skutečnosti jedním z jejích kladů. Bohužel však jedním z mála.
Srandičky, srandičky...
Ono je totiž docela fajn, když máte hru, jejíž autoři si jsou vědomi toho, že vyrábějí obří chuchvalec kýče, a proto ho dochutí ironií a nadsázkou. Na druhé straně ale už moc příjemné není, když to jsou jediné pilíře, na nichž titul stojí - což je příklad Defenders of Ardania.
Již záhy po spuštění totiž dojdete k závěru, že příběh, grafika nebo dokonce hratelnost vás u ní neudrží. I přes to, že ač se Ardania na první pohled tváří jako standardní tower defense hra, rozhodli se její vývojáři zajetý koncept trochu osvěžit. Nezkusili vás sice usadit do role hrdiny, který pobíhá po bojišti a vedle stavění věží ještě likviduje hordy, ale za to vám dali možnost oplácet nepříteli vlny bestií, a jemu zase dovednost stavět vám do cesty své věže.
Jelikož prakticky hrajete něco jako „tower defense duel“, na začátku můžete stavět jen na omezené ploše a s postupem budování se vaše území rozšiřuje. Nejdřív tedy jakoby opevňujete svůj hrad a následně šikovným prodáváním věžek a jejich stavěním v podstatě postupujete vstříc nepříteli.
Nekonečný příběh
Potud je samozřejmě vše v pořádku, protože jak na něčem tak banálním chcete cokoli pokazit? Množství věžek je dokonce na každou mapu omezené, což vzhledem k duelové povaze přidává hře na taktičnosti. Problémy ale začnou vyplouvat na povrch, když dojde na onu „inovaci“. Jedna věc totiž je, když si postavíte obranu a čekáte, až soupeři dojdou zásoby jednotek a tím instantně vyhrajete mapu. Druhá, když váš soupeř, stejně jako vy, má neomezeně surovin (postupem času přibývají), takže na vás může logicky neomezeně chrlit jednu vlnu za druhou.
Stačí, aby se proti vám postavil trochu pasivní hráč a taktický rychlík se může zvrhnout v hodinu stereotypní nudy. A bohužel, tower defense hry (kdo by to byl řekl) jsou určeny defensivním hráčům. Takže když si na začátku vybudujete opevnění, váš protihráč si vybuduje opevnění a vrhnete se na plození potvor (mimochodem, pomocí odporně neohrabaného ovládání), vlastně sami sebe uzamknete v bludném kruhu.
Vaše příšery zemřou, jeho příšery zemřou, a pokud neuděláte nějakou neuvěřitelnou chybu, bude umírat všechno, jen ne vy ani váš soupeř. Hra je navíc dostatečně pomalá na to, abyste stíhali na všechno řádně reagovat, takže se oněch nekonečných scénářů dočkáte velice snadno.
Broken
V boji proti nim nepomáhá ani systém vylepšování věžek, příšery získávající zkušenosti a s trochou snažení ani hrdinové, kteří si válejí šunky na vrcholu potravního řetězce. S trochou nadsázky by se tedy dalo říci, že si za svých patnáct eur koupíte interaktivní spořič obrazovky... Pokud samozřejmě nejste agresivní a vynalézaví hráči. Pak totiž velmi brzy přijdete na efektivní taktiku, která v devadesáti procentech příběhové kampaně totálně rozhodí umělou inteligenci a každá mapa je poté otázkou deseti minut. Takže se skutečně v příběhu posunujete, ale o nějakém herním zážitku se nedá mluvit a i ona počáteční škodolibost z objevené slabiny se následně vypaří.
Samozřejmě se nabízí myšlenka, že když vaše „broken“ taktika funguje skvěle na umělou inteligenci, bylo by perfektní zkusit ji aplikovat na nějakého živého soupeře. A jelikož hra skutečně má multiplayer, je to možnost více než lákavá. Avšak pokud jste si v úvodu povšimnuli výsledné známky, asi už pomalu začínáte cítit zradu.
Braňte své peněženky
Takže hra „funguje“ singleplayerově, ale nudí a za docela přemrštěnou sumu nenabízí nic, co by neuměly i prohlížečové TD hry stejně nebo možná dokonce lépe. Sice má jistý potenciál pro hru více hráčů, její funkčnost je ale spíše teoretická než praktická a slouží hlavně jako potvrzení toho, že když je vaše hra špatně nadesignovaná a zabugovaná, nepomůže jí ani fakt, že ji proti sobě zkoušejí hrát lidé. Pokud tedy máte na výběr, Ardanii raději nezachraňujte.