Day of Infamy

Verdikt
80

Neúprosný důraz na realističnost nesedne lidem hledajícím rychlou zábavu. Když se však do Day of Infamy ponoříte, bude pro vás velmi těžké vyplavat zpátky na hladinu. Až na pár nedostatků je to druhá světová v plné parádě.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Mac OS XMac OS X

Steam

LinuxLinux

Steam

Další informace

Výrobce: New World Interactive
Vydání: 23. března 2017
Štítky: druhá světová válka, indie hra, střílečka, akční

Krčíte se za nízkou zídkou a máte strach. Kdybyste Kar98k vážně křečovitě svírali vy, a ne váš avatar, určitě by se vám děsivě potily ruce. Nervózně sledujete, jak se počítadlo přibližuje ke sto procentům. Ještě několik málo vteřin a kontrolní bod bude váš. Ale víte, že tu nejsem sami. Každé zachrastění, každé zapraskání zní vašim uším mnohem hlasitěji než vzdálená kulometná palba. Někdo vás loví. A vy musíte vědět kdo. Opatrně se vykloníte zpoza své zídky, pušku připravenou k výstřelu. A oddychnete si. Náměstí před vámi je zcela prázdné. Teď už vás nikdo... Škubnete sebou leknutím. Záblesk z okna ve třetím patře protější budovy. Chviličku poté štěknutí odstřelovačky. A pak už jen černá obrazovka. Další běžný den v Day of Infamy.

Do zbraně!

Tahle multiplayerová střílečka z druhé světové války, bývalý mod pro hru Insurgency, z nějž se stala samostatná hra, je schopná vám pořádně pocuchat nervy. Daří se jí to díky několika mocným zbraním. Tou nejzákladnější je přesvědčivá dobová atmosféra rozstřílených italských městeček, zamrzlé Bastogne nebo pláže Omaha, podtržená a posílená realisticky působícími módy, které se nikdy nesmrsknou na prostý týmový deathmatch. V Day of Infamy jste součástí vojenské jednotky a s tím musíte přistoupit k plnění svého úkolu. Pakliže tohle základní pravidlo porušíte, nutně vás čeká kulka mezi oči ze zásobníku organizovanějšího nepřítele.

Ať už se účastníte módu Invasion, kde se vylodíte na pobřeží a snažíte se probojovat do vnitrozemí, nebo třeba Frontline, v němž se ofenzivy a protiofenzivy střídají s alarmující pravidelností, vždycky budete mít pocit, že jste součástí opravdového válečného střetnutí. To platí jak pro okamžiky, kdy se spolu s dalšími deseti vojáky řítíte jako šílenci přes otevřené prostranství, abyste obsadili klíčový bod, tak pro zoufalé chvilky podobné té, kterou jsme popsali v úvodním odstavci.

K atmosféře hojně přispívají i hlášky samotných vojáků. Vaše postava, vaši spoluhráči, vaši nepřátelé, ti všichni komentují situaci, jíž jsou právě svědky. Jde to daleko za hranici „kryjte mě, přebíjím!“. Když vám kolem uší létají patrony a celá obrazovka se vám zatemní kvůli stresu, váš bezejmenný hrdina bude nadávat jako dlaždič. Pakliže někoho dostane skrytý ostrostřelec, krajinou se rozlehne varování: „Pozor, sniper!“ Za některé hlášky jsou zodpovědní sami hráči, ale spousta z nich je automatická. Bojiště tak nikdy není tiché a rázem kolem vás neumírají jen modely, ale opravdoví lidé.

Čistý adrenalin

Navíc je skvělé, že všechny tři dostupné armády – Američané, britský Commonwealth i německé síly – mluví svým vlastním jazykem. To je pochopitelně velká výhoda pro všechny znalce němčiny, protože ti budou vědět, co že jim to vlastně jejich druhové vykládají. Ale víte, co je na tom všem nejvíc fascinující? Že hlasy členů vašeho týmu slyší i nepřátelé. Dejme tomu, že po vás někdo vypálí pár kulek, vy se zděšeně skrčíte, odběhnete do vedlejší místnosti a váš chlapík během toho sprostě kleje. Pokud se někde poblíž nachází další nepřítel, právě jste mu prozradili, kde se nacházíte.

Ano, atmosféra je tu absolutně výtečná, což je propojené i s druhým způsobem, kterým vás Day of Infamy nemilosrdně vtlačí do kůže zmateného pěšáka určeného na odstřel. Tím je pozoruhodně omezené uživatelské rozhraní a miniaturní zpětná vazba, kterou vám hra nabízí. Například tu existuje mapa, ale musíte ji napřed vytáhnout a nejsou na ní vyznačeny nepřátelské jednotky, ani když vystřelí, jak tomu je třeba v sérii Call of Duty. Ještě zásadnější pak je, že nevidíte... No, v podstatě vůbec nic. Kolik máte nábojů. Zda jste někoho trefili. Zda jste někoho zabili. A kdo by snad uprostřed obrazovky čekal zaměřovač, tomu se tahle hra vysměje do obličeje.

Jen pro zapálené

Díky tomu se vám můžou stát věci, na které dlouho nezapomenete. Jeden takový příběh vám teď povyprávíme. Útočili jsme v zasněžené Belgii na německé stanoviště a několik z nás se shromáždilo na široké ulici. Ve chvíli, kdy se všichni kamarádi rozebíhali do útoku, jsme si všimli, že v jednom okně se objevila hlava v šedivé ocelové helmě. O vteřinu později jsme spatřili i pušku mířící do zad našim chlapům. Zamířili jsme a vypálili. Hlava zmizela. Ale nikdo netušil, zda jsme ji doopravdy trefili, nebo zda se Němec schoval a vyčkává na další šanci, protože puška sebou pochopitelně škubla a zakryla výhled. A tak jsme se vydali nahoru po schodech, abychom potvrdili zásah.

Našli jsme ho v malé místnůstce v nejvyšším patře. Ležel na podlaze malé místnosti, ruce rozhozené do stran, v hlavě velká červená díra. Mladý a mrtvý. „Tohle jsme udělali my,“ pomysleli jsme si se zvláštní kombinací pýchy a smutku. V tu chvíli se hráč cítí jako vojín Albert Blithe ze seriálu Bratrstvo neohrožených.

Skutečnost, že nikde nevidíte počet nábojů, které vám zbývají v zásobníku, a že přebíjet musíte vždy ručně, má trochu odlišný, a přesto podobně působivý efekt. Zpočátku se mnohokrát stávalo, že jsme naběhli do přestřelky s jedním nebo dvěma náboji v samopalu, za což následně přišel krutý trest. Po nějaké chvíli se ale dostanete do mentálního stavu, v němž se zbraň stane vaší součástí. Vypálíte dvě rány z M1 Garand, chvíli se plížíte, přidáte další výstřel, za minutu ještě jeden a o pár desítek sekund později ten poslední. A vy v tu chvíli tak nějak samozřejmě víte, že máte prázdno. Zmáčknete R, přebijete, zabíjíte dál.

Tenhle minimalistický přístup má přirozeně i svoje nevýhody. Existuje důvod, proč takhle nevypadají všechny střílečky. Občas například budete přesvědčeni, že jste někoho trefili, i když jste ho ve skutečnosti netrefili. Bez typického křížku a zvuku označujícího zásah se pak budete vztekat, jak je možné, že přežil přímý zásah Lee Enfieldkou. A neexistence zaměřovacího křížku způsobuje, že hrát s kulometem je jedno velké martyrium.

 

Skvělá zábava

Trochu kontrastním problémem je systém progrese. Získáváním zkušeností a úspěchů se vám postupně odemykají další jednotky všech tří armád – slavné oddíly jako 101. výsadková divize, 2. prapor Rangerů atd. Ty jsou přístupné jen v bitvách, jichž se doopravdy zúčastnily, což je pěkný historický detail. Jen je nepříjemné, že každý člen vašeho týmu může být navlečený v trochu jiné uniformě. Kvůli tomu je o dost obtížnější na první pohled poznat nepřítele od spojence. Předpokládáme, že i proto jsou vaši kamarádi označeni zeleným jménem, což je zvláštní ústupek od hry, která vám jinak nedaruje vůbec nic.

Tou pravděpodobně nejsubjektivnější kategorií u každé střílečky je „pocit“ ze střelby. A je pravda, že Day of Infamy v tomhle ohledu působí trošku zvláštně. Důraz na věrohodné zobrazení reality často způsobuje, že některé zbraně se chovají jinak, než jak by se dle vzpomínek ovlivněných veselým arkádovým kosením Call of Duty 2 chovat měly. Tahle příliš kope, tahle je moc nepřesná, s touhle se nějak pomalu otáčí... Musíte akceptovat, že minimálně zpočátku bude každý zásah vydřeným úspěchem.

Day of Infamy rozhodně má co zlepšovat – bylo by pěkné vidět víc map, asi i víc módů, a někteří by jistě velmi uvítali vyladění kooperačního bojování proti botům, které se v současnosti nachází někde na půl cesty mezi experimentem a plnohodnotným přídavkem. Ale i bez toho Day of Infamy stojí za to. Pokud máte chuť na nenáročnou arkádu, dejte od téhle hry ruce pryč. Ale kdybyste chtěli okusit nervy drásající simulaci nejstrašnějšího konfliktu lidské historie, pak je krvavá lázeň Day of Infamy něco pro vás.