Darkest Dungeon

Verdikt
85

Darkest Dungeon je skvělým příkladem toho, že na některé věci si stojí za to počkat. Hra se občas začne opakovat a některé její mechaniky nenaplňují svůj potenciál, ale i tak jde o nesmírně zábavné, atmosférické a návykové RPG.

Počítač

WindowsWindows

22,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

22,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Red Hook Studios
Vydání: 19. ledna 2016
Štítky: tahová, taktická, indie hra, roguelike, rpg

Darkest Dungeon je RPG, ve kterém se svou skupinou statečných dobrodruhů vyrážíte na výpravy do titulního temného podzemí a jeho okolí. V tomhle náhodně generovaném prostředí čeká zlato, démanty a spousta šťavnatého vybavení. Nezní to moc temně, že ano? Jenže stačí přidat zrůdné a smrtící netvory, kteří jak kdyby vylezli ze špatně zavřené knížky od H. P. Lovecrafta, a najednou tu máte hru černou jako noc.

Zábavné tahové bojování

Bojový systém je skvělý, zábavný, obtížný a v některých ohledech i netradiční. Jde o RPG tahovku se všemi klasickými elementy, které byste v RPG tahovce čekali - pořadí podle iniciativy/rychlosti, důležitost pozitivních i negativních efektů od magického štítu až po krvácení, spousta čísel a procent. Ale asi nejcharakterističtějším prvkem celého systému je důraz na poziční uspořádání vaší družiny i nepřítele. Některé schopnosti budou fungovat, jen když hrdina stojí úplně vzadu nebo vepředu, jiné zase umí zaměřit jen nepřátele v konkrétní řadě, a tak dále. 

Naprosto klíčovou dovedností se tak stává manipulace nepřátelské i vlastní polohy. Když váš lovec odměn svým hákem na řetězu přitáhne nepřátelského kouzelníka s hrstkou hápéček do přední linie, tak ho umlátíte rychleji než stačí říct „Jánošík.“ A vzhledem k tomu, že nepřátelské jednotky na blízko se tím posunou dále od vás, je to pro vás dvojité vítězství. Horší samozřejmě je, že přesně to samé se nepřátelé budou snažit dělat vám, a často jim to půjde lépe.

Podcenit znamená zemřít

Pustit se do boje s nepřáteli je pokaždé riziková aktivita. Stačí se dopustit jediné hrubky nebo několika menších chybiček a je klidně možné, že celá družinka skončí zadupaná do země ve vlastní krvi. Tyhle přehmaty mohou přijít dokonce i před bojem, a to s neméně hrozivými následky. Stačí si vzít na cestu méně zásob než je potřeba, nebo zvolit špatné složení party. Zorientovat se ve všech nádherně odlišných a specifických typech hrdinů je docela fuška. A tak sem tam vyšlete do podzemí skupinku, která si prostě vůbec nesedí. A na hřbitově přibude pár dřevěných křížů. 

Ach, bossové. Každý z nich disponuje unikátní mechanikou nebo schopností, s každým z nich se bojuje úplně jinak, a každý z nich je bez výjimky naprosto smrtící nepřítel. Jednou se tak budete toulat po nějakých katakombách a narazíte tam na prince všech prasat. Ano, čtete správně, je to prase a je to princ, ale zdaleka nejdůležitější charakteristikou je obří velikost, neméně gigantický sekáček na maso v pazouře, a samozřejmě celý oceán životů. Tak mu zabijete jeho malé prasátko, které se mu schovávalo za zády. Mělo totiž jen pár HP a pomáhalo mu různými buffy. Snadný cíl! Kdo z vás by z něj hned v prvním kole taky nenadělal jitrnice?

Jenže jakmile milé prasátko zhynulo, princovi prasat kompletně ruplo v bedně a rozseká během pár kol celou družinu na cucky. Občas je prostě potřeba něco (nebo někoho) obětovat jen proto, aby se člověk dozvěděl, jak se jednotliví bossové chovají. A nejen bossové, ale i běžné potvůrky, které jsou samy o sobě velmi nebezpečné.

Šílenci! Hoďte na ně síť!

Do toho všeho vstupuje ještě systém příčetnosti. Možná už jste slyšeli o některých jeho detailech, jde koneckonců o jeden z hlavních taháků téhle hry. Hrdinové mají určité psychické rozpoložení, které se postupně mění podle toho, co se s nimi děje v podzemí. Mohou bláznit a dělat nepředvídatelné věci, nebo je všechno to psychické i fyzické utrpení naopak zocelí a posílí. Někteří z nich jsou paranoidní a odmítají, aby jim někdo z družiny stál za zády, jiní zase naleznou vnitřní sílu a sníží stres svých kolegů pár milými slovy.

Jestli od toho ale čekáte zcela organický systém příčiny a následku, kdy po zhasnutí louče nastane u některého hrdiny chronický strach ze tmy, tak toho se úplně nedočkáte. Příčetnost jsou prostě takové druhé životy. Když se dějí nepěkné věci jako šlapání na pasti nebo umírání přátel, zvyšuje se stres, a jakmile je celá lišta zaplněná, stane se postavě něco více či méně náhodného. Některé útoky potvor jsou dokonce přímo zaměřeny na generování stresu místo na ubírání životů, což je možná nejjasnější indikátor toho, že jde o trochu netradiční pojetí klasického herního prvku žánru RPG.

Přitom efekty stresu jsou často dost zábavné. Čím dál tím víc šílení hrdinové, kteří svými depresivními řečmi absolutně demotivují celou družinu a často aktivně pomáhají nepříteli, sedí do celého konceptu neskutečné hrůzy a děsu číhajících v podzemí, protože něco takového prostě člověka musí trochu změnit. A postavám se může stát opravdu všelicos, od krátkodobého snížení statistik až po permanentní tiky, fobie a další libůstky. Prozkoumávat hororové jeskyně a neustále balancovat na pokraji zmrzačení a smrti prostě není práce pro miminka nebo staré babičky.

Je to těžké, je to super

Z předchozích odstavců jste už asi pochopili, že Darkest Dungeon je těžká hra. Podle některých názorů je dokonce těžká až příliš. Je pochopitelné, že se lidem nelíbí, když jejich vypiplaní hrdinové s nejlepším vybavením vypustí duši, protože se tentokrát náhodně vygenerovalo prostředí bez jediné truhly s vybavením, ale zato plné smrtících pastí a nebezpečných nepřátel. Ani vy byste asi neskákali nadšením z pohledu na vaše několikahodinové úsilí, jak krvácí někde v bahně, rozsekané vepřovým monarchou.

Jenže právě nemilosrdná obtížnost je základním důvodem, proč stojí za to Darkest Dungeon hrát. Nejde o nějaké masochistické nadšení z vlastního utrpení, i když právě to je jedna z oblíbených emocí vašich čím dál tím šílenějších postav. Ne, klíčové je napětí, které tak těžká hra vyvolává. Kdyby byla obtížnost tak nějak průměrná a vlastně byste se příliš nemuseli ničeho bát, procházení nepříliš rozdílných úrovní a boj se stejnými nepřáteli by vás po chvíli nepochybně začal nudit. Tomuto problému se tak docela nevyhnete ani tady, ale většinou vás u monitoru udrží přikované samotné vědomí, že naprosto každý souboj může a bude mít dalekosáhlé následky.

Tahle hra umí být hodně nefér. Jenže máte k dispozici jedno tlačítko, kterým se kruté náhodě můžete efektivně bránit. Stačí utéct z boje, případně se kompletně vykašlat na celý quest a se svěšenými hlavami se vrátit zpátky do města. Nebude z toho moc peněz, zkušeností nebo nových předmětů, naopak vašim chlapcům a děvčatům možná přibyde jedna dvě fobie, ale aspoň neskončí pod kytičkami jako tolik jejich předchůdců. Tahle hra vás prostě občas nenechá vyhrát, ale to nevadí, pokud se naučíte, jak správně prohrávat.

Repetitivnost, ale zábavná

Dalším důsledkem toho, že prostě musíte mít široké pole schopných hrdinů, je nekonečné expení slabších postav. Dobrá polovina misí, na které se vydáte, budou nepříliš zajímavé questy, sestávající z prozkoumání podzemí nebo zabití všech základních nepřátel, protože na nic jiného si vaši méně zkušení borci troufnout nemůžou. Zdaleka nejhorší je to ve chvíli, kdy vám u nějakého bosse zemře více elitních postav najednou, protože to znamená hodně nudnějších misí než si na jejich místo vycvičíte jiné bijce.

To zní jako docela nudné opakování té stejné aktivity. Ale opět si musíte uvědomit, jak strašně napínavá tahle hra umí být. Dokonce i při naprosto rutinním průzkumu jeskyně, který děláte jen pro pár zlaťáků a nějakou tu zkušenost, vás může potkat drtivá katastrofa. Jestli přestanete brát souboje vážně a nebudete nad nimi usilovně přemýšlet, pokud si dokonce dovolíte jen tak klikat, kam vás zrovna napadne, tak se vám to zaručeně vymstí.

Ve hře je i po mnoha hodinách stále co objevovat. Noví bossové, nová prostředí, nové typy úkolů, nové vybavení a vlastně i nová postižení pro vaše nešťastné hrdiny, to všechno přispívá k touze dát si před spaním ještě jednu výpravičku, tentokrát už fakticky poslední. A o pět výprav později jsou tři ráno a vám to nevadí, i když ráno vstáváte, protože je to prostě skvělá a zábavná hra. Přidejte si k tomu úžasně atmosférické vizuální pojetí a patřičně temného vypravěče, a máte před sebou Darkest Dungeon. Hru, která se nevyhne slabým místům, a možná zcela nenaplňuje ambici realistické simulace šílenství, ale zároveň hru, které všechny její chyby snadno odpustíte.