Dark Train

Verdikt
88

Na pohled neproniknutelná, ale uvnitř naprosto soudržná a pohlcující logická hra. Získá si vás nejenom zpracováním, ale také silnými scénami, které ze svého světa a z tajemství v něm ukrytých křeše.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

14,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Paperash studio
Vydání: 25. října 2016
Štítky: česká hra, umění, hlavolamy, logické, od českých výrobců

Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.

Želé z Nice 

Srdce probudíte uvnitř mechanické krakatice Ann 2.35f, vašeho spojení se světem, poskládaným z papíru a fantastické imaginace debutujícího studia Paperash. Pohyblivým středobodem je tu vlak, ke kterému je Ann přikovaná řetězem, a který musíte do pohybu nejprve uvést. Kde má pohon, kde nádrž na vodu, z čeho a jak mu nabijete elektrické obvody – na to všechno musíte přijít sami.

Ann, podobně jako kdysi Fatima z Anachronox, supluje kurzor a jejím rejděním po obrazovce hledáte tlačítka a fyzicky manipulovatelné objekty. Zkraje má Dark Train na dohled k rukopisu Amanity, protože jen následujete pevně danou posloupnost několika málo aktivních prvků. Jakmile ale vlak nabere rychlost, začne se vzdalovat nejenom Samorostům.

Klíčem k zdejší svéráznosti nejsou pouze unikátní kulisy podél trati, ale především čtveřice vagónů, ukrývajících čtyři modely „města ve městě“. Jejich podoba se v průběhu hry proměňuje v závislosti na pravidlech, kterými se Dark Train na jednu stranu řídí, a na druhou se o ně nehodlá sám od sebe dělit.

Vnitřky vagónů přetékají šiframi i klíči, ke kterým si musíte najít cestu v doslovné i abstraktní rovině. Někdy stačí s Ann žďuchnout do správného bodu, jindy musíte kombinovat již nabyté znalosti nebo z nich dokonce předjímat postupy, o které by vás nejprve ani nenapadlo zavadit.

Nestaví, nestaví, vůbec nikde nestaví 

Ne vždycky jsou řešení jednotlivých chytáků „praktická“, ale nikdy nejdou proti vnitřní soudržnosti světa, jehož fungování a zákonitosti tancují mezi inženýrskou a surreálnou logikou. Jestli si myslíte, že tímhle omlouváme nahodilost zdejšího obsahu, mýlíte se. Trať, pospíchající retrofuturistickým městem, nabízí jasný start i cíl, jenom ty koleje vedou představivostí puštěnou na poetický špacír.

A tak v jednotlivých vagonech potkáváte obrazy, ve kterých spolu může existovat podzimní melancholie a fotbalový zápas, scény mezi horečnatými vizemi filmového Krakatitu a černokněžníkem Zababou z Pohádek o mašinkách nebo prostě jen zátiší, kde zvoní led a přehlédnutelné detaily vyprávějí víc, než v jiných hrách zvládají odstavce textu.

Když nepočítáme strohé menu a neony různě po městě, Dark Train obchází slova a komunikuje s vámi také zvukem. O ruchovou složku se postarali dva výjimeční umělci: Jan Burian (známý z kapely Kyklos Galaktikos nebo projektů Mataiotechnia a TYTO ALBA) a posléze štafetu převzal Stanislav Abrahám, jehož práce se otiskla do většiny z toho, jak hra zní. Rámus i ambientní hudba tu čarují neokázale, ale čarují: už jenom rána blesku, vcucnutého hromosvodem na střeše vlaku, patří mezi vjemy, jaké se vpálí do paměti. Dá se říct, že tu v podstatě nenajdete zvuk, nebo lépe řečeno zvukový prostor, který by nejitřil fantazii.

Skupinové jízdné 

Skvěle se doplňující umělecké složky jen odrážejí talent, který se v Paperash sešel. Krom Burianova kapelního kolegy, programátora Jaroslava Hrdličky, je to například výtvarnice Kateřina Kynclová. Ani její výrazný styl si však hru neuzurpuje jen pro sebe. To je na Dark Train vůbec nejobdivuhodnější, jak lepí dohromady nejenom svou papírovou animaci, ale veškeré tvůrčí vstupy, které do hry vnášejí všichni zúčastnění.

Ani na moment přitom nepochybujte že by šlo „jen“ o interaktivní uměleckou instalaci, jak by nemuselo stačit příslušníkům herní policie. Na začátku byla řeč o nálepkách a jednu žánrovou uveze Dark Train bez sebemenších obtíží. V jádru jde o hru logickou, nabízející náklad hádanek, vyztužených zdánlivou obskurností světa, do kterého jsou vklíněny.

Ostře sledované vlaky 

Jinak ale nevadí, že je Dark Train záležitost obtížná a že na jejím srdceryvném konci pravděpodobně zjistíte, kolik jste toho ve skutečnosti minuli. Radost z louskání jednotlivých záhad je opojná a další zahrání se nabízí i proto, že citové pouto, které si k Ann 2.35f vybudujete, má sílu řetězu nepouštějícího krakatici mimo obrazovku.

Budete si muset zvykat na její chvílemi neobratný pohyb a budete si muset zvykat, že některá omezení jí tvůrci diktují trochu na sílu, ale tahle kovová potvora z papíru se přesto stane jednou z vůbec nejmilejších herních bytostí. Když si představíme, kolik práce musela dát akurátní animace jejích chapadel, celý ten způsob, jakým „obtéká“ různé povrchy, zbývá jen tiché doufání, že se ještě uvidíme.