Dark Souls: Remastered

Verdikt
72

Při rozhodování o koupi si položte otázku: Měl/a jsem tu čest s první Dark Souls? Pokud odpověď zní „ne“, je remaster jasná volba. V opačném případě se ale nad svou investicí dobře zamyslete, protože jediný opravdu hmatatelný tahák nové verze spočívá v jejích 60 snímcích za sekundu. Ostatní vylepšení jsou na úrovni patche.

Počítač

WindowsWindows

39,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: QLOC
Vydání: 24. května 2018
Štítky: third person, fantasy, akční, rpg

Remaster „souls titulu“, který zpopularizoval žánr, zní zcela logicky. Ostatně hráči si jej svého času pomocí petice dokonce vyřvali vedle konzolí také na PC, a není tedy důvod pochybovat, že by i následující generace chtěla navštívit zemi Lordran, v níž se ono notoricky obtížné dobrodružství Dark Souls odehrává. Má ale smysl remaster kupovat, pokud již vlastníte původní hru?

V případě „souls her“ platí, že nejvíce se vám obvykle líbí ta, kterou hrajete jako první. Právě jejím prostřednictvím totiž proniknete do mnoha zničujících mechanik a zároveň v sobě objevíte lásku k masochismu. S každou další iterací, ať už z domovské Dark Souls série nebo v podobě Bloodborne či Nioh, postupně okouzlení konceptem vyprchává, až nakonec zcela vyvane.

Hlavní otázka

Ačkoliv Dark Souls není stoprocentně prvním titulem série – předběhla jej Demon‘s Souls a vlastně i King‘s Field – byl to právě on, který přivábil davy a tím vytyčil prvky, které jeho následovníci a napodobitelé do jisté míry recyklují. Z čistě popularizačního hlediska byl proto prvním souls titulem pro většinu hráčů „Dark“. Upřímně proto chápeme, proč tu nemáme Demon‘s Souls pro stávající generaci konzolí ale až následovníka.

Otázkou však zůstává, zda titul, k němuž se začalo přirovnávat snad úplně všechno v herním průmyslu, a kdo se jej nepokoušel napodobit, jako by neměl rád vůni peněz, má smysl kupovat znovu. Pokud tuto recenzi čtete a v poličce se vám válí krabička s původní hrou nebo s Prepare to Die edicí, která vyšla na PC, spočívá vaše hlavní motivace ke koupi pouze ve vyšším počtu snímků za sekundu: Namísto 30 FPS je remaster zamčený na 60 FPS a po většinu času si tuto hodnotu drží.

Usnadnění života

Hra je díky tomu daleko plynulejší, stravitelnější a do jisté míry vám hází pod nohy méně uměle vytvořených klacků. Dokonce i notoricky proklínaný Blighttown je v nové verzi zcela plynulý (hurá). Jestliže ale na druhé straně už od doby Demon‘s Souls považujete kostrbatost a kolísavý chod hry za nedílnou součást zážitku, zapomeňte, že remaster existuje.

Vyjma plynulejšího snímkování toho vývojáři totiž nejen moc nezměnili, ale hlavně ani nevylepšili. Je samozřejmě zcela jasné, že u takto milovaného titulu, který za sebou má armádu fanatických fanoušků, nemohlo dojít k drastickým změnám – ať už ve statistikách zbraní, zbrojí či kouzel nebo při „vylepšování“ herního světa. Čistě mechanicky a obsahově se remaster podobá původní hře jako vejce vejci, jen do něj přibylo pár usnadnění: Objevil se jeden nový bonfire, předměty z inventáře můžete konzumovat ve více kusech najednou, dokážete si kompletně přenastavit ovládání i na konzoli, rozšířil se multiplayer a podobně.

Pauza v půli cesty

Drobným faceliftem Dark Souls v podstatě uznala, že některé její mechaniky byly nedomyšlené nebo zbytečně krkolomné, a pro další vydání se změnilo k lepšímu. Výčet usnadnění nicméně není kdovíjak dlouhý a připomíná spíše patch než práci vedoucí k opětovnému vydání.

Do oslnivosti má daleko i grafické vyleštění, které se zastavilo v půli cesty. Modely postav, nepřátel, zbraní, zbrojí i kouzel se zabalily do ostřejších textur či efektů. Ve světě místy vyrostla vegetace, která se pohupuje ve větru, a některá zákoutí herní plochy jsou detailnější. Prakticky kamkoliv se ale podíváte, narazíte na rozmazané „pozůstatky“ původní verze, které díky kontrastujícím „vylepšením“ doslova bijí do očí – ostatně mrkněte na obrázky. Dokonce i léčivá estuska je obalená texturou, která spíš připomíná placeholder než finální produkt.

Ani se slevou?

Zlepšily se sice světelné efekty, ale ani ty nedokáží zakrýt fakt, že remaster vychází z původního modelu světa, se kterým se skoro nepracovalo. V porovnání v novými díly Dark Souls nebo Bloodborne proto nová verze působí velmi „hranatě“, místy dokonce vyčpěle a také prázdně. Jistě, dá se namítnout, že taková byla původní hra a nevadilo nám to. Jenže Dark Souls vyšla v roce 2011, a pokud jej má remaster přiblížit generaci, která se k ní před sedmi lety nedostala, měli by se tvůrci daleko víc snažit zamaskovat skutečnost, že vizuálně v některých ohledech hra opravdu zestárla.

Díky odmítání jakýchkoliv změn a zapracování pouze několika drobných vylepšení dostanete s remasterem tak autentický Dark Souls zážitek, jaký si jen v 60 snímcích za sekundu dokážete představit. Má tedy smysl zapomenout na stovky hodin v původní hře a vydat se do nové verze? Nemá. Ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že pokud vlastníte Prepare to Die edici na Steamu, dostanete na remaster 50% slevu.

První smrt

Jestliže ale na druhé straně patříte do skupiny hráčů, na kterou je remaster zacílen, a původní titul jste nehráli, nebo máte za sebou pokračování a rádi byste zjistili, kde celá tahle mánie začala, nemůžete koupí udělat chybu. Právě protože se na hře nic zásadního nezměnilo, jedná se stále o titul, který těžko hledá konkurenci. Jenže, nyní se zde hodnotí primárně samotná kvalita remasteru.

Svět je obrovský, spletitý, plný otevřených lokací, ale i klaustrofobických zákoutí. A musíte mu projevit obrovské množství pokory, než vám ukáže své závěrečné titulky. Jde o jednu z těch her, kterou po dokončení znáte zpaměti, protože se musíte naučit pohyby všech nepřátel i bossů, vymyslet si ideální strategie a vyhrávat hlavou, ne tupou silou. Pro řadu hráčů je to stále nejtěžší díl série, ale zároveň má podle mnohých nejlépe nastavené mechaniky a větvení světa i dávkování schopností. Všechno si zde musíte zasloužit a z každé nové lokace vás bude jímat posvátná hrůza.

Remaster selhal

Ačkoliv tedy grafika po technické stránce místy zrezavěla a remaster se ji pokusil obrousit velice nešikovně, po hratelnostní stránce se jedná stále o ten skvělý titul, který udělal díru do světa. Při jeho hraní se okamžitě vyvalila nostalgie, zanedlouho se přihlásila o slovo i svalová paměť a najednou jsme se cítili jako doma. Remaster zkrátka selhal v tom, že mohl mnohem více sáhnout do původního titulu a pokusit se o více úprav. Pokud ale odhlédnete toho, že jde o nenaplněný potenciál, je to pořád ta samá, skvělá, sedm let stará hra.