Dark Souls III

O ohni i popelu

Forma vyprávění příběhu nejnovějšího dílu slavného akčního RPG nijak neboří zaběhnuté tradice. I tentokrát většinu hry nevíte, o co vlastně jde, či jestli vůbec o něco jde. Nejsou to nakonec jen metaforické posmrtné křeče v místě, které naději již dávno ponechalo mrchožroutům? Ano i ne, ale přijít si na to budete muset sami.

Hráč se ujímá role jednoho z Unkindled, nerozdmýchaných. Stejně jako všichni ostatní nevzplanutí se i on z neznámého důvodu snaží najít Pány, Lords of Cinder, po kterých jejich trůny zejí prázdnotou. O zápletce se toho nicméně o moc víc prozrazovat ani nedá, protože, přesně podle zvyklostí série, nabízí velice široké možnosti vlastní interpretace. Co se vlastně děje a proč? To si budete muset odvodit z jemných náznaků, popisků i na první pohled scestných promluv různých postav. Přesně, jak to producenti slibovali ještě před vydáním.

V souvislosti s vyprávěním je rovněž potřeba zmínit fantastický dabing. Zasněně melancholické tóny okouzlovaly už od úplných začátků série a ani ve trojce tomu není jinak. Může to znít trochu divně, ale úžasně stylový přednes zkrátka umocňuje atmosféru nevídaným způsobem.

Nováčkův děs netřeba

Tvůrci, zdá se, počítají s tím, že už jste nejspíš nějakou zkušenost se Souls hrami měli. Tutoriál v podstatě absentuje, což by nebyl až takový problém, ale nově příchozího může spíš zmást obrazovka se statistikami. Ta sice nápovědu má, ale zhruba stejně srozumitelnou, jako je dějová linka.

Pokud nováčka neodradí méně srozumitelný inventář, obtížnost ho dost možná pošle do kolen. Odpověď na klasickou první otázku je tedy jasná - ne, nebojte se, ve From Software rozhodně nevyměkli. Jistě, několik málo kompromisů by se našlo, ale když přijde na lámání chleba, dokáže Dark Souls III přivodit tu nejlepší formu zoufalství úplně stejně jako předchůdci. I přesto se však zdráháme prohlásit, že by si nezkušení hráči měli nechat hru ujít. Je to právě kvůli občasným náznakům, které téměř až připomínají uživatelskou přátelskost, což se v předchozích dílech rovnalo sprostému slovu.

Přístupnost novým hráčům také zaručuje jistá linearita prostředí, tedy alespoň v porovnání s předky. Dříve nebyl problém z nějaké centrální lokace zabloudit někam, kde jste ještě neměli co dělat a strašně tam dostat přes ústa. Ne tak zde, v Dark Souls III na sebe lokace navazují, až na jednu výjimku, v přesně daném pořadí, nestane se tak, že byste strávili hodiny beznadějnou snahou či blouděním a nakonec hru vzdali.

Krajina temných duší

Prostředí hry není co vytknout. O level designu by tvůrci mohli psát učebnice, a pokud by to udělali, doporučil bych jejich koupi drtivé většině zbylé vývojářské obce. Jedná rozlehlá a funkční úroveň střídá druhou, každá slepá ulička skrývá odměnu, která vyvažuje čas věnovaný průzkumu, a ve výsledku se jedná o lokace, která je radost procházet.

Pokud by autoři vydali leveldesignovou učebnici, hned vedle na regálu by mohla stát jejich monografie věnovaná kompozici scén. Pánové a dámy, Dark Souls III vypadá jednoduše naprosto fenomenálně. Prostředí je různorodé, avšak vždy stoprocentně poplatné vyznění hry. Podíváte se do nemrtvých měst i gotických hradů, temných hvozdů, jeskyní plných dusivé síry i na ledové pláně.

Téměř každý výhled, každá obrazovka, každá událost má potenciál zanechat otisk v hráčově mysli. Práchnivějící postavy, které se s praštěním klaní mrtvému (nebo ne?) drakovi. Stromy z pokroucených duší. Ledově nádherné sídlo pod závojem polární záře, co chvíli působí bezmála pohádkově. Elegantní rytíři s rozšklebenými lebkami místo obličejů sice okamžitě připomenou, že jste opravdu omylem nespustili herní adaptaci Letopisů Narnie, ale mix krásy s nejistotou a všudypřítomným nebezpečím zde funguje lépe než kdy předtím. Pokud máte temný, místy téměř hororový vizuál rádi, Dark Souls III stojí za koupi už jen kvůli němu.

Umřels

Hra není snadná, o tom už řeč byla. Jak ale působí na omak? Klíčový koncept sbírání duší, univerzálního platidla za předměty, vylepšování i zvyšování úrovně, samozřejmě zůstává zachován. A přicházet o cenné duše budete, na to vemte jed. Opět se ukazuje citlivě nastavený herní design, kdy hra dokáže vzbuzovat falešný pocit sebedůvěry poté, co se jakž takž naučíte se vypořádat s určitým typem nepřátel, aby vám ego rozmetala po místnosti hned v další lokaci. A co čert nechtěl, vychází to vždycky celkem přesně - jakmile získáte trochu jistoty, hned máte další dýku v zádech. Náhoda? Co vás nemá, hra, která dělá přesně to, co chce, a dělá to dobře.

Samotné boje působí o něco agresivněji a chaotičtěji. Téměř všichni nepřátelé útočí komby, a vězte, že pokud se netrpělivě pokusíte zaútočit před tím, než sekvence skončí, nebo se nedej bože necháte chytit hned prvním útokem, dokáže si tři čtvrtě života vzít i ten úplně nejobyčejnější nepřítel, kterých potkáte v úrovni tucty.

Nehrajete Assassin's Creed, všichni nepřátelé útočí nemilosrdně a najednou, takže pouštět se do křížku s více silnými protivníky naráz a vyváznout z toho živí, je výsada vyhrazená jen pro opravdové borce. Zvýšená agresivita a v důsledku tedy i rychlost boje je ale zejména cítit ze soubojů s bossy. Až na pár výjimek jsou všichni mrštní, neustále dotírají a nenechají vám ani vteřinku na loknutí ze životodárné Estus lahve. Chvilková okna mezi jejich deštěm výpadů, kdy si můžete dovolit zaútočit vy - a nepřijít při tom o krk - jsou minimální a kratší než v předchozích dílech.

Samozřejmě narazíte i na pár jednodušších kousků. Bossů, které se povede zdolat na první či druhý pokus. Závisí to pochopitelně i na volbě třídy postavy - někteří protivníci jsou zkrátka lehčí pro kouzelníky, na jiné lépe funguje tank zakutý v pěticentimetrové vrstvě železa. Bossů je tu nicméně něco okolo dvaceti, takže je téměř jisté, že si mezi nimi najdete svou nemesis, která vás přinutí přivést ovladač do intimního kontaktu se zdí.

To je samozřejmě hněv, jak ho tvůrci zamýšleli. V několika případech ale došlo k zuřivosti, kterou nelze nazvat autorským záměrem. Mohl za ni systém zaměřování nepřátel, který sice většinou funguje, ale občas taky provede pěknou botu. Chtělo by se nad tím mávnout rukou, ale ve hře, která trestá půlvteřinové zaváhání smrtí, zkrátka jde o problém.

Však počkejte, až budete zoufale uhýbat obrovským a smrtícím klepetům kraba, a hra sama od sebe přepne cíl na malého neškodného korýše opodál, protože jste okolo něj hodili kotrmelec, čímž vaše záda na moment vystaví nestvůře. A ono ji to bude stačit. Hra také s radostí ruší cíl, pokud se schováváte za sloupem či pokud upadnete na zem, což je při bossfightech běžná praxe. Některé souboje s bossy jsou kvůli tomu neúmyslně obtížnější, než měly být. Dá se na to zvyknout a předem s tím počítat, ale zaměřování prostě mohlo být řešeno citlivěji.

Nabrus, zařvi, proraž kryt

Tvůrci před vydáním s velkou slávou propagovali nový systém battle artů, který měl ozvláštnit boje. Nakonec se o žádnou hratelnost měnící změnu nejedná. Každá zbraň má jeden nový útok. Někdy při jeho použití hrdina nabrousí čepel a na krátkou dobu si tak zvýší poškození. Jindy se divoce zatočí se sekerou a porazí několik slabších protivníků naráz. Nejde však o nic, co byste museli bezpodmínečně využívat. Správné načasování a čtení pohybů protivníka stále s přehledem vítězí. Jinými slovy, battle arty jsou fajn zpříjemnění, ale hru není nejmenší problém projít, aniž byste je vůbec kdy použili.

Trochu složitější je situace u mečů. Ty totiž většinou nemají jeden speciální úder či schopnost, jejich battle art je jiný postoj, ze kterého lze používat alternativní útoky, co se hodí například na prorážení krytu a omračování protivníka nebo jeho vyhazování do vzduchu. Využití je nasnadě - na své si přijdete hlavně při PvP. Stotunového obra svým párátkem překvapivě do vzduchu nepošlete, ale ve správnou chvíli rozražený kryt dokáže zvrátit průběh hráčského duelu velice snadno.

Proti stvůrám i lidem

Stejně jako v předchozích dílech si totiž nejen můžete pozvat jiné dobrodruhy na pomoc s tuhým nepřítelem, ale hlavně vás mohou ostatní i libovolně napadat. Podmíněno to je použitím uhlíku, který funguje úplně stejně jako humanity v prvním dílu. Zvýší vám maximální život, ale otevře vaši instanci světa invazím zvenčí. Pryč je tedy otravné snižování života ze dvojky. Díky bohu.

Novým prvkem je přítomnost modrých fantomů, tedy hráčů, kteří se specializují na lov útočníků. Pokud vás tedy napadne jiný člověk, máte naději, že vám na pomoc přispěchá další.

Inventář z pekel

Technická stránka věci byla u Dark Souls vždy poněkud ošemetnou záležitostí a nedělá radost, když je nutné prohlásit, že nejinak je tomu i u třetího dílu. Že i tentokrát hra sveřepě zobrazuje ovládací ikony z Xboxu, i když se ji snažíte hrát na klávesnici s myší, je tristní. Hratelnost to nicméně neovlivňuje, takže dejme tomu. Horší je například příšerně neintuitivní inventář a rozhraní, kterého se ve From Software bůhvíproč drží jak rodinného stříbra.

Proč nejde kus vybavení obléknout rovnou z inventáře, ale musíte kvůli tomu složitě do jiné nabídky? Proč proboha zbroj u obchodníka neukazuje porovnání statistik s tím, co máte na sobě, ale je potřeba dialog s obchodníkem vypnout, proklikat se do inventáře, podívat se na hodnoty atributů a váhy vlastní zbroje, zapamatovat si je, a pak se teprve rozhodovat, jestli si můžete nové brnění dovolit nosit?

Co do ruky a co do počítače?

Tryzna z prvního dílu nenastává, hra je vcelku bez problémů hratelná na klávesnici a myši. Přišlo mi ale, že je kamera trošku neposedná a možná až příliš skokovitá, pokud ji ovládáte myší. Doporučení tedy asi nikoho nepřekvapí - pokud si chcete Dark Souls III plně vychutnat i na počítači, vedení postavy gamepadem je jasnou volbou.

Optimalizace hry je nahnutá rovina. Na testovací konfiguraci (i7+980Ti) nenastal sebemenší problém, hra si držela snímkovou frekvenci okolo 50 i v rozlišení 4K. Nezaznamenali jseme též ani jeden pád na desktop či často zmiňované doskakující textury.

Je ale bohužel nutné zmínit, že dle ohlasů na fórech řada lidí podobné štěstí nemělo, a to ani se sestavami, které by s podobnou hrou neměly mít problém. Grafika není úplně špičková. Pokud se cíleně zaměříte na kvalitu textur, není problém odhalit i vyloženě nepovedené kousky. Odvážíme se však tvrdit, že to nikdo dělat nebude, protože brilantní scénografie a parádní kompozice čísla v rozlišení textur bohatě vynahrazuje. Velmi pohledné jsou také nové grafické efekty a vůbec celé nasvícení hry.

Zvláštní pochvalu si zaslouží hudba a ozvučení. O skvělém dabingu už řeč byla, ale i zbytek poslechu rozhodně stojí za to. Hudebního doprovodu se dočkáte spíše při soubojích s bossy, kdy se mu daří vybičovat už tak vířící adrenalin do nebeských výšin. Jindy vám budou společnost dělat jen - taktéž výtečné - zvukové efekty. Různé mručení, klokotání, chrastění, skučení a vřískání zvládne mrazit až do morku kostí.

Potřetí do temnot

Dark Souls III recituje fanouškům dobře známé verše potemnělé poezie. Hratelnost zůstává bez výraznějších změn, pokud se řadíte k příznivcům série, budete nejnovější přírůstek milovat. V případě, že vám koncept Dark Souls nesedí či už jste z něj unavení, trojka vás neosloví.

Atmosféra je nicméně skvělá, design vynikající. Hraní si z drtivé části opravdu užijete. Když se za hrou ohlédnete, zážitek, který přetrvává, pomyslná chuť na jazyku, je pozitivní. Budou to někdy nervy, občas vás popadne hněv, ale ve stejné míře euforie z vítězství. Hudba se neoposlouchá nikdy, stejně jako vám prostředí a nápaditost nepřátel nepřestanou po celou dobu vyrážet dech. Stabilní publikum doporučení nepotřebuje a vy ostatní, pokud jste na vážkách, jděte do toho. Čeká na vás krutá, ale krásná výprava.