Crackdown 3

Kde jenom začít? Crackdown 3 se totiž nepovedl po všech myslitelných stránkách. Posviťme si nejprve na kampaň pro jednoho hráče. Schválně neříkáme příběhovou, protože tak se tenhle tuctový brak opravdu nazvat nedá. Hra vás po velmi trapném filmečku s rádoby hustým výstupem Terryho Crewse hodí do míst, které by šlo označit za nejnudnější herní kulisu posledních let.

Futuristickému městu zářícímu neony chybí nápad, chybí mu velikost, na kterou jsme dnes zvyklí, chybí mu život a tím pádem i uvěřitelnost. Je to jen kartonová změť budov na jevišti s herci, kteří neprošli žádným konkurzem. Včetně výše jmenovaného herce, který své zkušenosti z reklamy na sprchové gely zdařile převádí do herního prostředí.

Ale i když jdete po krku ďábelské mrše a jejím poskokům, hra nikomu nevěnuje pozornost, nesnaží se vykreslit jejich charaktery a vám je tak naprosto fuk, proč koho likvidujete. Čeká vás naprosto klasická hierarchie, kdy nejprve musíte zabít bídáky na dně pyramidy, abyste se postupně propracovali až na vrchol k záporačce zvané Niemand.

Akce doprovázená zíváním

A cesta to bude velmi nudná. Abyste vyřídili jednoho bosse, musíte nejprve zničit několik jeho dolovacích zařízení rozesetých po světě. Poprvé se bavíte, když se snažíte přijít na to, jak bez bazuky a granátů zničit obrovské stroje. Podruhé už přesně víte, co dělat. Potřetí už toho budete mít tak akorát, ale hra vás přinutí k ještě dalším třem opáčkům.

Dalším bossem je centrální umělá inteligence, která ovládá místní nadzemku. Takže musíte několikrát přepadnout nádraží, nějakou chvíli dělat bordel, aby se objevil hlavní šéf, a jeho zabitím si natrvalo přivlastníte daný bod. A tak to chodí se všemi záporáky.

Přestřelky přitom moc zábavy nepobraly. I když je zbraní docela dost a silně se liší svými účinky, i když vyskočíte na několikapodlažní budovu, i když můžete vrhat auta, nejde o takovou zábavu, jak to možná zní. Naprostou většinu nepřátel můžete s klidem ignorovat, protože vydržíte opravdu hodně. Nepřátelé sami o sobě nejsou moc zajímaví, a když jich pomocí automatického míření zabijete sto (zhruba po půl hodině), dostaví se zívání.

Že se radši budete přesouvat pěšky, zjistíte po pár metrech za volantem. Jízdní model je žalostný i na poměry arkády. Vozidla se nechovají, jak byste očekávali, fyzika prakticky neexistuje. Ovládání se pravděpodobně zlepší samotnou jízdou, závoděním a proskakováním speciálních ukazatelů, z čehož sbíráte bodíky, levelujete svůj řidičský um a otevíráte speciální vozidla agentury. Ale propracovat se k tomu představuje utrpení, za které ta odměna ani nestojí.

Stejným způsobem se zvyšuje úroveň střelby, útoků na blízko a pohyblivosti. V těchto případech jde o starý a stále dobrý způsob vývoje vaší postavy. Jistou míru zábavy skýtají věže, které využívají povedený parkour, jakmile si pořádně vylevelíte pohyblivost. Ale ani ty vám moc dlouho nevydrží.

Gratulujeme, agente

Kampaň dohrajete s prstem v nose za nějakých šest hodin, a i když se to může zdát jako málo, je to vzhledem k obsahu dvakrát víc, než by bylo milé. Přitom je vidět spousta potenciálu. Například při přepadávání nádraží po vás pálí kanón namontovaný na kolej jednokolejky. Můžete ho jednoduše sundat, ale pokud se mu vyhnete a podaří se vám získat nástupiště, kanón se přidá na vaši stranu, následuje vás po kolejích k dalšímu cíli a pomáhá s jeho vyčištěním.

Na hranicích mezi čtvrtěmi můžete osvobozovat uvězněné obyvatele, kteří se rovněž přidají na vaši stranu, a jak se mapa z červené postupně přebarvuje na modrou, narážíte na každém rohu na své přátele, kteří bojují proti společné hrozbě.

Dobré nápady tu tedy jsou, ale celek se bohužel nepodařilo slepit dohromady. Kampaň je nudnou sérií nezajímavých úkolů v ještě nudnějším městě. Zdejší podoba kyberpunku se nám místy sice líbila, ale pravdou je, že grafická stránka hry je na dnešní poměry žalostná (bavíme se tu o verzi pro Xbox One X).

Ale co nám přijde vůbec nejsmutnější, je naprosto nevyužitý potenciál destrukčního modelu, kterým se hra při svém představení před lety tak hrdě chlubila. V příběhové kampani ho totiž nenajdete. Přitom by mohlo jít přesně o ten prvek, který by hratelnost vytáhl o kousek výš.

Hned by bylo víc možností, jak vyřešit spoustu situací. Nezáživné souboje s bossy, kteří po vás neustále něco házejí a do kterých musíte vyprázdnit desítky a desítky zásobníků, by rázem byly o něco zajímavější, kdyby se na vás a na ně hroutily celé mrakodrapy.

Multiplayer? Raději ne

Ale tvůrci tohle eso tahají z rukávu jen v multiplayeru, který je ještě strašlivější než singleplayer. Když se vám po mnoha a mnoha pokusech (které ztroskotají na vypršení času) podaří připojit do hry, klidně se vám stane, že váš tým má o několik členů méně než soupeři.

Vyhrát v takovém rozestavění zápas, který je mnohem kratší než matchmaking, je hezkou, ale nerealizovatelnou představou. Zdejší multiplayerové klání je v dnešní době opravdu pro smích. Na skill se zde nehraje, protože funguje automatické míření, takže se hráči navzájem lockují a pálí do sebe, dokud jeden nezemře. Přitom si všimnete, že část budovy chybí a další na vás padá, ale v té rychlosti destrukční model ani pořádně nepoužijete a jeho přítomnost je tak celkem neopodstatněná.

Promarněný potenciál doprovází Crackdown 3 na každém kroku. Možná to před mnoha odklady vypadalo líp. Možná se kvůli náročné implementaci destrukce zahodila spousta dobrých nápadů, pak se je někdo pokusil vrátit a výsledek neví, co si má sám se sebou počít.

To, co nám Microsoft nakonec naservíroval, vrhá na celou sérii opravdu nehezký stín. A i když zde fanoušci najdou hodně z předchozích dílů, nemůžeme jim doporučit nic jiného, než si zopakovat skvělou jedničku a klidně i dvojku, ale od trojky dát ruce pryč.

Zahrát si Crackdown 3 má smysl pouze v případě, že máte předplacený Game Pass, díky němuž se vyhnete lítosti za vyhozené peníze. Když hru dostanete takto „zadarmo“, věříme, že vás na nějaké tři hodinky může zabavit. Ale to je na tak dlouho vyvíjený a očekávaný titul opravdu málo.