Contrast

Verdikt
62

Pokud už nelze vymyslet nové herní žánry, snažme se ty současné aspoň netypicky kombinovat. Takové poselství přináší umělecká arkáda Contrast. Je osobitým průnikem dvou herních stylů a atmosfér. K dokonalosti jí však chybí bohatší obsah i příjemnější ovládání.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$9,99PlayStation Store

PlayStation 3PlayStation 3

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Nedostupné

Xbox 360Xbox 360

Xbox Store

Další informace

Výrobce: Compulsion Games
Vydání: 15. listopadu 2013
Štítky: arkáda, adventura, akční

Přijela pouť, ale dětský křik je slyšet pouze v ozvěnách. Šustění peněz v portmonkách taky někdo jenom pustil z amplionů. Je vážně cosi tragického na světě, který se pouze tváří, že žije. Ve skutečnosti je pouhým stínem své dávno ztichlé minulosti a člověk brzy pozná, že je to míněno doslova. Ty podivné stíny, hrající si na obchod, hospodu i na doktora, zde budí skoro až hrůzu. Je to jen sen, nebo se opravdu život spojil se smrtí a čmárá svoji verzi pravdy na zdi kabaretů a malých divadel?

Stínové fresky nereálna maluje na fasády kabaretního města z dvacátých let minulého století umělecká adventura Contrast. Díky své „art deco“ atmosféře a netradičnímu pojetí příběhu i hratelnosti je videoherním zosobněním docela jiných tvůrčích žánrů. Například lyrické epopeje, která jako by vyšla z pera prokletého básníka. Toho, co ve verších zabije klaunovi rodinu, a pak ho pošle na jeviště dělat srandu. A přesně taková je Contrast. Je zvláštní, místy cynická, ale nakonec i řemeslně vtipná a nesmírně elektrizující. Avšak jako každé dílo křehkého původu má i svoje chyby.

Stopa mého Papá

Contrast je opravdu hra kontrastů, a proto ji vlastně nelze dokonale popsat. Její ztvárnění nabízí mnoho výkladů. Jeden, který hráče časem asi taky napadne, zní jinak, než ten z úvodních řádek. Tohle není boj života se smrtí - hrajeme mnohem skromnější ruletu s duší devítileté holčičky Didi, která si svět stínů vymyslela, protože se nedokázala vyrovnat s krachem svých představ o rodinné idyle. Maminka, žádaná kabaretní zpěvačka z novorenesančních sálů, sbalila tatínkovi kufry, protože on - notorická nula s kloboukem naraženým do čelíčka - sehnal práci jen díky mafii. A i když maminka svého outsidera pořád miluje, vrátit se může až jako lepší člověk.

Didi se ovšem s nadiktovaným scénářem nemůže smířit a vyráží tatínka stopovat, možná i chránit. Protože však městské bulváry plné kabaretů, kaváren a krajek čouhajících z oken vykřičených domů nejsou nic pro malou slečnu, ve svých představách si vyrábí mlčenlivou postavu Dawn, která je nejen vstupenkou do světa dospělých, ale stojí také na rozhraní dvou zcela odlišných stylů hratelnosti, jež Contrast unikátně kombinuje.

Adventura kontra arkáda

Contrast míchá klasickou third person adventuru, v níž se étericky mlčenlivá Dawn a Didi pohybují neonovými ulicemi, a dvourozměrnou plošinovku, která osobitým stylem rozvíjí žánrové zvyklosti. Střet obou světů a jejich výsledná mechanika i filozofie dělá z Contrastu nezaměnitelné dílo. Nejdřív ještě trochu té atmosféry. Kdo kdy viděl, aby si v baru povídala dvě křesla? Nebo aby prázdnému, avšak aplaudujícímu, sálu hrály ztichlé nástroje? Zdánlivá nesmyslnost získává reálný základ poté, co se na scéně objeví světlo.

Ano, světlo a to jakékoliv, třeba stropní reflektor. To se najednou za mikrofonem objeví na zdi silueta zpěváka a už posloucháte jeho tklivý refrén! Krásná píseň, není-liž pravda? Hlavně nikdy nepřemýšlejte nad tím, zda jste se dočista nezbláznili. Podobných „alegorických“ obrazů si totiž užijete nadmíru. Později, až bude třeba Didi ve „stínohře“ mluvit se svým tatínkem, se z Contrastu stane umělecká rutina. Samozřejmě, že jako kdykoliv jindy bude hovořit do prázdna.

Stínová vláda Dawn

Není překvapením, že jediná osobnost, která střet stínů a reálna dokáže pochopit a využít ho pro sebe i Didi je právě (polo)éterická Dawn – kabaretní ženština, co vypadá, jako kdyby právě rozestlala hodinovou postel. Vzhled ale není důležitý. Aby se obě dívčiny dostaly při stopování tatínka všude tam, kam chtějí, bude Dawn plynule přecházet ze skutečného 3D světa do prostředí dvourozměrných stínů. Mezi oběma realitami pronikne vždy přes hráčův pokyn myší a bude se dostávat do naprosto pitoreskních situací.

Jak třeba po okenních římsách přeskočit z jednoho domu na druhý? Na římsy zapomeňte a soustřeďte se na roztočený kolotoč a pouliční svítilnu opodál! Ta na zdech vytvoří pravou stínovou opičí dráhu, přes kterou se Dawn dostane na kýžené místo. Jestli někomu zbyla po babičce taková ta lampa s rotujícím stínítkem, tak právě Contrast tuhle osobitou parádu pouští do ulic a ve velkém na ní staví originální puzzly.

Pouliční divadlo

Ovšem vrcholem arkádové složky hry jsou stejně situace, kdy Dawn nemusí konstruovat nic. Jenom se zúčastní předpřipraveného „promítání“. Dawn bude v ulicích postupně objevovat zhmotněné vzpomínky na rodinné hádky, jež se jako divadlo začnou odehrávat přímo v ulicích na stěnách domů. Pochopitelně nejde o samoúčelnou úchylárnu. Po siluetách lidí se dá také skákat a při správném odhadnutí jejich pohybů si z nich kabaretka opět vyrobí cestu tam, kam zrovna potřebuje.

Nejpitoresknější variantou na živé obrazy jsou ale ty, ve kterých Dawn účinkuje v hlavní roli. Pitoreskní jsou proto, že do smutného tématu přinášejí až nečekanou dávku vtipu. To se jednou Dawn dostane třeba do „pohádky naruby“ o hrdinném rytíři, co potichu zpívá svoji udatnou píseň a nechává se od princezny tahat z každé lapálie.

Nesnesitelná krátkost bytí

Pokud jde o umění, je Contrast skutečně k nezaplacení, ale vzniká tu nepříjemný problém. Je to pořád taky hra. A jako taková je hlavně zatraceně krátká. Až strohá a svým způsobem nedokončená, což je její vůbec největší problém. Ke stínohrátkám si totiž přidejte už jenom krátké putování od štace ke štaci v reálném 3D světě a to je vše. Nejde o nic extra poutavého. Dawn řeší vcelku předvídatelné puzzly, většinou se před ní objeví nějaký nefunkční aparát ke správce, a tak támhle opraví porouchanou lochnesku, onde zas řádně osvětlí jeviště...

Bohužel, když byla řeč o křehkosti tvůrčího díla, které prostě nemůže být bez chyb, ta největší u Contrastu spočívá opravdu ve velmi krátké hrací době. Za čtyři hodiny je hotovo a příběh, který po jistou dobu nabíral originální obrátky, končí zcela předvídatelnou situací. Opona se zatáhne a divák má tleskat něčemu, co se najednou smrsklo do krátké divadelní fresky, románového prologu či prvního verše nadějné básnické sbírky.

Proč Contrast rychle skončí? Jeho genialita se totiž postupně vyčerpává a člověk získá pocit, že každý další puzzle, který by herní dobu prodloužil, by musel vykrást ten předchozí. Postupná ztráta autorské sliny je v Contrastu víc než patrná a nepochybuji o tom, že dílo končí právě tehdy, kdy už vývojáře nic nenapadalo.

Neposlušná holka

Krom toho se lidé z Compulsion Games nevyvarovali několika menších či větších nepříjemností. Zejména problémům s ovládáním. Pokud budete hrát na klávesnici, budete mít často pocit, že je Dawn až příliš neochotná v přecházení z jednoho světa do druhého. Ovládání zkrátka někdy neposlouchá, jak by mělo. Dawn se občas na římsách zasekává, jindy naopak doslova propadne zdmi.

Možná za to může i samotný herní koncept, do jehož komplikovanosti se autoři sem tam zamotali. Některé překážky totiž Dawn dokáže díky svým nadpřirozeným schopnostem zbořit jako tur, ale když mají zůstat dveře zavřené, prostě zůstanou a nepomohla by ani odpálená nálož ekrazitu. Na nepředvídatelnost Contrast docela trpí.

Přesto tahle art-deco adventura předvedla, že i dnes mohou vznikat originální a poutavé hry. Nebýt šíleného příběhového sprintu, nepříliš komfortního ovládání a několika koncepčních much, mohli jsme psát rovnou o revoluci. Contrast teď vypadá jako předvoj lepší herní budoucnosti, což je jeho kladná i negativní charakteristika. Nám nezbývá, než se těšit na případné pokračování, kde se obsah srovná s formou.