Company of Heroes 2

Verdikt
78

Company of Heroes 2 má dvojku v názvu poněkud neprávem. Není to pokračování v pravém slova smyslu, protože neposouvá sérii vpřed. Pouze ji rozšiřuje a obohacuje o pár drobností a jeden nový hratelný národ. Pravá síla hry tkví opět v návykovém multiplayeru.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

19,99 €Steam

LinuxLinux

19,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Relic Entertainment
Vydání: 25. června 2013
Štítky: historická, taktická, válečná, druhá světová válka, realtime, strategie

V titulku by klidně mohlo být uvedeno "O hře, která málem nebyla, ale nakonec byla". Studio Relic totiž pokračování strategického hitu z roku 2006 připravovalo pro dnes již neexistující THQ. Problémy zmítaný vydavatel natáhl po zoufalém boji bačkory a Company of Heroes 2 putovala společně s Relicem pod křídla firmy, od které byste zájem o strategii z 2. světové války nejspíš nečekali. Ano, řeč je o japonském vydavateli SEGA. Ale nebojte, ježka Sonica v CoH 2 jako speciální jednotku neuvidíte.

Ruské klišé

Company of Heroes 2 na vás po startu vybalí chaotické menu, které překypuje funkcemi, ale pro začátek je nejdůležitější najít tlačítko pro start kampaně. Ve čtrnácti příběhových misích si zahrajete za zemi, kde se děti rodí už s beranicí na hlavě a flaškou vodky v ruce, včera tam znamená pozítří, a kde válka vyhraje vás. Hrát budete za Sovětský Svaz. A jaký příběh si o medvědech z východu vycucali z prstu kanadští Relic Entertainment?

Inu, jde o klasické ruské klišé o tom, jak se vězeň v gulagu zpovídá svému nadřízenému ze svých hříchů. S trochou nadsázky by se však tento „příběh“ dal shrnout jako série rozhovorů ve stylu: „To byla těžká bitva, soudruhu generále, museli jsme ustoupit a ztratili mnoho dobrých mužů…“. Nebo: „Kchamréd, to byla výhra. Podpálili jsme si vesnici pod zadkem, vzali jsme do zaječích a tím jsme skopčáky doběhli!“ Těmito dvěma větami je v podstatě odbyta jakákoliv snaha o vykreslení hlavních postav, a jde se na válečný flashback.

Tvrdit, že je kampaň Company of Heroes 2 nápady překypující zážitek, by bylo stejně nemoudré, jako to samé tvrdit o seriálu Ulice. Hned zkraje do vás začne hra hustit typická klišé, která jsme viděli snad ve všech hrách z 2. světové. Otravný ruský přízvuk a paskvily typu „For the Rodina“? Ano. Zlý generál, který střílí vlastní vojáky na ústupu? Jistě. Vyděšený vojín poslaný na válečnou frontu bez pušky? Že se ptáte. Hra se snaží vykreslit hrůzy války, ale podává je takovým způsobem, že u hráče nezaznamenáte ani mírně zvýšený tep.

Company of Heroes jedna a půl

Samotná kampaň působí spíše jako rozvleklý tutoriál, během něhož se naučíte základy manévrování, taktiku obíhání po křídle a další bojové vylomeniny. Několik počátečních misí je kvůli tomu pro zkušeného stratéga hotovým utrpením, protože se bez svolení hry ani nepoškrábete na zadku. Současně jsou vám naštěstí prezentovány i nové prvky hratelnosti, které můžete využít ve svůj prospěch.

Krutá ruská zima vás může kolikrát připravit o více vojáků než nepřítel schovaný za bukem. Často budete svědky, jak se vaše skupinka promrzlých chudáků bude pod křížovou palbou brodit hlubokým sněhem směrem ke spásnému ohništi, jehož blízkost vrátí ukazatele tělesné teploty zpět na hodnoty slučitelné se životem. Pokud to nestihnete, zůstanete naštvaně zírat na šest nehybných sovětských nanuků.

O stupeň drsnější je hrozivě realistická sněhová bouře, na kterou jste upozorněni s několikavteřinovým předstihem. Následuje frenetický úprk k nejbližším ohňům a budovám, kde máte nejvyšší šanci přežít, což samozřejmě napadne i nepřítele. Pokud tato událost zrovna nepřispěje k obrácení dosavadní situace naruby, postará se přinejmenším o velmi napínavé chvíle!

Zřejmě už vám ale došlo, že kvůli singleplayerové kampani si Company of Heroes 2 kupovat nemusíte. Pravá síla této série vždycky tkvěla v režimu Skirmish, který se v CoH 2 dočkal příjemného rozšíření v podobě zbrusu nové sekce Theater of War. A zatímco zmíněný Skirmish nabízí dobře známé boje o teritoria v režimu jednoho i více hráčů, Theater of War obsahuje sadu historických bitev, které se z nějakého důvodu do kampaně nehodily.

Company of Duty

Ale dost už bylo tlachání na téma obsahu, nejdůležitější samozřejmě je, jak se celá tahle záležitost hraje. Pokud odhlédneme od kampaně, která se nám snaží přinést intenzivní a skriptovaný válečný zážitek připomínající Call of Duty z ptačí perspektivy, nevyhnutelně dojdeme k tomu, že se dvojka hraje stejně jako její předchůdci – tedy skvěle. Pravidla pro Skirmish mapy jsou v podstatě beze změn, stále se budete s nepřítelem přetahovat o teritoria, přičemž v momentě, kdy máte obsazeno méně než polovinu vlajek, začnou vaše body směřovat k nule a nevyhnutelné porážce.

Zachování stejného konceptu však není na škodu. Zajetý systém funguje dobře, nenadálé změny počasí přinášejí vypjaté situace a obecně platí, že ze smrtelně návykového koktejlu nevypadla žádná důležitá ingredience. Co však poměrně často hře sráží kredit, je prapodivná inteligence jednotek na bojišti.

Co na tom, že se Relic pochlubili technologií TrueSight, která má za cíl zlepšit simulaci dohledu a zorného pole vojáků, když to ve výsledku vypadá, jako kdyby se tento prvek původně jmenoval ShortSight. Celkem pravidelně totiž nabíhal hlouček nepřátelských německých vojáků do hloučku ruských streloků a došlo k palbě na tak krátkou vzdálenost, že se zbraně pomalu dotýkaly hlavněmi.

Druhá věc, na kterou je nutno upozornit, je nešikovný systém výběru jednotek. Stejně jako v předchozím dílu jsou pěšáci uskupeni do družstev o několika mužích, a pokud se vám náhodou pomíchají tři skupinky vojáků na omezeném prostoru, vybrat pak tu správnou grupu je úkol pro velmi precizního klikače.

Rudá je barva naše

Přes všechny nedostatky je Company of Heroes 2 výtečným akčně-strategickým zážitkem, který volí úplně jinou cestu než třeba série Men of War, a bylo by nefér snažit se o nějaké srovnání. Call of Duty s ARMA také nelze porovnávat. Men of War razí taktiku mikromanagementu a individuálního přístupu ke každé jednotce, kde i samojediný hrdina v režimu Direct Control dokáže dobře mířeným granátem vyřadit tank z boje.

Company of Heroes 2 naproti tomu jede hurá (nebo spíš urrá!) stylem s velmi jednoduchým budováním základny, automatickým generováním jakéhokoliv druhu munice (dva ženisté dokáží zaminovat s dostatkem času silnici z Moskvy až do Novosibirsku) a celkově více arkádovým pojetím. To není výtka, to je prosté konstatování faktu.

Pohlednice z fronty

Zlé jazyky tvrdí, že se grafika vůbec nikam neposunula a hra jako by z oka vypadla o pár let staršímu předchůdci. Není tomu úplně tak. V době vydání sice dost často bránila maximálním nastavením hardwarová náročnost, ale přeci jen se jedná o tři roky starou hru - dnes by plné detaily neměly činit pro většinu hráčů problém.

I po zvukové stránce má CoH 2 co nabídnout. Rázné ruské pochody kombinované s uširvoucími explozemi epických rozměrů si v ničem nezadají s hollywoodskou produkcí. Tanky rachtají, kulomety štěkají a vojáci si bojovým řevem dodávají odvahu. Jen ten ruský přízvuk si mohli tvůrci odpustit…

Kvalitní strategie, ale…

Company of Heroes 2 si ideologicky bere trochu překvapivou inspiraci ze série Men of War, která se svými jednotlivými díly přesouvá neměnnou sadu prvků z jednoho bojiště na druhé, přičemž herní zážitek se mění jen minimálně. Zda je to dobře, nebo špatně zůstane spíše na individuálním posouzení. Sluší se ale zmínit, že zamrzí opakování některých letitých chyb - například sebedestruktivní pathfinding jednotek. Pokud se ale zaměříte na multiplayer, dostanete opět vrchovatou porci taktické zábavy.