Code Vein

Verdikt
70

Stylové anime soulslike s povedeným bojovým systémem a bohatou nabídkou možností vlastního přístupu k hraní. Nenápadití nepřátelé, slabší level design a nevyužitý příběhový potenciál však celkový dojem zhoršují.

Počítač

WindowsWindows

49,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Namco Bandai
Vydání: 27. září 2019
Štítky: japonsko, anime, third person, akční, rpg

Her podobných Dark Souls je k mání přehršel, je tudíž potřeba, aby nový titul, pokud se na něj nemá okamžitě zapomenout, nabídl něco nového a neotřelého. Code Vein, nová soulsovka od Bandai Namco ve spolupráci se studiem Shift, se snaží zaujmout stylizací, příběhem, a hlavně širokými možnostmi přizpůsobování postavy a herního stylu.

Budeme pojídat bohy?

Pokud jste při zmínce o studiu Shift zpozorněli, ale nejste si jistí, kam ho zařadit, vězte, že se jedná o partu, co stojí za God Eaterem. Code Vein se bez jakýchkoliv pochyb odehrává ve stejném univerzu a jde nejspíš o prequel, ale nemusíte se bát, jestli nevíte, která bije, protože žádná znalost jiných děl není potřeba a hra bez problémů zvládá fungovat jako samostatný celek.

Hrdina (či hrdinka), který, jak už to tak bývá, trpí středně akutní ztrátou paměti, se probouzí do bezútěšného, krutého světa. Je jedním z revenantů, neumírajících vojáků vytvořených jako poslední zoufalý pokus odvrátit blížící se záhubu lidstva. Což se nakonec povedlo jen velice sporadicky. Amnézie navíc tentokrát není jen pouhá scenáristická berlička.

Nesmrtelnost má totiž svou cenu a není to zrovna pakatel. Revenanti musí jednak pravidelně pít krev, jinak ztratí sami sebe a mění se v nemyslící monstra, jednak při každém skonu přijdou o část svých vzpomínek, které zůstávají tam, kde jejich bývalý vlastník zemřel. Ten si toho ale většinou nevšimne. Protože když něco zapomenete, z principu věci nevíte, že jste to zapomněli.

Potenciál pláče

Hrdina má schopnost ztracené vzpomínky nacházet a vracet je původním majitelům. Hra toho samozřejmě hojně využívá k odkrývání příběhového pozadí ansámblu, což je fajn narativní technika, jenže problém je v obsahu. Code Vein až moc tlačí na pilu a ve výsledku vás bude topit záplavou patosu přeslazeného jak čaj louhovaný z bonparů.

Všeho s mírou! Přehnaný nápor čehokoliv způsobuje otupělost. Funguje to tak v hororech – neustálý přísun lekaček či brutalit se setkává se stále menší odezvou. Funguje to tak v komediích – vtipům na jedno brdo se po chvíli přestanete smát. A funguje to tak i zde. Naprosto každá postava má totiž za sebou sladkobolnou tragédii, ve které se tvůrci pokaždé dlouhé minuty rochní, jenže když vás má vzít za srdce úplně všechno, nevezme vás za něj nakonec nic.

Hra servíruje pravidelné deštíky limonády doprovázené pompézně dramatickými chorály, co začnou lézt na nervy tak do hodiny. Jistě, celá hra se stylizuje jako gotický anime punk, ale všeho moc škodí. Naštve to o to víc, že když se vám podaří se prodrat nánosem slzopudného želé a vrstvou typického anime klišé (všichni se neustále chtějí navzájem ochraňovat a sdělují si to co pět minut), příběh sám o sobě by vůbec nemusel být špatný.

Reálie místního světa jsou zajímavé a mají tudíž potenciál stát se jevištěm pořádného divadla. Člověk se chce dozvídat víc, dopátrat se pravých důvodů pádu civilizace a odkrýt všechna tajemství revenantů. Code Vein ale vyhoví jen zčásti. Snaží se sledovat velké množství dějových linek najednou, jenže nakonec žádná z nich není opravdu silná a na některé z nich se navíc v průběhu hry úplně zapomene.

I přesto mě kostru zápletky díky chytlavému stylu a poutavému zasazení vcelku bavilo sledovat. Největší výtka musí směřovat jinam: Němý hrdina. Nemluvící protagonista je příběhový herpes, kterého se hry pořád ne a ne zbavit.

Vždyť si to představte – hra se snaží budovat těžiště ze vztahů s ostatními postavami a přitom na jednu stranu dialogů staví panáka němého jak pařez. Což z nich samozřejmě činí monology. Podání děje tím trpí, uvěřitelnost rozhovorů je v trapu a vaše postava v cutscénách působí jen čistě do počtu, páté kolo u vozu, přikyvující idiot. Což je ostrý a naprosto nesmyslný kontrast s její skutečnou příběhovou rolí.

Postav si sám

Hraje se to jako Dark Souls. Což by vzhledem k tomu, kolik titulů si soulsovské mechaniky vypůjčuje, měl být dostatečný popis. Ale pokud jste se zrovna vrátili z několikaleté túry po náhorních plošinách bez internetu, vězte, že jde o kombinaci pozičního boje stojícího na načasování ruku v ruce se správou výdrže a postupem od ohniště k ohništi. Tam si můžete hru uložit a utratit expy. Ty zdejší fungují jako zkušenosti i platidlo a když zahynete, upustíte je. Zkrátka duše.

Jinak řečeno, v základní smyčce hratelnosti byste se originality nedořezali. Potřebné osvěžení pramení z jiného prvku – sestavování vlastních tříd postav. Těch je zde v základu něco přes dvacet, ale vtip spočívá v tom, že se prakticky jedná jen o prázdné rámy postavené z hodnot statistik, do kterých budete malovat vlastní obrazy složené ze skillů.

Narůstající level postavy zvyšuje počet životů, ale statistiky jako síla a obratnost jsou napevno svázány se zvolenou třídou. Každá má vlastní sadu dovedností, které ale lze odemykat pro použití i s ostatními classami. V praxi to znamená, že si můžete namíchat výběr skillů zvolených napříč třídami přesně dle vlastního gusta.

Některé dovednosti kvůli potřebné minimální hodnotě statistik nelze použít s určitými třídami, ale to je v podstatě jediné omezení – a i to jde částečně obcházet obětováním slotu pro pasivní skill ve prospěch zvýšení statistiky.

Kombinací je nespočet a experimentovat s nimi je skvělá zábava. Postavit si funkční build ze zdánlivě nesourodých skillů, doplnit je vhodnou zbraní a zbrojí a rozseknout s nimi problémovou pasáž přináší bohulibou dávku herního uspokojení.

Code Vein umožní bojovat na dálku, pouštět se do kontaktního soupeření s jedno- i obouručními zbraněmi a zkrátka nezůstanou ani hráči, co se nejraději spoléhají na magii. Hra vás nebude trestat za výhradní specializaci, ale zároveň vás nechá přístupy libovolně mísit, budete-li chtít.

Možnosti vlastního tvarování hratelnosti jsou jednoznačně největším pozitivem celého dobrodružství. Bleskurychlý kopiník s řadou teleportů, co skáče do boje rychlým výpadem a pak mizí pryč? Ale jistě. Válečník, co mává obouručákem jak párátkem? Samozřejmě. Střelec-kouzelník? Šermíř s ohnivou magií? Pán jedu a krve? Mušketýr proklínač? Je to jen na vás.

Pod rukama klasika

Samotný boj už je poplatný vzoru. Nezažijete tudíž nic nového, ale na druhou stranu, zrovna v tomhle případě prostě nebylo potřeba spravovat něco, co není rozbité. Každá zbraň má základní slabý a silný útok, k tomu speciální výpady z úhybu, ze sprintu a po podržení tlačítka pro pomalou ránu. Zapomenout samozřejmě nesmíme ani na pomocníka z nejvěrnějších – starý dobrý kotoul.

Ten zdejší má na sobě už v základu iframe (jste v něm nesmrtelní), což hra vyvažuje vyšší kadencí nepřátelských útoků. Jinými slovy: Kotrmelců bude potřeba metat jak při závodech v běhu z kopce, protože většina oponentů útočí dlouhými komby a nepřesné načasování většinou ústí v náhlý propad na čtvrt života.

Ovládání je přesné, jak má být, pocit ze zásahů je dobrý a zejména některé skilly, pokud se vám podaří je odpálit a neumřít u toho, dovedou pořádně zrychlit tep. Kupříkladu takové trojité bodnutí kopím, které vás zamkne do animace, takže je potřeba ho užívat jen s nejvyšším rozmyslem. Za odměnu ale dostanete třetí úder, jenž doprovází efekt, z něhož zabrní i ruce na ovladači, a nádavkem obrovské číslo poškození. Po každém úspěšném použití jsme se nemohli ubránit potěšenému úsměvu.

Skilly stojí krev, tedy „manu“, kterou doplňujete zabíjením. A pokud by to nestačilo, trochu krve navíc dostanete i za natažený speciální sací útok, za popravu zezadu a za úspěšné parírování. A to je mimochodem jediné herní otření o upírskou tematiku – pokud jste čekali krvesajské hody, budete zklamáni.

Časování parády je nicméně docela peklo, protože prodleva mezi stiskem klávesy a následnou akcí je nesnesitelně dlouhá. Jistě, ona je to tradiční soulsovská paráda, tudíž prostě nemá být jednoduché ji provádět, ale třeba kryty a riposty v Sekirovi byly na použití nesrovnatelně příjemnější a přesto o žádném snadném boji nemohla být řeč. Malý černý puntík pro Code Vein.

Papírově největší novinka je přítomnost partnera, ale ve skutečnosti se žádná revoluce nekoná. Prostě s vámi běhá spolubojovník dle vlastního výběru a v rámci možností pomáhá. Asi jako když si v Soulsech přivoláte přátelského fantoma.

Nutno nicméně doplnit, že ačkoliv samozřejmě můžete i sólovat, cítíte-li se na to, tvůrci evidentně balancovali obtížnost pro dvě postavy. Některé bossfighty zejména ke konci hry by bez parťáka hrozily zešedivěním vlasů. Ale pokud jste borci s nervy z karbonových vláken, můžete si je střihnout o samotě.

Kolem a kolem si na bojový systém v Code Vein nelze stěžovat. Působí velmi povědomě, jistě, ale je funkční, vyvážený, schopný těšit uspokojením z vítězství a v kombinaci s dříve popsanou záplavou možností, jak si přizpůsobit postavu, utváří nesmírně bytelné jádro hratelnosti. Kdyby se ostatním aspektům hry podařilo takhle nastavenou laťku udržet, neřkuli překonat, v celkovém hodnocení by se jistě nešlo vyhnout superlativům. Jenže...

Tisíc běsů

Aby šlo soulsovku prohlásit za po všech stranách povedenou záležitost, potřebuje tři věci: kvalitní a vyvážený boj, zajímavé nepřátele i bossy a dobrý level design, který motivuje k průzkumu. A Code Vein lze naplno chválit, jen pokud je řeč o prvním aspektu. Jak přijdou na přetřes zbylé dva, úsměv trochu zamrzá na rtech.

Repertoár nepřátel není vyloženě špatný, ale je až moc... předvídatelný. Nenápaditý, a to jak po stránce vizuálního, tak funkčního designu. Možná bude stačit prohlášení, že převážná část protivníků jsou humanoidi útočící širokými švihy zpravidla obouručních zbraní. Výjimky by se samozřejmě našly, ale není jich moc a většina řadových soků se prostě zabíjí na jedno brdo. A to pochopitelně není dobře. Rozhodně nepomáhá ani fakt, že i základní vidlák ze Sekira byl na pohled zapamatovatelnější než místní generická monstra.

Bossové na tom bohužel nejsou o moc lépe. Potkáte jich celou řadu, ale téměř vždy jde opět o humanoidy a nepříjemně velkou část porazíte totožnou taktikou. Kotouly skrz podobně vypadající, rozevláté švihy a sypání útoků v prostojích. To je samozřejmě jádro všech soulsovských bossfightů, ale Code Vein už k němu nepojí žádné další ozvláštnění a bossové tak jednoduše působí jeden jako druhý.

Napadá nás vlastně jen jedna výjimka – boss, který má fázi, v níž je potřeba zcela zapomenout na útok a jen se určitou dobu snažit horko těžko přežít pod neustávajícím přívalem výpadů. Což je přesně ona vítaná změna rytmu, rozboření zažitého vzorce, kterých bylo potřeba daleko víc.

Úplně ideální není ani vyvážení obtížnosti. Naprosto hladká křivka náročnosti je samozřejmě čirá utopie, v podobných hrách budou vždycky existovat bossové, co někomu sednou lépe nebo co se naopak nebudou hodit k vybranému buildu, tudíž způsobí zásek. Do jisté míry by se to tedy dalo odpustit, ale v Code Vein létá obtížnost nahoru dolů jak ponožka v pračce.

Pravidelně se stává, že vás náhodný boss zastaví na půl hodiny, aby ten další padl na první pokus s prstem v nose. A nejvíc je to znát, jakmile se dostanete k místní variaci na Ornsteina se Smoughem, což je taková střela obtížnosti vzhůru k nebesům, že má člověk chuť kontrolovat, jestli v mracích nezůstala díra. Nechápejte nás špatně, rozhodně nás nepohoršuje, že je v soulsovce těžký boss, ale ten nepoměr prostě bije do očí. Obzvlášť když hned další boss po zmíněné dvojici je zase úplná brnkačka.

Prokleté koridory

Kopírovat Souls je dvousečný meč, protože srovnání s předlohou se zkrátka nevyhnete a problém je, že jen velmi málo titulů z něj vychází se ctí. Code Vein snese porovnání bojových systémů, ale postavíte-li vedle sebe level designy, recenzovaná anime řežba dopadne jak sedláci u Chlumce.

Prapůvod mizérie by šlo vystopovat k přešlapu v samotném konceptu – postava neumí skákat a pohybuje se výhradně připravenými chodbami. A to jsou okovy, co si tvůrci z nějakého důvodu sami dobrovolně zamkli na rukách. Jakmile se takovýmto způsobem omezíte při budování prostředí, je jasné, co bude následovat.

Téměř nulová vertikalita, omezení možností průzkumu a... koridory. Bez ohledu na to, jakými kulisami se je hra snaží obalit, pořád to jsou prostě chodby, kterými běžíte po nalajnovaných kolejích a přes krabici v cestě se zkrátka nedostanete, ačkoliv vám sahá třeba ke kolenům, což jednak působí dost tragikomicky a jednak je to prostě otrava.

Ve výsledku se podíváte do dvou druhů lokací. Buďto zón, co proběhnete za nosem, nebo naopak příšerně chaotických bludišť, u nichž tvůrce napadlo sady chodeb zamotat do sebe, pod sebe a nad sebe. To by samo o sobě nebyl až takový problém, jenže úrovně ještě k tomu nedávají smysl. A tím nemyslíme jenom třeba to, že deset metrů od ledových planin najdete rozpálené pouštní město, čert to vem. Horší je, že ani jednotlivé zóny nemají žádnou vnitřní logiku.

Nejlépe si toho všimnete v místní kopírce Anor Londa. Bělostná, scénograficky impozantní katedrála, jejíhož architekta by bylo potřeba promptně popadnout za límec a umístit do polstrované cely. Kolik lávek vedoucích do zdi a mostů odnikud nikam musíte narýsovat, abyste přišli o práci?

Může to znít jako malichernost, ale když dává budova nebo lokace smysl, hráč se v ní intuitivně zorientuje daleko lépe. V Code Vein by to bylo potřeba, protože orientační body prakticky neexistují a mapa vám na pomoc nepřispěchá. Je přehledná jak formulář daňového přiznání, takže tu v podstatě ani nemusela být. A z neznámého důvodu se nedá zoomovat, takže si u větších lokací rovnou připravte mikroskop.

V několika úrovních si alespoň budete muset otevřít zkratku k ohništi. Podobně zavinuté levely s dveřmi na závoru samozřejmě nejsou žádná novinka, ale i tak jimi vezmete zavděk, protože je to pořád lepší než koridory rovné, jak když střelí. Ale ani těch tu bohužel není málo.

Není to zlé, ale mohlo to být lepší

Hra na pohled po výtvarné stránce nevypadá špatně, ale doporučujeme objekty a krajinu pozorovat spíše z dálky, protože detailní zkoumání odhalí modely a textury jak z minulé dekády. V kontrastu s tím šlo na PlayStation 4 Pro zpozorovat i propady frameratu, ale jednalo se výhradně o přechody mezi zónami, kdy nejspíš probíhalo nahrávání. Při boji k žádnému problému technického rázu nedošlo.

Dohrání trvalo 34 hodin a zážitek nekazil ani žádný bug (nebudeme-li zmiňovat maličkosti typu podivně povlávající kápě ve výtahu), což je potřeba pochválit.

Sečteno a podtrženo: Vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby zapálený fanoušek soulsovek dokázal nad nedostatky benevolentně mávnout rukou a Code Vein si jaksepatří užít. Kvalitní bojový systém a příjemná svoboda v úpravách postavy mu to umožní. A pokud ještě k tomu máte rádi anime, jsou to pochopitelně také body navíc.

Zároveň ale nelze zamlčet, že zkrátka ne všechny stránky hry se povedly na jedničku. Zamrzí to, protože potenciál opravdové pecky tu rozhodně byl. Snad se ho podaří naplnit v případném pokračování.