Close Combat: The Bloody First

Verdikt
62

Přechod slavné série do 3D kabátu má své kouzlo, ale zároveň s sebou přináší nemalá úskalí včetně tradičně slabší AI. I tak je to však stále unikátní, robustní a intenzivní strategická zábava.

Počítač

WindowsWindows

36,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Slitherine Software
Vydání: 3. října 2019
Štítky: vojenské, taktická, válečná, druhá světová válka, strategie

Od vůbec první porce slavné válečné série Close Combat uplynulo úctyhodných 23 let. Od té doby se tato takticko-strategická značka dočkala dalších šestnácti oficiálních titulů (včetně jednoho střílečkového provedení), což ji kvantitativně řadí kamsi těsně pod nekončící řadu sportovních sérií od EA. Přesto o ní vědí nejspíše jen kovaní, především druhováleční, virtuální vojevůdci. Možná i proto, že The Bloody First, tedy Krvavá první, je vůbec prvním dílem v sérii (nepočítáme-li onu střílečku), který si zahrajete v plnohodnotném 3D.

Velký návrat série?

Ke Close Combatu jsme přičichli už při vydání excelentního (a dosud obecně nejoblíbenějšího) druhého dílu A Bridge Too Far znázorňujícího operaci Market Garden hratelnou z obou perspektiv konfliktu v lineární kampani. Ta byla podobně jako The Bloody First zpracována v sérii kratších střetů v rámci denních intervalů. Celá kampaň byla už tenkrát hratelná i v multiplayeru, což je standardem série do dnešních dnů a díkybohu za to.

The Bloody First nabízí hru v podobném formátu, jen v mnohem větším měřítku – i když velikost jednotek zůstává poměrně malá. Striktně řečeno se tu bavíme spíš o realtime taktické hře než realtime strategii, protože v Close Combat velíte jednotkám velikosti plus minus jedné roty, což ideálně zapadá do prostoru mezi Men of War (družstvo až četa) a Steel Division (prapor) na poli historicky autentických RTT.

Boj zblízka ve 3D

To, co činilo Close Combat naprosto jedinečným, je v nejnovějším pokračování vesměs zachováno, leccos bylo vylepšeno, ale přechod do 3D s sebou zároveň bohužel přinesl i spoustu nových problémů, které momentálně sráží hodnocení tam, kde je. Zároveň naštěstí nejde o propal typu Men of War: Assault Squad 2 – Cold War.

V The Bloody First se octnete v roli velitele blíže neurčené roty Velké červené jedničky, tedy 1. pěší divize americké armády, která si odbyla téměř všechny důležité operace na západní frontě včetně operace Torch v Africe koncem roku 1942, operace Husky v roce 1943, invaze na Sicílii či jatek na pláži Omaha a následné operace Cobra v Normandii v červnu a červenci 1944.

A všude tam se se svými muži podíváte. Zároveň máte možnost hrát i za jednotky Osy, které se divizi postavily při jejích taženích, ovšem s tím, že takto přicházíte o možnost progresu svých mužů. Hra však ustoupila od autentického drobnohledu, kdy byla každá jednotka detailně uvedena včetně svého emblému a čísla oddílu.

Kvůli problematické umělé inteligenci, ke které se ještě dostaneme, je hra za jednotky Osy bohužel až příliš jednoduchá, protože se točí primárně okolo defenzivní role a jak z dějepisu víme, páteří pěchotních oddílů wehrmachtu byl lehký kulomet, což v kombinaci s nikterak důvtipnou ofenzivní AI představuje v singleplayeru poněkud problém (ostatně úplně stejně jako v předchozích titulech).

Imerze über alles!

V novém Close Combatu i tentokrát najdete detailní psychologický model každého jediného vojáčka na bitevním poli. Každý člen družstva má jméno a osobní charakteristiky, které značně ovlivňují jeho chování na bojišti, přičemž navíc hraje velkou roli i únava. Nelze se tedy spoléhat jen na veterány, kteří jsou neustále nasazováni do bitevní vřavy, protože i těm brzy dojde šťáva. Musíte tak jednotky pravidelně točit a přizpůsobovat se dění na bojišti.

Bitvy totiž zpravidla nekončí jediným střetem s nepřítelem, a tak se na celkem 36 map rozprostřených napříč 3 taženími na západní frontě podíváte vícekrát. Na bojišti zůstávají i vraky dříve zničených vozidel a krátery po dopadech dělostřeleckých granátů. Každá jednotka navíc disponuje omezeným střelivem, jehož doplnění je závislé rovněž na strategických rozhodnutích po odehraných bitvách. Příjemnou novinkou je možnost oddělit ze stávajících družstev menší specializované oddíly a přidělit jim například protitankové či průzkumné role.

Za zmínku stojí, že při hře za Spojence každá ztráta bolí a rezervy nejsou zdaleka nevyčerpatelné. Před každou bitvou můžete krom hlavních pěchotních jednotek do střetu zapojit i některé z podpůrných jednotek podle toho, co vám zrovna vrchní velení divize umožní. V některých případech jde pouze o lehká protitanková děla a oddíl s těžkým kulometem, jindy vám na pomoc přispěchá těžká technika v podobě tanků a jejich stíhačů.

Toto jsou v kostce klíčové prvky série, jak ji mnozí znají a které jsou stále zárukou maximální bitevní imerze. Ta stále s přehledem překonává konkurenci včetně zmíněné Steel Division, kde plynulost hraní často narušuje celková velikost map a počet souběžně bojujících jednotek vyžadujících neustálý mikromanagement a zpomalovaní času, což leckdy brání požitku ze sledování bitev. Tady je naopak dost času se prostě zaměřit na jeden úsek bojiště, zazoomovat a užít si tak detailního 3D zpracování jednotek a terénu plnými doušky.

Porodní bolesti 3D enginu

Tímto plynule vstupujeme do druhé části recenze, která se veteránům bohužel nebude číst úplně snadno. Close Combat totiž není bez chyb a jeho Achillovou patou je právě onen přechod do 3D. Ten s sebou, pravda, přináší mnohem čitelnější nerovnosti terénu, což vám umožňuje efektivněji využít nejrůznějších převýšení daných kót. Jediným tlačítkem si můžete zapnout znázornění vrstevnic, které tento nový prvek ještě umocní. Přibyla také možnost si kdykoli ověřit linii dohledu jednotek podobně jako ve Steel Division, i když se zbytečně nevýrazným kontrastem.

Jenže problém je v tom, že bojiště zároveň bývá zoufale nepřehledné kvůli nasvícení terénu, nízké úrovni detailů textur a katastrofálnímu nastavení kamery. Přechod do 3D tak nelze momentálně hodnotit jinak než rozporuplně. Naštěstí komunita přišla s alespoň částečným řešením v podobně jiného nastavení kamery, které značně uleví vašim očím. A zároveň vám doporučujeme okamžitou aktivaci obrysů jednotek.

Hlavní výtka směrem k novému 3D enginu se však týká něčeho jiného – absence vícepodlažních budov. Autorům se tuto mechaniku nepodařilo převést do 3D, a tak ji raději vypustili. Ačkoliv se tím ztrácí značná dávka autentičnosti, ve světě The Bloody First jsou budovy přístupné jen v přízemí.

Dosud bylo jejich obsazovaní, stejně jako ve skutečné válce, klíčové. Vyšší patra sloužila jako palebné základny či pozorovací stanoviště. Do zvonic kostelů se vždy vešel odstřelovač, kulometné duo nebo alespoň dělostřelecký pozorovatel. Nejenže je toto již nemožné, ale samotná úloha budov je redukovaná víceméně jen na kryt proti nepřímé podpůrné palbě či výzvu k boji muže proti muži, protože odtud zpravidla nelze vést účinnou obranou palbu.

Vylepšený pathfinding vs. tradiční AI

Na druhou stranu chválou lze opříst především značně vylepšený, ač stále nedokonalý pathfinding, kterému ovšem nezřídka podkopává stoličku poněkud natvrdlá AI, pakliže hrajete proti počítači. Tanky umí alespoň vcelku chytře couvat a neustále se nezasekávat o titěrné překážky a v kritický okamžik se k nepříteli neotáčejí zády, jak to mívaly ve zvyku. Každému oddílu se také nyní okamžitě označí jednotka nepřítele v dohledu, čímž odpadá neustálé pauzování hry, abyste zkoumali potenciální cíl. Jednotky využívající speciální vybavení, jako jsou tanky, děla či minomety, mají nad sebou ukazatele průběhu procedury palby, takže vidíte, kdy zrovna nabíjejí a kdy míří, aniž byste na ně museli ukázat kurzorem.

Bohužel, jak jsme už naznačili, umělá inteligence si oproti minulým dílům opravdu příliš nepolepšila, což je nemalá rána na solar. Právě tady existoval velký prostor pro zlepšení, jenže se občas zdá, jako by hra popošla spíš o krok vzad.

Část viny na tom má přechod do 3D – zejména souboje tanků nezřídka zabolí. Představte si situaci, kdy máte zhruba 100 metrů od sebe Shermana a Pz IV, kteří na sebe za jasného počasí během dne pálí hlava nehlava. Oba střelci, přestože nemají v cestě žádnou viditelnou překážku, však vykazují podezřelý indikátor „bad shot“ a vymění si mezi sebou klidně i 15 ran, aniž by jeden druhého trefil (poslední patch už naštěstí alespoň opravil problém s příliš ostrým úhlem, což byla půlka celého průšvihu). Jindy zas vaši chrabří minometníci odmítnou pálit na obrněné vozidlo s odkrytou střechou, protože jim prý vadí příliš tlusté pancéřování vozidla, i když vaši kulometčíci o kus dále ho úspěšně zlikvidují.

V předchozích dílech bylo rovněž běžnou rutinou, že se během střetu s přesilou zaskočená či izolovaná jednotka raději vzdala, než by zbytečně přišla o život (pokud zrovna nešlo o fanatiky s nepolevující morálkou). Zde existují zpravidla dva scénáře – buď se dají muži na zběsilý úprk, anebo jsou zlikvidováni do jednoho, přičemž první možnost nezřídka končí tím, že se nebozí vojáčci rozběhnou místo zpět k spřáteleným liniím přímo vstříc hlavním protivníka.

Celé situaci zároveň nepomáhají jakási podivná několikasekundová zamrzání hry během bitev, protože ani silnější CPU nedokáže v reálném čase zpracovat to množství kalkulací, jaké po něm údajně hra vyžaduje (dle informací na oficiálním fóru slibují autoři řešení patchem).

Bravurně nazvučené ošklivé káče války

Hra má stále jedno z nejintenzivnějších nazvučení válečné zóny, které by jí mohly závidět i některé tituly s mnohem vyšším rozpočtem. Pouhýma ušima rozlišíte zvuky jednotlivých zbraní i to, o jak těsný zásah šlo, hvízdaní kulek, dopady granátů, nářek panikářů či zuřivý křik fanatických vojáků při zteči. Zmizela sice porce tradičních ambientních zvuků ilustrujících klid před bouří, ale stále jde o jednu z nejdokonaleji nazvučených válečných her na trhu.

Sečteno a podtrženo, Close Combat: The Bloody First je v základu robustní taktickou hrou simulující detailní dění na bitevním poli. Bohužel se na ní podepisuje stáří série a nepříliš povedený přechod do 3D, který bude muset přečkat ještě několik opatchování, aby obstál oproti konkurenci či měl šanci vůbec nějak výrazněji oslovit mainstreamové hráče a nově příchozí.

Snad se autorům časem podaří vyžehlit problémy s umělou inteligencí a vypořádat se s problematikou budov – a šikla by se i nějaká ta zničitelnost prostředí. Naštěstí se hra alespoň pyšní srozumitelným tutoriálem, editorem scénářů a tradičním multiplayerem, díky kterému si můžete projít celou kampaň s kamarádem, aniž byste museli snášet poměrně ospalou AI, která vás nedokáže nijak zásadně překvapit a využít slabin a děr ve vaší taktice.