Civilization VI: Rise and Fall

Verdikt
62

Datadisk plný dobrých, ale ne vždy úplně dotažených nápadů, který se navíc potýká s nepříliš dokonalou umělou inteligencí. Šestou Civilizaci sice obohacuje, ale rozhodně ne do takové míry, aby si ho každý fanoušek musel kupovat za každou cenu, zvlášť když není zrovna nízká.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Firaxis Games
Vydání: 8. února 2018
Štítky: tahová, budovatelská, historická, datadisk, válečná, strategie

Vždycky je fajn číst si o hrách, které jsou buď naprosto výborné, nebo příšerně špatné. Bezbřehé nadšení umí být nakažlivé, nad nemilosrdnou kritickou popravou se zase člověk rád zlomyslně zasměje. Rise and Fall, první velký datadisk k Civilization VI, bohužel nespadá ani do jedné kategorie. Kdybyste nám přikázali, ať své pocity shrneme do jedné věty, odpověděli bychom: „Je to fajn…?“ Ano, s třemi tečkami a otazníkem.

R. F. Věk

Přitom na papíře zní všechny přídavky výtečně, třeba hned ten nejvýraznější. Z názvu datadisku lze odvodit, že cesta historií by odteď měla nabrat charakter sinusoidy. „Jednou jsi dole, jednou nahoře,“ to věděli už pánové Ježek, Voskovec a Werich, a tak váš národ v průběhu své cesty dějinami občas surfuje na vzdmuté vlně zlatého věku, zatímco jindy se plácá v bahně věku temného.

Zlatý věk znamená, že se budete mít líp, vaši občané budou věrnější a všechno vám půjde mnohem líp od ruky. Ten temný s sebou zase přináší sníženou loajalitu a omezenější možnosti, ale pokud ho přežijete, máte šanci dostat se do supervěku, který je ještě lepší než ten zlatý. Civilizace skomírající na posledním místě by tak teoreticky měla mít šanci dostat se zpátky do hry.

Teoreticky. Praxe bohužel vypadá poněkud jinak. Temný věk je místo brutálního narušení veškerých vašich snah spíš jen drobnější překážkou, které se navíc při aspoň trochu kompetentním hraní dokážete vyhnout. Věky odpovídají různým érám, tedy například antice nebo renesanci, a muselo by se vám opravdu hodně nedařit, abyste si temným obdobím prošli častěji než jednou za celou hru.

Ne že by na tom až tak záleželo, protože mezi temným a zlatým věkem není zas tak velký rozdíl. Ano, některé bonusy jsou příjemné, možná se vám budou hodit trochu nabušenější dělníci nebo ekonomické výhody, ale že by vás věk opravdu vykolejil nebo vám naopak zadul do plachet silou orkánu? Nijak zvlášť.

Sběr dalších bodíků

Je ale pravda, že věky aspoň oživují prostřední část hry. Obecně se nám na Civilizaci nejvíc líbí úvodních několik tisíc let (dejme tomu do středověku), kdy člověk objevuje nový svět, poznává jednotlivé frakce a zjišťuje, s čím že se to bude až do konce hry potýkat. Samotné potýkání pak už občas začíná být trochu jednotvárné. Sem plácnete další budovu, kterých vám už jinde stojí pět, sem pošlete settlera, který založí osmé město… S neustálým pocitem ohrožení a nedostatkem zdrojů, které nabízí první éry hry, se to nedá srovnat.

A věky v tomhle ohledu pomáhají, ne že ne. Přestože je jejich výsledný efekt celkem zanedbatelný, přece jen do vašeho strategického přemýšlení dodávají další vrstvu. To, v jakém věku se příště octnete, totiž záleží na posbíraných bodech věku současného. Body sbíráte například tím, že postavíte div světa, jako první se stanete lenním pánem nějakého městského státu, konvertujete cizí město na své náboženství atd. Hra vás zkrátka jemně postrkuje k tomu, abyste hrábli po krátkodobějších odměnách místo klidného pochodu ke své zvolené metodě vítězství.

K tomu si ještě na začátku věku určíte, jaká konkrétní činnost vám přidá bonusové body. Váleční štváči si zvolí, že se jejich skóre zvýší za každou zabitou nebarbarskou jednotku, pak vyhlásí pár válek a vyvraždí tolik vojáčků, že je to s přehledem pošle do zlatého věku. Kolonizátoři si vyberou radši bonus za zakládání měst na cizím kontinentu. Možností sice není zrovna moc, ale i tak jde o další vítané ozubené kolečko v celém systému. Jen je škoda, že je vám celá ta mentální práce ve výsledku tak trochu k ničemu.

Zahraniční rebelové

Nastal čas zmínit další novinku, která je úzce svázána s konceptem věků. Zlatý nebo temný věk mají výrazný vliv na loajalitu vašich měst. Loajalita znamená přibližně to, co byste čekali – když se na vás některé vaše město naštve, tak si prostě sebere saky paky a vyhlásí nezávislost, načež se dokonce může přidat k některému z vašich soupeřů, v jehož říši se žije líp.

Je tu jen maličký problém: není to moc velký problém. Aspoň tedy pro hráče. Pokud své město naschvál neumístíte poblíž cizího sídla, kde vás čekají postihy, pak se vám vzbouří jen velice těžko, temno netemno. To umělá inteligence je na tom podstatně hůř a ztrácí města celkem pravidelně, většinou z důvodu své vlastní tuposti. Ale i kdybyste se dostali do podobných problémů jako ona, stačí se obrátit na guvernéry a požár bude pravděpodobně uhašen.

Mírně prodloužené paže

Guvernéři jsou sedmička nových postav, které umisťujete do svých měst. Můžete je postupně povyšovat a vylepšovat, za což vás čekají někdy slušné, někdy poněkud irelevantní bonusy. Užitečná je hlavně diplomatka zvedající počet vyslanců v městském státě, zatímco ostatní zůstávali sedět na zadku v náhodné destinaci, protože jejich bonusy nestály za to, abychom si s nimi přehnaně lámali hlavu.

Kdo touží po další dávce mikromanagementu, ten si s guvernéry určitě pohrát může, ale podobně jako v případě věků nebo loajality to není otázka života a smrti. Je hezké tam tyhle prvky mít, ani jeden z nich v žádném případě nevadí, ale že by nějak výrazně změnily požitek ze hry? To tedy ne. Kdybyste nám neřekli, že je datadisk nainstalovaný, rozhodně by bylo poznat, že na obrazovce není původní Civilization VI, že se něco změnilo, ale možná bychom to považovali za dílo bezplatného updatu.

Jeden na všechny, všichni na jednoho

Možná největší potenciál na opravdovou změnu tempa měl systém emergencies, neboli stavů nouze. Ty mají přesně podle hesla „nikdo nesmí vyhrávat věčně“, které s sebou přineslo i věkové výkyvy, poněkud vyrovnat závodní pole a poskytnout novou výzvu hráčům, jejichž impéria jsou až příliš daleko před pelotonem.

Může je spustit leccos. Někdo třeba dobude městský stát, konvertuje cizí svaté město, použije atomovku nebo se jinak prokáže jako jasný narušitel světového řádu tvrdohlavě postupující za konečným vítězstvím. Hra v tu chvíli dá vybraným soupeřům možnost spojit se dohromady a zasáhnout. Ti, kdo přijmou, spolu vytvoří krátkodobé spojenectví včetně otevřených hranic a jdou si to s viníkem vyřídit. Když vyhrají, čekají je peněžní i jiné bonusy, a navíc samozřejmě pocuchají plány lídrovi. Když prohrají, bohatství si pro sebe ponechá sama oběť.

Zní to skvěle, a podle recenzí uživatelů na Steamu, kteří hrají hromadné multiplayerové zápasy se svými kamarády, to může výborně fungovat. Není nic horšího než situace, v níž někdo jasně vede, ale všichni musí formálně odklikat tahy, které je dělí od prohry. Když se však proti dominantní mocnosti spojí pět dalších civilizací, rázem despotovi do smíchu nebude. Jenže při hře proti počítači vám do smíchu naopak bude – z toho, jak umělá inteligence nechápe, co se po ní vlastně chce.

Čekání na spojence

Dvakrát se stalo, že jsme konvertovali cizí svaté město a stali se cílem stavu nouze. Dvakrát se k expedici přidala celá řada konkurenčních národů. A dvakrát rivalové neudělali vůbec nic. Tedy, abychom jim úplně nekřivdili, Saladin do Káhiry poslal jednoho misionáře, kterého jsme se bleskurychle zbavili, ale to byl nejspíš nějaký zatoulánek, protože pak už se o vyrvání města zpod naší náboženské kontroly nepokusil vůbec nikdo.

Jindy jsme se zase přidali k emergency, kterou vyvolal oblíbený bonviván Filip II. tím, že pro sebe dobyl důležitý městský stát Babylon. Dohodli jsme se s dalšími třemi civilizacemi, že za to ten charismatický bídák zaplatí. Naverbovali jsme armádu a poslali ji za moře v domnění, že dorazí přímo doprostřed válečné vřavy, protože jsme to měli ze všech zúčastněných k Babylonu nejdál.

Nestalo se. Naše jednotky se vylodily samy, spoustu tahů bojovaly samy, a nakonec Babylon i samy dobyly, protože umělá inteligence si zřejmě nebyla schopná poradit s nenadálou situací vymykající se obvyklým skriptům. V tu chvíli akorát zamrzí, že se ke vám kolegové vůbec přidali, jelikož se s nimi musíte rozdělit o odměnu za úspěch.

Trochu smysluplnější možností kooperace s ostatními civilizacemi jsou vylepšené možnosti aliancí. Odteď může být vaše spojenectví zaměřeno na specifickou oblast lidského konání, například na kulturu, náboženství nebo výzkum. Navzájem si pak poskytujete konkrétní bonusy, které sice opět nejsou zrovna ohromné, ale někdy vás opravdu potěší – to třeba když na vás náboženství vašeho religiózního spojence nevyvíjí žádný tlak, což ovšem platí i naopak.

Divotvorný datadisk

Přes všechny zajímavé nové nápady, s nimiž tvůrci přišli, nás asi nejvíc potěšily ty nejkonvenčnější přídavky. Dorazilo 8 nových civilizací, s nimiž je opravdu legrace a jejich lídři, třeba Poundmaker, Čingischán nebo Šaka, dokážou na malém prostoru krásně vyjádřit svou osobnost.

K tomu dorazily drobnější doplňky jako nové jednotky, přírodní divy i běžné divy světa, a každý kousek nového obsahu, který na vás nenadále vykoukne, potěší, ať už jsou to Holanďané za vraty, drony v hangáru, Socha svobody na pobřeží nebo Matterhorn na obzoru. Více variací, více objevování, více zábavy.

Navzdory posledním pár vřelým odstavcům je jasné, že datadisk Rise and Fall nezanechal zrovna nejsilnější dojem. To je způsobeno dvěma skutečnostmi. První z nich je příjemná: základní verze šesté Civilizace byla na rozdíl od pětky dostatečně vyladěná, aby nutně nevyžadovala dodatečný obsah. Tvůrci se zkrátka pokusili obohatit něco, co žádné obohacení nutně nepotřebovalo.

Druhá skutečnost je pro fanoušky série výrazně depresivnější. Nové herní vrstvy a strategické výzvy ostře osvětlily limity místní umělé inteligence. V základní hře nám ještě přišla relativně kompetentní a nijak nerušila skvělý zážitek, ale v Rise and Fall nám často připadalo, že jsme jedinou stranou konfliktu, která chápe, co se vlastně děje.

Žádná velká změna

Co k tomu říct na závěr? Největším zklamáním je fakt, že slibovaná vlnovka vašeho průchodu historií je ve skutečnosti spíš přímkou. Rozhodně máte díky věkům, guvernérům i stavům nouze víc věcí na práci, některá rozhodnutí nyní možná budou o něco složitější, protože se v rovnici zkrátka nachází více proměnných. Ale svět Civilizace se náhle magicky nestal nepředvídatelným, chaotickým bojištěm, na němž může kdykoli ochromeně padnout k zemi i ten nejmocnější šampión. Pokud se vám daří na začátku, je velmi pravděpodobné, že se vám bude dařit i na konci.

Určitě je lepší Rise and Fall mít než ho nemít. Teď je otázka, jestli vás tak vlažné doporučení přesvědčí, abyste za datadisk vyplázli třicet eur. Pokud ano, pak vám rádi popřejeme hezkou zábavu a připojíme drobné varování: dávejte si pozor na Šaku, je to agresivní parchant.