Civilization: Beyond Earth – Rising Tide

Města na kůlech

Již na první pohled je Rising Tide nepřehlédnutelný tím, že veškeré novoty balí do nádherného nepromokavého kabátku. Hlavním tématem datadisku je totiž voda. Respektive hladina mimozemského oceánu, na kterou, jak autoři tvrdí, lze vést docela pohodlný život. Klasický rozkvět státu na pevnině tvůrci efektně doplnili o možnosti rozvoje na mořských vlnách. Tradiční suchozemská města mohou být nyní obklopena i městy, které se technicky podobají Benátkám. Jsou to jakési „města na kůlech“.

Tajuplný vodní svět

Kvůli proměně herních kulis bylo nanejvýš logické, že se autoři vzdali původních myšlenek, zaměřených na vesmír. Po něm zbylo snad jen vystřelování užitečných družic na oběžnou dráhu a lépe využitelný vzdušný prostor k vojenským účelům. Datadisk zkrátka na rozdíl od Beyond Earth oblohu tolik nepozoruje. Raději se dívá pod sebe, do vln.

A je rozhodně co pozorovat. Protože nejde o starý dobrý Atlantik, co moderní kolonizátoři osidlují – ve vodě najdou svět jako z pera Julese Vernea. Divotvorní krakeni, červi či obludná vodní flóra, to všechno jsou nové exotické druhy života, které opravdu báječně dokreslují změnu tématu. A co víc, koexistenci s nimi lze využít i herně. Například k novému vědeckému bádání či zajímavým vojensko-technickým projektům.

Planktonem za pokrok

Od prvních minut hraní musí být každému jasné, že vodní téma ovlivňuje hru nejen vizuálně, ale předurčuje i celkovou hratelnost. Od nového prostředí se odvíjí v podstatě všechny možnosti civilizačního rozvoje.

Nové perspektivy nabízejí například dříve neviděné, převážně vodní jednotky a ruku v ruce s tím i více mořeplavecky laděné válčení. Například nová bombardovací a melee plavidla se vám budou opravdu líbit. Přibyly ale také nové přírodní, respektive vodní zdroje. Víte třeba, že mimozemský plankton pomáhá vědcům ve výrobě protilátek k novým chorobám? V praxi za těžbu planktonu získává civilizace cenné body výzkumu.

Univerzalita, matka pokroku

K nejpodstatnějším změnám ovšem nedošlo ani v grafice, ani v nabídce komodit či zbraní, ale v herních mechanismech. Rising Tide lze od originální hry nejsnadněji rozpoznat díky intenzivnějšímu propojování všech herních nápadů a mechanismů. Díky tomu se různé aspekty vládnutí dramaticky ovlivňují.

Dobrým příkladem jsou afinity, soubory národních hodnot. Jak víme, takzvaná purity umožňuje staromilský vývoj v intencích tradic Země, supremacy cílí na biomechanickou budoucnost člověka a díky harmony lze navázat ekologický dialog s planetou.

Obecně řečeno se afinity projevují při stavbách unikátních jednotek a divů světa, v obranyschopnosti měst, v hospodaření, v koexistenci s planetou a v neposlední řadě ovlivňují diplomatické vztahy. Rozhodují vlastně skoro o všem. Zatímco se ale v Beyond Earth musel národ vždy rozhodnout, do jaké afinity zrovna „investuje“, v Rising Tide může za určitých okolností, nejčastěji skrz určitý vědecký poznatek, bodovat i ve dvou afinitách najednou.

Takto propojené „levelování“ činí národ mnohem univerzálnější. Jestliže každá afinita s sebou přináší nějaké bonusy do civilizačního pokroku, jejich kombinováním může vykvést opravdová supersíla.

Konec tradiční diplomacie

S větší všestranností hra působí mnohem realističtěji. Datadisk ctí myšlenku, že skutečné národy se nikdy nechovají černobíle, a přestože si udržují určitou pověst (plynoucí většinou z předsudků ostatních), bývá jejich politika směsicí všeho možného.

Na mezinárodní vztahy však pozor. Byli jste ve starších Civilizacích zvyklí kšeftovat se zdroji a vědeckými výdobytky? Tak s tím je konec. V touze po reálnu se diplomacie v Rising Tide posunula úplně novým směrem. Už v ní nelze někomu nabídnout tajemství biologie, aby vás nezničil. Autoři si konečně všimli, že něco takového ve skutečné politice prostě neexistuje.

Otázkou však je, zda taková úvaha může prospět hrám jako Civilization. Tedy strategiím cíleně založeným na zábavné směně čehokoliv za cokoliv. V Rising Tide se bohužel nyní obchoduje pouze s jakýmisi všeobecnými hospodářsko-vojenskými bonusy a jejich podstata navíc tak trochu bojuje se zdravým rozumem.

Africká unie se třeba dohodne se Severomořskou aliancí, že při (nějakém) válčení získá za každou zabitou jednotku dva body kultury.  A Severomořským za to zaplatí určitý obnos. Zvedáte nad takovým kontraktem obočí? Není divu.

Afričané pochopitelně nebudou likvidovat zrovna severomořské jednotky, taková smlouva by byla úplně absurdní. Musí si „kulturně zaválčit“ s někým jiným. To ale jenom podporuje nesmyslnost samotné dohody, především z mezinárodního hlediska. Kdo může mít na tak zvláštní věci (a na mnoha podobných) tak silný zájem, že ji dokáže nabídnout či zaplatit? Na to autoři neodpovídají.

Svázanější ruce

Je pravdou, že se diplomacie stala realističtější tím, že se v ní přestaly nabízet imaginární výdobytky pokroku. Na druhou stranu mechanismus, kterým bylo primitivní handlování nahrazeno, je přinejmenším podobně směšný. Ještě mrzutější je fakt, že nový systém smluv na sebe váže i některá překvapivá omezení. O smlouvách se například nevyjednává. Buď se daná dohoda líbí oběma stranám, nebo se neuzavře.

Budování vztahů

Naštěstí do diplomacie pronikly i některé mnohem elegantnější myšlenky. Například nový způsob budování mezinárodních vztahů. Politická pozice státu je nyní vyjádřena mnohem komplexněji na jakési internacionální stupnici „strachu a respektu“. Ta udává vojenskou a ideovou sílu, s níž hráč na ostatní státy působí, které jako při nějaké pěvecké soutěži číselně vyjadřují svůj postoj od absolutního pohrdání, vedoucího k válce, až k nezměrné adoraci směřující k plodné alianci.

Takovéto budování vztahů je zajímavé hlavně proto, že do něj promlouvají osobní charakteristiky státníků. V jejich vizích a tužbách lze bohatě levelovat a tím de facto pilovat i celkový národní charakter, proti kterému se ostatní vůdci vymezují, nebo s ním soucítí. Snad netřeba dodávat, že jde o zcela základní předpoklad každého vyjednávání vyjednávání.

Dá se říct, že nová Civilizace je v rovině mezinárodních vztahů mnohem osobnější než dřív. A tudíž i více zábavná. Nové budování vztahů přes „respekt systém“ navíc není jediným prvkem, který kompenzuje poněkud ošizené možnosti obchodování. Do celkové mezinárodní úrovně státu promlouvají i nové, takzvané diplomatické body. Také u nich se projevuje zajímavý univerzalistický přístup autorů. Za diplomatické body nejenže „nakupujete“ zmíněné vůdcovsko-národní charakteristiky, které stát reprezentují navenek, ale zároveň mohou dokonce sloužit jako náhradní platidlo ve vnitrostátním hospodářství.

Hledání herního ideálu, nejen na vahách peněz a bodů, je jedním z nosných pilířů Rising Tide. Nezbývá než dodat, že snaha o alternativní řešení tradičních herních výzev je právě to, co dělá tento datadisk tak zajímavý. A přestože autoři občas přestřelili, nejvíce v obchodní části diplomacie,  je jejich novinka úžasnou příležitostí pro všechny stratégy, kteří si chtějí zahrát Civilizaci trochu jinak. Většina nápadů se povedla, tak vzhůru do boje.