Carrier Command: Gaea Mission

Naštěstí je tu české studio Bohemia Interactive, které má pro válečnictví slabost a naroubovat RTS prvky do moderní hry pro něj zase není takový problém. Proto vznikl Carrier Command: Gaea Mission - hra v mnoha ohledech skvělá, zábavná a čestně poplatná svému vzoru.

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Gaea Mission utrpěla poměrně složitý vývoj a před nedávnem se dokonce zdálo, že projekt skončí, aniž abychom si jej zahráli. To se naštěstí nestalo. Přesto je Gaea Mission válečník, kterému k dokonalé herní pověsti cosi chybí.

Vpřed s orchestrem v zádech

To první, co hráče upoutá, je maximálně pozitivní. Carrier Command začíná jako superáčková hra. Je výpravná, možná až pompézní. Epická kamera kroužící nad transportní lodí, má dobrý střih a první monolog hlavního hrdiny dává na srozuměnou, že tady chtěl být někdo světový. A ta hudba! Málokdy jsou ve hře slyšet tak skvělé melodie.

Orchestrální soundtrack tlačí hráče do varu nejen na bojišti, ale dokonce i v obyčejném menu. Myslím, že kdyby válečná kapela od Bohemky hrála do zad Napoleonovi u Waterloo, celá Evropa by dodnes mluvila francouzsky.

Země proti Asii

A teď se seznamte s dějem. Potkávají se v něm dvě znepřátelené futuristické frakce lidstva. Vy kopete za United Earth Coalition a v bráně stojí Asian Pacific Alliance. Asiaté během fatálního konfliktu obsadili Zemi a prakticky vás vystrnadili do vesmíru, odkud v kůži důstojníka Myrika začnete plánovat odplatu. Tu uskutečníte jedině přes vesmírné těleso zvané Taurus. Jeho zhruba třiatřicet ostrovů zkusíte vyrvat z asijského spáru a vytvořit z nich zázemí pro vedení nové války. A je dopředu jasné, že na Taurusu to jinak než po moři nepůjde.

Taurus a váš křižník, tedy Carrier - to jsou dva středobody v příjemně dlouhé příběhové kampani. S křižníkem, jenž může nést čtyři vzdušné a čtyři pozemní jednotky plus vlastní zbroj a velící centrálu s ekonomickým odborem i výzkumákem, brázdíte moře a snažíte se obsadit co možná největší počet ostrovů, aby výchozí pozice pro nový konflikt byla co nejideálnější.

Ostrovy jsou rozděleny na těžební, výrobní a obranářské a podle toho, kolik už jich máte dobyto, operujete s odpovídajícím množstvím surovin pro výrobu vojenského materiálu. Váš křižník je taková pojízdná armáda, laboratoř i spediční centrum v jednom. Vše, co na dobytých ostrovech zabavíte, se do něj dostává jako strategický artikl.

To se hodí třeba při upgradování jednotek. Na "levelování" jsou v Bohemii mistři. U prvního ostrova začínáte s ubohou letkou a grupou lehce obrněných vozidel, ale po nějakých patnácti dvaceti hodinách z nich uděláte smrtonosnou armádu zlých. Ponese si bytelné pancíře, hladce pronikne blátem i prašnou atmosférou a díky granátometům, vícehlavňovým kulometům nebo skenerům snadněji pokoří nepřítele jak ze země, tak i ze vzduchu.

V určitém úhlu pohledu se budování jednotek dokonce blíží konceptu Alphy Centauri. Nemůžete sice vyrábět nic unikátního, ale množstvím upgradů, které si postupem času zajistíte, uděláte ze svých jednotek výjimečná monstra. Jestli tohle není základ dobré hratelnosti, pak už těžko říct co.

Taktická odysea

A to už se dostáváme k jádru věci. Když se před vámi poprvé rozevře mapa s ostrovy a plavidlem připraveným k výsadku těch nejlepších strojů, dostane Gaea Mission ten správný rozměr.

Když křižník vykládá pozemní "Walrusy" a letecké "Manty" ze svých útrob k plánovanému útoku, cítíte velké vzrušení. Tušíte, že se před vámi rozplétá celé klubko taktických možností. Ze zcela libovolného místa můžete zahájit pozemní či vzdušný útok, nebo (a to je samozřejmě nejlepší) oba druhy výsadku kombinovat.

Nepřítel má sice úplně totožnou výbavu jako vy, nicméně ji umí používat tak, aby se vzájemně doplňovala a vzhledem k tomu, že každý ostrov je jiný (od rovinatých subtropů až po chladné pahorkatiny), musí být vaše taktika také pokaždé jiná. Opakují se jen klíčové úkoly - vyřadit počítačově řízená obranná pole, hacknout či zneškodnit palebná hnízda a nakonec vyřadit z provozu centrálu ostrova, po níž vám i s vybavením spadne do klína.

Ale jak jednotlivé úkoly splníte, to už je čistě na vás. A ostrovy s tužší formou obrany je skutečně obtížné dobýt. Cizí jednotky tam nejenže dobře spolupracují, ale jsou též chráněny inteligentně navrženou fortifikací, která se na vás vyloženě těší.

Válka na jednom monitoru...

Fakt, že je Carrier Command taktickou akcí znamená, že podstatnou část války strávíte ve strategickém režimu. Ten je stručně řečeno bombastický, a to především díky povedenému interfacu. Nebudete se s ním cítit ztraceni, ani když se s postupným objevováním dříve neviděného a osvojováním nové techniky obtížnost hry zvýší. Ovládání je intuitivní, jednoduché a rychlé. Máte pod rukama v podstatě bezchybný futuristický velín.

Interface má hned několik propojených funkcí. Když pomineme management výroby nebo zmíněné upgradování a správu oblastí, po přiblížení se ekonomicko-transportní prostředí briskně změní v plán invaze na konkrétní ostrov. A jakmile na něj vysadíte armádu, její práci můžete pohodlně a do detailu sledovat nejen z radaru ale také z kamer umístěných na jednotlivých strojích.

Můžete mezi nimi i snadno přepínat, a když se pár jednotek v záběru potká, vypadá to jako vtipný závodní split-screen. V tomto režimu interface dovoluje i takové finesy jako je nastavení akční či obranné nálady jednotek, nebo kdo koho bude v terénu následovat. Pohádka.

...a přímo v terénu

Taktická mapa Taurusu je však pouhým pomocníkem a prostředkem k reálnému boji. Zapomeňte na to, že byste celou dobu vedli pouhou válku ikonek. Jestli je Carrier Command z poloviny strategií, pak z té druhé je skutečným válečným simulátorem. Ze strategické mapy se přímo do svých tanků (a také zpět) dostáváte naprosto pohodlně pravým kliknutím myši. Během vteřinky se tak z "televizního přenosu" stává realita, přičemž do manuálního režimu se každá jednotka přepíná bleskurychle po zmáčknutí jakékoliv tlačítka určeného k řízení stroje.

Přechod má snad jen jedinou chybičku. Hra nijak zřetelně neumožňuje zrušit všem jednotkám kompletně jejich naplánovaný program, takže se vám bude často stávat, že jakmile stroj opustíte "únikem do mapy", rozjede se vám tam, kam nejspíš nechcete, neboť jste asi zapomněli vypnout původně naprogramovanou cestu.

Zkratka? Vem to delší, ale zato horší cestou…

Tím se ale pomalu dostáváme k problému, který Carrier Command bohužel velmi sráží. Hra se zatím jevila jako téměř bezchybná, ale ouha. Na Carrier Command musíte mít především silné nervy, ne taktický talent. Tahle hra by byla nejspíš dokonalá, ale to by její betatest nesměl proběhnout před zavřenýma očima celé Bohemie.

Záměr autorů to jistě nebyl a rozpačité dojmy jsou způsobeny jen nechtěným kompromisem mezi nedostatkem financí a dlouhou dobou vývoje, ale v Carrieru se bohužel stavíte do role toho nejnešikovnějšího velitele, jaký kdy poctil světová bojiště. Jste korunovaný Rimmer - železný vévoda bez portfeje. Proč? Carrier Command má totiž jednu z nejhůře naprogramovaných umělých inteligencí.

Carrier Command je tak spíše válkou s AI, než proti ní. Myslím AI přátelskou, tu vaši, která sedlá Walrusy a Manty. Ta nejenže nerada přijímá rozkazy shora a svévolně je i ruší, ale jednotkám především úplně selhává pathfinding. Často se dostanete do situace, kdy transportér bušil do zavřené brány tak dlouho, až sám vybouchl, protože nedokázal najít pár metrů vzdálenou cestu.

Špatný pathfinding je u taktické akce samozřejmě fatálním problémem. Hru dělá obtížnější, než by ve skutečnosti měla mít. V Carrieru jsou bohužel jednotky zmatené dokonce i na rovinatých úsecích, natož aby si klestily cestu složitějším terénem. Při zadávání waypointů musíte zkrátka počítat s tím, že se umělá inteligence orientuje spíše podle vzdušných čar než podle průjezdných koridorů.

Proto máte vždy téměř stoprocentní jistotu, že se vaše brigáda na určené místo buď vůbec nedostane, nebo nepřijede kompletní. A s takovými podřízenými se taktická válka vést nedá. Představte si, že se po velkém utrpení probojujete do opevněné stanice, v níž potřebujete hacknout velín, ale váš hackovací transportér zrovna odjel do lesa sbírat houby. Přihlédneme-li k faktu, že velíte vždy jen čtyřem pozemním nebo čtyřem vzdušným jednotkám, je AI pro programátory hodně špatnou vizitkou.

Na vás má i ten Maňas navrch

U vzdušných sil nejsou problémy s orientací tak markantní, ale pořízení s pozemními Walrusy je vážně tragické. Místo aby tyto obrněné transportéry hledaly výhodné pozice k palbě či obraně, točí se v kritických chvílích dokola, nebo dokonce couvají přímo pod kanóny nepřátel.

Walrusy jsou jednoznačně těmi nejhloupějšími stvořeními, jaké ve hrách vůbec potkáte. Jenom přezbrojit a opravit tahle tupá hovada trvá v terénu věčnost, ačkoliv to má být vteřinová záležitost. Jenže dostat všechny jednotky na příslušné servisní místo a organizovaně je obsloužit, je skoro nemožný úkol.

Velet walrusům je stejné, jako hlídat skupinu indických výletníků. Buď se vám v nestřeženém okamžiku rozutečou do směrů, kam se zrovna dívají, nebo spáchají sebevraždu vyjížďkou pod spršku nepřátelských kulek. Když sledujete, jak se místo naplánovaného přezbrojení otáčí váš bezbranný tančík sebevědomě k nepříteli a s již hořícím pancířem protrhává frontu přímo v jejím středu, nutí vás oči k pláči. Říká se, že jsou chvíle, kdy se muž za slzy nemusí stydět. Carrier Command vám jich dopřeje opravdu nespočet.

A tím nám hra také odpovídá, proč nemá multiplayer. Byť příběh o dvou znepřátelených stranách přímo vybízí k živým soubojům, online by teď bylo pro Bohemii značně kontraproduktivní reklamou. Když ani jeden hráč nemůže v terénu operovat podle svých představ, byl by Carrier prozatím jen soustem pro vtipy na youtube...