Carmageddon: Reincarnation

Verdikt
58

Velice bolestivé vzkříšení maniakálních závodů. Reincarnation hratelností sice horko těžko dosahuje kvalit původního Carmageddonu, ale hra byla v době vydání v otřesném technickém stavu. Pokud nejste puritáni a dokážete pochopit recesi, v Reincarnation najdete silné momenty, ale hra rozhodně není bez chyby.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Stainless Games
Vydání: 21. května 2015
Štítky: auta, humor, akční, závodní

Max je zpátky! A fanoušci si to přáli, vždyť celý vývoj Reincarnation zaplatili právě oni skrze Kickstarter. Pomateně se chechtající řidič rudého Eaglu byl, společně se svou obdobně vyšinutou kamarádkou Die Annou, ústřední postavou nezřízeně krvavých závodů, které pobouřily mravokárnou společnost poprvé již v roce 1997. Jelikož na remaku pracovalo stejné studio, které mělo na svědomí originál (Stainless Games), naděje byly velké.

Tragédie o jednom dějství

Reincarnation prošla dosti bolestivým porodem a žalostný stav early access verze dal vzniknout obavám, u nichž jsme všichni doufali, že se nenaplní. Bohužel, v první hotové verzi se naplnily.

Nalijme si čistého vína, hra nevypadá nikterak vábně. Můžeme to označit třeba za retro styl. Snad by hře strohý vizuál i šlo odpustit, kdyby se alespoň svižně hýbala. Když se přinutíte tuto chybu přehlížet, skrývá hra chvíle docela příjemně destruktivního zážitku.

Vozový park stejný

Nový Carmageddon skrývá pod pomyslnou kapotou téměř dvacet let starý motor. Za to se nelze zlobit. Tvůrci s myšlenkou, že prostě udělají to samé znovu, ale lépe, přišli za obecenstvem a finance na projekt vybrali - poptávka po tomto přístupu tedy rozhodně byla.

Hra v singleplayeru nabízí šestnáct oddílů, každý se třemi nebo čtyřmi závody, až na ten poslední, kde je závod pouze jeden. Mezi kláními naleznete ta nejklasičtější z originálu, která lze vyhrát zničením protivníků, projetím checkpointů či genocidou všech chodců na mapě. Dále se budete závodnicky přetahovat o první místo, hrát si na babu, prát se o náhodně se objevující checkpointy, snažit se dříve než ostatní orazítkovat nárazníkem určitého chodce a podobně.

Do rukou se vám dostanou volanty vcelku bohatého vozového parku, který je taktéž příjemně věrný původní hře. Ulicemi měst tak proletíte jak šarlatový blesk v ikonickém Eaglu, nezapomenutelném Vladovu podlouhlém Annihilatoru, starém známém pohřebáku, a ke slovu přijde i oblíbený buldozer Honzy Olejníka.


Kredity budou stačit...

Za obě tyto bohulibé aktivity dostáváte, stejně jako v originálu, příděl kreditů. Za ty se v průběhu závodu můžete opravit, nechat se po ponižujícím kotrmelci ze stráně vrátit zpět na kola či koupit nějakou zbraň. Jakmile etapu dokončíte, zbývající kredity se odečtou od množství, které je potřeba k odemknutí dalšího oddílu. Na rozdíl od původní hry zde ale za kredity svou dvoustopou mašinu na smrt nevylepšujete. K tomu slouží upgrade tokeny, které jsou náhodně rozházené po mapě, a je na vás, kolik si jich při jízdě posbíráte.

Tuto změnu je však obtížné si zdůvodnit. Tokenů je na mapě požehnaně, takže na potřebný upgrade vozidla jich takřka vždy máte dostatek. Často se ale stává, že když dokončíte všechny tři závody v jednom oddílu, ještě nemáte dost kreditů, aby se otevřel oddíl další, takže pak některý z nich opakujete dokola, dokud jich nenaberete dost.

Dopadem tohoto systému je, že z komodity, po které jste se dříve pídili, protože umožňovala proměnit dýchavičnou plečku v nabroušené žihadlo, se stává otravná povinnost. Jezdit ten samý závod znova se vám nechce, nemáte z toho vůbec nic, ale musíte, protože vám chybí ještě pár desítek tisíc kreditů pro postup dál.

Prazvláštní také je, že se kredity k odemčení další kapitoly počítají jen a pouze ze závodů v té předchozí. Pokud se vám tedy například bude neobyčejně dařit v prvních dvou závodech šestého oddílu a odemknete si tak hned sedmý, zbývající závod ze šestky nemá už absolutně žádný smysl jet, protože kredity z něj se k odemčení osmé kapitoly nezapočítají. Samy o sobě jsou k ničemu. Existují prostě jen v rámci jednoho oddílu a výhradně za účelem otevření postupu dál. Tvůrcům se tak povedlo chirurgicky odstranit ze sbírání herní měny jakoukoliv radost. Nespravuj, co funguje, říká se. V tomto případě to Stainless Games "spravili".

Prostředí nezměněno

Scenériemi motorizovaného krveprolití jsou klasicky různé městské zástavby s obligátními stadiony, v jejichž útrobách se vašich kol a bodáků na kapotě nemůže dočkat zástup roztleskávaček. Projedete se i po chemičce, kde vaše stěrače zaměstnají zbytky panáků v protichemických oblecích, ostrovním resortu či okolo vrakoviště.

Své místo si našel i věrný odkaz na památný venkovský level ze starého Carmageddonu. Máte v něm všechno, co zde má být - stáda krav bloumajících po silnici, prašné cesty, rozbořený most, který musíte přeskákat, obrovský looping...

Po mapách jsou samozřejmě rozesety hromady různých power-upů, mutátorů, zbraní a efektů. Mnoho z nich už znáte z předchozích dílů - například možnost odstřelit protivníka obrovskou pružinou přímo do skály. Potkáte se zde opět i s měsíční a jupiterskou gravitací, tančícími chodci, turbem, entropickým pinball módem, pomateným odpružením a další záplavou zábavných udělátek. Pestrostí a nápaditostí zde tvůrci rozhodně nezklamali.

Ničením vpřed

Hratelnost je jednoduše "carmageddonoidní". To znamená, že můžete zapomenout na průjezdy ostrých zatáček driftem ve třech stech kilometrech. Vozidla padají do neřiditelného smyku velice často a s oblibou končí na střechách a v kotrmelcích. To by bylo v pořádku, ale v závislosti na tom, jaký šílený alegorický vůz osedláte, se také může stát, že bude hra naprosto nehratelná. Samozřejmě, můžeme to považovat za poplatnost starému vzoru - vždyť i v původním Carmageddonu byla některá vozidla zcela neovladatelná.

Pokud ale nemáte smůlu a zvolíte samohyb, který se řídit dá, čeká na vás zábavné, destruktivní a naturalisticky brutální šílenství - přesně tak, jak to má být. Odletující trosky aut protínají vzduch, závod se žene vpřed ďábelským tempem, od zdí se odráží vystřelené kovadliny a šedivý asfalt se postupně mění v abstraktní malbu s cákanci krve.

Zábavné to je vlastně stejně jako před lety a byly to právě podobné chvíle, dunící adrenalinem a čpící krvavě rudou brutalitou, kdy si člověk uvědomí, že by vlastně nad Reincarnation nemusel lámat hůl.

Ke světlým chvílím největší měrou přispívá model poškození aut. Nebohé plechové skořápky protivníků můžete zmuchlat takovým způsobem, že by se lis na auta mohl stydět. Urvat kolo v ohnivé kouli, slisovat na polovinu délky, přeseknout vejpůl, očesat až na kostru, převálcovat na placku? Žádný problém, v Reincarnation je destrukce vozového parku provedená výborně a každý groteskní vrak, který za sebou v kaluži žhavého oleje zanecháte, vám vlije do žil chuť dát tomuto "remaku" ještě jednu šanci.