Call of Duty: WWII

Verdikt
70

Velkolepý, ale i sympaticky neokázalý návrat k tomu nejlepšímu, co série uměla. Kampani však dojde dech a pak už jen záleží na tom, jak moc velký důraz kladete na multiplayer a nebo střílení nacistických zombií.

Počítač

WindowsWindows

59,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Sledgehammer Games
Vydání: 3. listopadu 2017
Štítky: fps, válečná, střílečka, first person, druhá světová válka, akční

„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků. 

S návratem na bojiště 2. světové války opisuje celá série velký kruh, načatý skvělým prvním dílem. Oproti jeho skokům mezi frontami se tentokrát úzce držíte trasy, kterou absolvovala 1. pěší divize americké armády, slavná „The Big Red One“. Její evropské tažení startuje na pláži Omaha a už zkraje je tu jasné, že Call of Duty chce být letos hrou umírněnější. Žádné dlouhé proslovy a bombasticky inscenované scény s burácející hudbou, jen perspektiva řadových vojáků v jednom z družstev, krvácejících do normandského písku. Proč cpát orchestr tam, kde burácí dělostřelecká palba a těžké kulomety?

Plážový guláš

Herní vylodění v Normandii už jsme absolvovali mnohokrát, a přesto nás tu dostalo do kolen. Respektive připláclo k zemi, protože hra přitvrdila. Žádné dobíjení zdraví, žádné čekání, než se samo vyléčí libovolné zranění. Velký návrat slaví lékárničky, jejichž instantní účinek sice nemá s realitou společného zhola nic, ale mění zavedenou dynamiku. Lékárničky jednak nacházíte, ale především si je můžete brát od jednoho ze svých spolubojovníků. Další vám pak stejným způsobem nabízejí munici, granáty a dočasné zvýraznění nepřátel, které v často nepřehledné vřavě přijde vhod.

Právě nepřehlednost a z ní vycházející chaos přibližuje Call of Duty realitě tehdejší války. Jasně, svůj cíl tu nachází pořád daleko větší procento výstřelů, než tomu obecně ve válkách bývá, ale určitá nahodilost tu pracuje na každém kroku a ústí do přestřelek, které nejsou ani za mák realistické, ale drží si punc autenticity. Ten sice podkopávají historické nepřesnosti, ale kdo si jich všimne? Ani militarističtí pedanti tu na vyšší obtížnost nedostanou prostor řešit, jestli se zrovna téhle konkrétní bitvy účastnily tyhle konkrétní jednotky.

Bojiště jsou členitá, bojovníci v pohybu, každá mapa jako šachovnice rozehrané partie, do které někde vstoupíte pozvolna a potichu a onde tam naopak vlétnete, případně jste tam vrženi jako neřízená střela. A co je nejdůležitější: po většinu času ani krůčkem nezavadíte o koleje, po kterých tu veškerý zážitek samozřejmě pospíchá.

Dvě tváře války

Právě schopnost perfektně zakamuflovat svůj koridor je triumfem nového dílu série, která tenhle trik zcela zapomněla. Čert vem několik málo výjimek typu k uzoufání nudného pronásledování vlaku, do kterého sypete kulometnou palbu, aby pak všechno postaru explodovalo způsobem, u kterého by si i Michael Bay řekl, že už je to trochu moc. Většina kampaně vás nechává hrát v perfektně vymezeném i vycizelovaném prostoru a skvěle střídá intenzitu jednotlivých úseků.

Vůbec nejlépe je to vidět v Paříži, kde se s hrdiny zapojíte do jejího osvobození. Akce, zkondenzovaná do jednoho večera, startuje jako infiltrace německé posádky v kůži francouzské odbojářky a postupně se rozvine až do amerického útoku.

Jak jsme už psali: rozehrané šachové partie. Vyprávění ani jednotlivé scénáře se v nich nezdržují s expozicí a žonglují s válečnými klišé jako s horkými bramborami. Jediný výraznější motiv, se kterým se tu v průběhu kampaně tráví víc času, je osa vašich velitelů, seržanta Piersona a poručíka Turnera. Dva muži ze zcela odlišného těsta, dva přístupy k velení i zodpovědnosti, která z něj plyne.

Pierson s Turnerem táhnou naše hrdinné benjamínky v čele s farmářským synkem Danielsem kampaní, která dokáže zabolet. Díky fenomenálnímu virtuálnímu herectví většiny postav, ale také velmi solidní dialogům a momentkám, kdy mají tito „herci“ skutečně co hrát, vzniká mezi vámi a vaším družstvem vazba, kterou jsme v Call of Duty postrádali od přestupu série na moderní linku.

Zasazení do povědomého konfliktu je pro scenáristu samozřejmě velkou výhodou oproti jakékoli militaristické fikci, ale nijak to neumenšuje to dobré, o co se zdejší scénář pokouší – a co mu i díky výjimečnému audiovizuálnímu zpracování vcelku vychází. Snad jen samotný závěr kampaně byl zklamáním, jak po herní, tak po dramaturgické stránce. Finální velkolepá akce je stínem toho, čím jste se už prostříleli dřív, a děj sice naznačí směr, který by byl nadmíru odvážný, ale v poslední chvíli zbytečně ucukne. Chceme věřit, že tihle autoři by i krajně citlivá témata zpracovali působivě a s potřebnou úctou.

Nikdy sami

Možná ale jen zapomínáme, že jsme pořád ve hře, jejíž nedílnou součástí je jednak frenetický multiplayer a potom také režim Nazi Zombies, který s kampaní absolutně neladí. Jde v podstatě o dvě zcela samostatné hry, samostatné zážitky. Pokud si potrpíte na hyperkinetickou řežbu, nabízí vám zdejší multiplayer novou porci téhož. Servíruje se z neuvěřitelně překombinovaného systému základny, kde si možná poprvé budete připadat opravdu staří: všude okolo pobíhají hráči, otevírají bedničky s nevíme, čím vším přesně a… zachraňte nás, chceme si prostě jen zastřílet!

Jenomže co se v kampani naučíš, to je ti v multiplayeru naprosto k ničemu. Jako nováček nemáte mezi ostřílenými střelci headshotů absolutně šanci a trpělivost, kterou by bylo nutné vyvinout k vypracování se do pozice alespoň trochu platného člena týmu, tu vážně nemáme. A chaotická základna nás k ní ani v nejmenším nemotivuje.

Nutno ale říct, že i multiplayerová složka se tak trochu vrátila zpět ke kořenům – míněno v dobrém. Už nejsme ve futuristickém zasazení a tak logicky mizí nemalá část důrazu na vertikalitu, byť ta zde nechybí. Jen ji nahrazuje solidní design map, které vás zavedou tu výš, tu níž. Hratelnost je stále frenetická a bude vyhovovat hráčům, kteří od multiplayeru CoD a módů Team Deathmatch a Free-for-all chtějí právě tohle. Bleskové reakce, perfektní znalost mapy a také zbraně, jakou používáte.

Bez oněch reflexů ale zažijete těžké časy od prvních ranků. Tady jste vždy od akce nanejvýš pár vteřin a kdo chvíli stál, už leží…na tom samém místě, kde stál. Pokud by se ale měl multiplayer Call of Duty: WWII něčemu blížit, bude to tomu z CoD4: Modern Warfare. Rychlý, nekompromisní, ale bez nánosu zbytečností, které se v sérii nakupily v posledních dílech. Najdete zde tedy i asymetrický mód War, kde jedna strana útočí a druhá se brání, ale je otázka, zda je zrovna tohle forma PvP, kterou hráči Call of Duty chtějí.

Když už, ztráceli bychom čas spíš s těmi nacistickými zombies, respektive s jejich kosením po tuctech. Známý režim, inspirovaný skvělou sérií Left for Dead, ale nenabízí nic, než její přeskinovanou variaci. Je to zábavné? Ale ano. Dávalo by to DALEKO větší smysl jako přívěšek třeba takového Wolfensteina? Pochopitelně.

Kruhový trénink

Jsme tuze rádi, že Call of Duty: WWII opět našla svoje kořeny, ale byli bychom ještě radši, kdyby se v Sledgehammer Games, potažmo u Activisionu, nepotřebovali zavděčit všem. Chápeme, že jde o tužbu naivní, ale když vidíme, jak blízko se v kampani dotýkají něčeho podstatného, jitří to naději. Ostatně, celá ta léta, co jsme sérii kritizovali, vycházela kritika z naděje. Kdo zažil virtuální útok na Reichstag z prvního dílu, ten přece musel pamatovat, že i přísně lineární střílečka dokáže víc, než předváděly její další díly. Zatímco vás většina z nich prostě jen chytala za hlavu a násilně ji otáčela tam, kde se natřásala vysokorozpočtová produkce, nové Call of Duty umí už zase chytit tam, kde se člověk nechce instinktivně bránit. Za srdce.