Call of Duty: Infinite Warfare

Verdikt
60

Infinite Warfare se svým způsobem urvala ze řetězu a minimálně kampani pro jednoho hráče i zombie módu to prospělo. Ani jedna z uvedených složek však nenabízí dostatečně kvalitní zážitek, kterým by hra mohla soupeřit se současnou konkurencí. Multiplayer je sice robustní, ale zcela obyčejný, a navíc jej sužuje řada nepříjemných chyb. Celkový zážitek navíc sráží technický stav hry.

Počítač

WindowsWindows

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

Xbox OneXbox One

Další informace

Výrobce: Infinity Ward
Vydání: 4. listopadu 2016
Štítky: sci-fi, fps, multiplayer, střílečka, moderní válka, akční

Snad okolo žádného jiného dílu Call of Duty se nestrhl po představení hry tak negativní poprask jako v případě Infinite Warfare. Zasazení do vesmíru a implementace kosmických bitev ve stíhačkách pohnula žlučí spoustě fanoušků, kteří nedokázali unést, že se jejich oblíbená série vyvíjí. Pravdou nicméně zůstává, že tak provařená značka jako Call of Duty potřebovala nakopnout novým a zajímavým směrem – klidně rovnou do vesmíru.

Bůh války 

Jádro singleplayerové kampaně vychází z klasického futuristického klišé, kdy nerostné zásoby Země došly, lidstvo se rozlezlo po Sluneční soustavě a na Marsu vznikly nové kolonie. Jak ale přicházely další generace dětí, které se narodily mimo modrou planetu, objevovaly se trhliny. Jednoho dne tak začali Marťané vidět rudě, rozhodli se vyhlásit Zemi válku a vy jste se ocitli přímo v jejím středu.

Coby kapitán Reyes brzy povýšíte, získáte svou bitevní loď a začnete v duchu guerillové války skákat po soustavě a záškodničit na silách hlavního záporáka, kterého již tradičně hraje filmová nebo seriálová hvězda – tentokrát Kit Harington, kterého znáte ze Hry o trůny. Bohužel však Harington dostal velmi málo prostoru, v hereckém podání je zcela nevýrazný, a kdyby namísto něj zaskočilo nějaké daleko levnější „ucho“, pravděpodobně by odvedlo podobnou práci.

Dohánění konkurence 

Zatímco hlavní záporák je úplně nudný, to samé se nedá říct o vedlejších charakterech, které vás během boje doprovázejí – ať už je to vaše spolehlivá parťačka Salter, správňácký velitel mariňáků nebo ukecaný robot zvaný ETH.3n. Infinite Warfare si nehraje na příběhové veledílo. Postavy jsou tedy černobílé a přímočaré. Když potřebujete, řeknou vám, co chcete slyšet, nebojí se popichovat mezi sebou a občas utrousí i nějaké to moudro. Celkově vzato není náročné si je oblíbit, a když se začnou utahovat dějové závity, docela vám na nich bude záležet.

Problém je nicméně v tom, že se Infinite Warfare příliš nevyvedlo načasování. Vzhledem k tomu že hra vyšla těsně po Battlefield 1 a Titanfall 2, neubrání se přímému srovnání, ze kterého nevychází vítězně. Naopak zápletkou nedosahuje kvalit konkurence. Zatímco chaos a běsnění z první světové v šesticí srdceryvných příběhů z Battlefield 1 útočí střemhlavě na city, Titanfall 2 zase staví do popředí pouto mezi člověkem a strojem. Infinite Warfare dávkuje srdceryvnost vyjma konce jen velmi skromně a přátelství s ETH.3nem nepůsobí dostatečně futuristicky, protože se dotyčný chová úplně stejně jako člověk – jen má několik dovedností nad rámec obyčejnosti. A tak nakonec dějová linka kosmické války přímo neurazí, ale ani nenadchne.

Absence gravitace 

Chtělo by se říci, že stejně jako každý rok se nový díl Call of Duty hratelností nikam neposunul. Letos se však klasické koridorové vyvražďování gumových panáků střídá s výpravami do vesmíru v kokpitu lodi nebo ve skafandru. Pořádně si užijete arkádových soubojů stíhaček, při kterých všechno vybuchuje, nikde není bezpečno a tempo je naprosto hektické.

Tu a tam také vyrazíte do prostoru bez gravitace, kde můžete nepřátele likvidovat vystřelovací harpunou, nebo se prostě jen pro radost vznášet a kropit okolí smrtí. Zajímavé je také prostředí, ve kterém se všechna nová akce odehrává, neboť osciluje mezi planetami, jejich měsíci a palubami vesmírných lodí. Klasicky si sice užijete mráz, déšť a další podmínky, například na Europě či na Marsu.

Nevytratily se navíc ani vylepšené obleky, díky kterým zvládnete dvojitý skok, běh po zdi nebo skluz na kolenou. V tomto případě však opět musíme vytáhnout srovnání s Titanfall 2, kde máte k dispozici stejnou sadu pohybů. V provedení hry od Respawn jsou ovšem plynulejší, intuitivnější a mnohem lépe s nimi pracuje design úrovní. V Titanfall 2 zkrátka působí přirozeně, jako nedílná součást hratelnosti. V Infinite Warfare se nelze ubránit pocitu, že jde jen o blbůstku k občasnému pobavení.

Staří známí 

Na poměry série však Infinite Warfare pořád nabízí slušnou porci zábavy i akce, která kdyby vyšla před rokem, nebo před dvěma měsíci, sklidila by mnohem větší ovace. Tehdy by neměla aktuální konkurenci, kterou v mnoha ohledech napodobuje, ovšem ne tak řemeslně dobře. Pokud tedy máte obě zmíněné hry za sebou, Infinite Warfare vás blahem do vesmíru spíše nevystřelí.

Podobně musíme bohužel pokračovat i v případě hry více hráčů, která je s ohledem na sérii vlastně úplně obyčejná – i když vychází z robustních a lety ověřených pravidel, nepůsobí svěže. Do některých klasických módů můžete vyrazit v hardcore nebo v masivnějším provedení. Na výběr dostanete ze šesti tříd, které se liší vybavením, a přidat se můžete ke čtyřem frakcím, které se účastní boje na globálním měřítku – hraním za svou oblíbenou jí budete zvyšovat prestiž.

Trumf v rukávu 

Zní to všechno hezky a mile, nicméně na bojišti se zkrátka jen vraždíte s nepřáteli a tím se hloubka zážitku víceméně vyčerpává. Dvojité skoky a běhání po zdech hrají v multiplayeru daleko významnější roli než v kampani, ovšem na jejich těžkopádném provedení to nic nemění. A když pak likvidujete živé protivníky třetí hodinu, najednou vám začne docházet, že se vám na disku povaluje hra, která nabízí takřka to samé, co Infinite Warfare, ale hraje se lépe, má zábavnější módy a ještě jsou v ní souboje obrovských robotů. Nebo se vám tam naopak skrývá exkurze do pekla první světové, kde každý špatný pohyb znamená smrt, vzduch křižují letadla a nad tím vším se vznášejí obrovské vzducholodě.

V porovnání s nabídkou zmíněných her zkrátka multiplayer Infinite Warfare bledne závistí, což je rozhodně škoda. Velmi snadno totiž mohl být speciální, kdyby například tvůrci využili obsah singleplayeru a dovolili hráčům bojovat ve vesmíru ať už ve stíhačkách, nebo rovnou na palubách velkých bitevníků. Stačilo tak málo a Infinite Warfare mohla mít svůj trumf v rukávu, nicméně nemá.

Osmdesátkové mrtvoly 

Pravda, součástí celku je také zombie mód, který se urval ze řetězu a pomocí tajemného rituálu vás přenese z animovaného kraťasu do osmdesátkového zábavního parku. V netradičních kulisách se nicméně odehrává klasický a lehce taktický masakr zombií, které se hrnou ze všech koutů, proti nimž často raději stanete sami, než abyste dlouze čekali na další hráče. Ač se tomu nechce věřit, je pravda, Call of Duty zatím nehrají zrovna nekonečné zástupy lidí.

V prodejích Infinite Warfare podle všeho zaostává za Black Ops III a základna PC hráčů je navíc rozdělená na Steam a Microsoft Store, protože servery obou služeb mezi sebou nekomunikují. Člověk se pak nediví, že pár dnů od vydání ukazují statistiky Steamu ve večerních hodinách pouhých zhruba devět tisíc aktuálně zápolících hráčů, přičemž vrchol dne se usadil na patnácti tisícovkách. Pro představu, v ten samý okamžik hrálo Euro Truck Simulator 2 více než dvanáct tisíc hráčů a hraní Farming Simulator 17 se oddávalo dokonce 14,5 tisíce.

Porodní bolesti 

Pod relativně nízkými čísly se jistě podepisuje také skutečnost, že PC verze Infinite Warfare je v současné chvíli poněkud rozbitá. Mnohé hráče sužuje třeba splašenou akcelerací myši, která se prozatím nedá vypnout. Pokud si nenastavíte speciální příkazy z fór, je Infinite Warfare takřka nehratelná…

Zamrzí také skutečnost, že sem tam prostě hra chytne „vzteklinu“ a odmítá v multiplayeru nacházet ostatní hráče (pomohl až restart). Jindy vás zase nacpe do lobby, ale zasekne se na nekonečném odpočtu do startu hry, a pak vás vyhodí. Nebo vás prostě vykopne jen tak. Jednou se dokonce stalo, že jsme začali hru v takřka plném obsazení, do levelu jsme ale procitli pouze tři. A pokračovat by se dalo dále.

Přestože je Infinite Warfare z větší části obstojný přírůstek do série, nedosahuje kvalit letošní konkurence, a k tomu všemu má minimálně na PC docela nepříjemné technické problémy. Koupi lze doporučit pouze ve slevě, po hromadě patchů, a hlavně kvůli kampani pro jednoho hráče, přestože i k té by se našly výhrady. Jako lepší volbu však vidíme Titanfall 2, protože jde o myšlenkově velice podobnou, jen o několik stupňů lepší hru.