BloodRayne 2

Verdikt
50

Deset let stará hra, která bude již pro řadu hráčů spadat do kolonky "nostalgie". Lepších bojovek je dnes samozřejmě celá řada a zrovna tato nebyla učiněným zázrakem ani v době vydání. BloodRayne 2 tak nyní slouží spíše pro připomenutí mladých (mladších) let, kdy nás prvoplánové násilí ještě bralo.

Počítač

WindowsWindows

2,49 €Steam

Konzole

PlayStation 2PlayStation 2

Nedostupné

XboxXbox

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Terminal Reality
Vydání: 17. února 2006
Štítky: third person, bojová, akční

Sexy upírka Rayne má na sobě ještě méně oblečení, za to krve a usekaných končetin přibylo. Bude to stačit i tentokrát, nebo se z pokračování překvapivě dobré third-person akce na PC vytratilo kouzlo?

Autoři hry se inspirovali více než nápadně třetím dílem filmu Blade a z pitoreskního boje sice spoře oděné, ale zato velmi vnadné Rayne proti upírům, nacistům a nacistickým upírům se tak stává hra, která je mnohem bližší běžným popkulturním klišé. Přestože bude nepochybně znovu zdvihat obočí mravokárců, dosáhne toho spíše mnohem větším objemem prolité krve a usekaných končetin, než příběhovým experimentováním. Rayne se posledních 70 let zabývala ničením svých sourozenců, dcer a synů Kagana, jehož kult si klade za cíl stvořit nikdy nekončící noc, která by otevřela vampírům cestu ke světovládě. A přestože Rayne už jednou Kagana ze světa sprovodila, věci se pochopitelně zdají snazší, než jaké jsou ve skutečnosti.

Oproti jedničce přibylo dekadentních prvků, jako jsou klaunští nepřátelé nebo ženy oděné… neoděné. Jenže každá změna s sebou nese zákonitou daň a tou je pro BloodRayne 2 ztráta osobitosti a atmosféry béčkových hororů, kterou sice Rayne celkem úspěšně bořila svými hypercynickými hláškami, nicméně stále byla cítit a někteří z nepřátel dovedli vyvolat mrazení v zádech.

Druhý díl se nese v neblahém duchu sebezesměšňování, ať již vědomého, nebo zcela náhodného, stejně jako u zmiňovaného filmu Blade. S novou Rayne se ztotožnit nelze, ani kdybyste se rozkrájeli (v tom vás ostatně ona sama velice ochotně nahradí, v žádné jiné hře neuvidíte možnost rozšmelcovat nepřátele tak úchylně brutálním způsobem), což se později ukáže jako jeden z rozhodujících faktorů, které lámou vaz jinak ambicióznímu titulu a posílají jej z kýžených výšin jen do středního proudu lehce nadprůměrných her.

Bloodrayne 2 oproti jedničce obsahuje ještě větší škálu různých specialit, které si kladou za cíl pozvednout hru nad ostatní akční záležitosti. Aby také ne, vždyť upíří tématika přímo vyzývá ke všem možným vylomeninám, často doslova. Forma hraje prim nad obsahem, což nemusí být nutně špatně, zvláště pak u akční hry V případě Bloodrayne 2 se jedná o vzhled bojů, které sice stojí na absolutně stejných, ne-li jednodušších základech než u libovolné jiné akční hry, nicméně výsledek často vypadá pohledně.

Rayne má znovu k ruce, respektive na ruce, své věrné zápěstní čepele, které jsou oproti prvnímu dílu překvapivě o něco kratší a tudíž se musíte trochu více snažit, abyste vykouzlili co možná nejbrutálnější útok. Vedle toho dovede v boji také skákat, kopat, sát krev a používat různé speciality, nicméně bez základu by to nešlo. Tvořit komba je snadné a intuitivní, ačkoliv přemíra možností roste časem do tak olbřímích rozměrů, že je problém se zorientovat a nesetrvat na jednom či dvou pohybech.

Harpuna je důkazem, že v jednoduchosti je krása a autoři hry upřednostnili kvantitu nad kvalitou. Možností máte tunu, nicméně po čase je jasné, že úplně stačí na dálku odzbrojit nabíhající nepřátele, postupně je vysát a v případě nouze je v rychlosti vyřídit co nejsilnějším kombem. Vzhledem k tomu, že tímto stylem můžete naprosto bezbolestně a rychle projít prakticky všechny úrovně, již tak zřejmá linearita hry se stává ještě znatelnější chybou, která oproti jedničce ještě posílila.

Bez atmosféry to nejde

Ukazuje se, že i pro v zásadě primitivní akční rubačku, jako je Bloodrayne, nemůže stát příběh na vedlejší koleji. Takový Max Payne sice nabízel o poznání vypilovanější akci, kdy záviselo na preciznosti, ale Bloodrayne má zase v rukávu mnohem více různých specialit. Shodným faktorem obou her je linearita – tam, kde Max Payne držel hráče přikovaného k monitoru, protože se chtěl dozvědět, jak se vyvine poutavý děj, nabízí Bloodrayne jen sterilní průměrnost, která vás od dalšího hraní může spíše odradit a to rozhodně není dobré znamení.

Bloodrayne 2 je velmi snadná hra, která na hráče neklade prakticky žádné nároky a po získání základních znalostí ohledně ovládání jednotlivých útoků je nemožné se jakkoliv zaseknout – po většinu času vám hra sama před obtížnější sekcí ukáže animaci, která jasně osvětlí, jak postupovat. Není pak trochu zbytečné tvořit bossy, kteří vyžadují speciální postup, když jej sama hra okamžitě předloží na stříbrném podnose? Škála způsobů, kterými se Rayne může zbavovat nepřátel, sice jednoduchost hry poněkud otupuje, ovšem v jádru se jedná o skutečně velice, velice nenáročnou záležitost, která by mohla protřelejším hráčům přijít nudná z prostého principu, že nenabízí dostatečnou výzvu.

Inspiraci se meze nekladou

Několik vlastností Rayne je přímo okopírováno z jiných her, jako například akrobatické prvky z Prince of Persia. Každá úroveň obsahuje několik skákacích puzzlů, které jsou řešeny ucházejícím způsobem, ačkoliv je podobnost s perským princem skutečně do očí bijící. Opomenout nelze ani tři speciální schopnosti, které si Rayne přinesla z prvního dílu. Jsou to Blood Rage, která dočasně zesílí útoky, Aura Vision, která ukáže cestu k cíli a zvýrazní nepřátele či předměty, po kterých lze skákat a nakonec Dilated Perception, neboli bullet-time.

Všechny tři jdou zlepšit o dva stupně a pokud se o nich dá v základním tvaru říci, že jsou velice užitečné, na posledních stupních už se jedná skoro o podvádění, které hra sama nabízí. Například třetí stupeň bullet-time skutečně zmrazí čas a i ty nejtěžší boje jsou rázem k smíchu. Blood Rage a její další stupně pak činí z jinak odolných bossů ubohé loutky – pocit síly je příjemný, tvůrci však bohužel neodhadli správnou míru.

AI a jiné kiksy

Umělou inteligenci není třeba rozpitvávat nijak hloubkově, v Bloodrayne 2 totiž nic takového neexistuje. Stejně jako v prvním díle nebo třeba v Painkillerovi spočívá veškerá funkce nepřátel v běhu směrem k hlavní postavě bez braní ohledu na jakékoliv vnější vlivy, jako je třeba harpuna mířící k jejich hrudi. AI je skutečně příšerná, což ještě posiluje dojem tupé, jednoduché hry. Stačilo přitom jen trochu přitlačit na pilu, dát nepřátelům k dispozici sem tam úskok nebo týmovou spolupráci a Bloodrayne 2 mohla dopadnout lépe.

Absurdní cynismus scénáře byl ještě o něco posílen a tentokrát už můžete veškeré průpovídky Rayne skutečně s klidným svědomím ignorovat. Pokud je vám blízký humor nejnižšího jmenovatele ve stylu estrád Petra Novotného, nejspíš se budete smát zplna hrdla, v opačném případě si ale vlasy hrůzou také nevytrháte. Zvukové efekty jsou čistý průměr, hudba pak chvílemi příjemně překvapuje, zvláště pak v samém úvodu hry, kde let končetin vzduchem příjemně doprovází klavírní melodie. Častější jsou však drsné skladby, opět zjevně příbuzné s Blade.

Pokud se vám zamlouval první díl, bude vás bavit i dvojka. Pokud jste jedničku měli za docela slušnou, ale nijak světobornou záležitost, pak ruce pryč – Bloodrayne 2 se zjevně pokouší o zlepšení chyb svého předchůdce, což se však bohužel nejen nedaří, často to končí i jejich prohloubením. Jen pro skutečné akční maniaky nebo nedospělé hráče, kteří odvozují hodnocení od počtu prolitých litrů krve.