Blood Alloy: Reborn

Verdikt
40

Kvalitní bojový systém této adrenalinové plošinovky a sám o sobě nestačí. Zážitek z hraní se kvůli katastrofálnímu nedostatku obsahu a chybějící výzvě v podobě například celosvětového žebříčku skóre velice brzy mění v ubíjející a otravný stereotyp.

Počítač

WindowsWindows

10,79 €Steam

Další informace

Výrobce: Suppressive Fire Games
Vydání: 2. března 2016
Štítky: arkáda, 2d, indie hra, pixel art, bojová, plošinovka, akční

Existují hry nabité možnostmi, až oči přecházejí. Jiné projekty se zase specializují na určitý aspekt hratelnosti, ten vyzdvihují a budují kolem něj své mechaniky. Někdy ale narazíte na počin, který toho nabízí tak málo, že by jako sůl potřeboval ještě několik měsíců v inkubátoru a každodenní transfuze obsahu, aby ho bylo možné nazývat hrou. To je bohužel případ i Blood Alloy: Reborn od studia Suppressive Fire Games.

Svižné tempo

Hra vás bez jakéhokoliv vysvětlování vrhne, coby sličnou kybernetickou vražedkyni v lehké anime stylizaci, doprostřed pevně ohraničené úrovně. Následně se ze všech stran začnou valit pořádně rozčílení robotičtí nepřátelé, jejichž jedinou touhou je ukončit vaši existenci. Toť vše, nic jiného vám Blood Alloy nenabídne.

Je tedy nad slunce jasné, že hlavním lákadlem, které vás má přilepit k monitoru, je samotný boj. Nutno připustit, že je vcelku pochopitelné proč. Základ bojového systému zde totiž vůbec není zlý. Prim hraje rychlost, hrdinka létá po stěnách i stropech jako blesk, uskakuje elegantními salty a ve smrtícím tanci střídá déšť energetických střel a nemilosrdné popravy jak břitva ostrým mečem.

Ovládání je uspokojivě responzivní, odezva blesková, akce zběsilá. Vaše konání je v základu vlastně docela primitivní - můžete buďto klasicky střílet z příruční zbraně, přičemž postavu ovládáte na klávesnici a myší volně míříte do všech směrů, jak to dělala například slavná Abuse, nebo používat útoky nablízko. Pokud podržíte shift, postava běhá po zdech či klouže po zemi, a z této pozice lze tlačítky myši vystřelit řízené projektily nebo vyslat ničivou tlakovou vlnu mocným seknutím meče. Nic složitého, ale pokud přidáte opravdu krkolomnou rychlost, ve které vše probíhá, dokáže Blood Alloy rozproudit adrenalin vcelku solidně.

S tím také souvisí poněkud nezvyklé doporučení pro tento žánr. Ačkoliv v případě plošinovek a akcí většinou automaticky saháme po gamepadu, zde představuje klávesnice s myší daleko lepší volbu, a to pochopitelně kvůli nárokům na přesné a rychlé míření, které se nezamyká do tradičních osmi směrů. Hra má všeobecně s gamepadem problémy, a pokud používáte Windows 10, je velká šance, že ovladač nebude fungovat vůbec.

Grindovací nonsens

Již po čtvrthodině dobré zábavy se ale začne do koutku mysli vkrádat neblahé tušení. Asi jako když v zimě usednete do auta, otočíte klíčky a ozve se jen chabé zakašlání, které nezvěstuje nic dobrého. Zkusíte to ještě několikrát, ale od začátku je vám jasné, že nakonec nejspíš zůstanete doma. Podobný okamžik ponurého prozření přichází v Blood Alloy ve chvíli, kdy vás hra nechá potřetí opakovat tu samou úvodní úroveň. Ta navíc nemá žádný závěr, hrajete na skóre proti donekonečna se respawnujícím nepřátelům, dokud nezemřete.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Ve hře jsou všehovšudy tři malé, uzavřené úrovně. Každou z nich budete muset opakovat minimálně třicetkrát, aby se otevřela ta další. Nepřátel je zhruba pět, odemykatelného vybavení asi čtyři kusy, které ale hratelnost nijak zásadně nemění. Pobíhat po stále stejných pěti místnostech a dělat dokolečka dokola to samé, a to navíc bez pointy, bez smyslu, bez žádné odměny či lákadla, které by repetici ospravedlnilo, začne být do půl hodiny otravné jak reklamy na potenci během hokejových přenosů.

Druhý level je navíc příliš roztahaný, tudíž nefunkční, protože bojový systém hry vyžaduje kvůli řetězení komb rychlé a neustávající vraždění nepřátel, které je v úrovni číslo dvě často obtížné vůbec najít. Třetí scéna je pro změnu zase hratelná jen s obtížemi kvůli nešťastně zvoleným barvám a nedostatečně odlišeným předmětům v popředí a pozadí. To znamená, ano, hra má jednu funkční úroveň.

Kdyby alespoň protivníci oplývali různými útoky a jejich poražení vyžadovalo bleskurychlé změny taktiky místo toho, že na vás jen v přímce pálí různobarevné kuličky a neumí obejít roh, mohla alespoň přijít minimalistická, ale animálně chytlavá zábava, jak ji přinesla Devil Daggers. Ale to se bohužel nestalo.

Čekat třeba kampaň obalenou do poutavého příběhu by asi bylo naivní, ale Blood Alloy by jak prase drbání potřebovala víc úrovní, různé styly akce, více nepřátel a nějaký hnací motor, proč v ní pokračovat. Momentálně jedinou věcí, která má potenciál vás u obrazovky udržet, je překonávání svého vlastního high score ve stále stejném prostředí, a ruku na srdce, to opravdu není destilát dlouhodobé zábavy.

Absenci funkční komunitní stránky, globálního high score a podobně, je v projektu toho typu naprosté selhání. Respektive, on ve hře jakýsi leaderboard je, ale byl podle všeho dodán až dlouho po vydání a hlavně funguje neznámo jak, protože každý den ukazuje jiná čísla. O jeho globálnosti máme též drobet pochyby, vzhledem k tomu, že na něm figurují všeho všudy třeba tři jména. Že by se snad každodenně resetoval? Jakou má pak pointu se snažit, když bude výsledek zítra stejně pryč? Raději už ani nerozebíráme, že velikost fontu čísel na něm neškáluje s rozlišením, takže pokud máte tu smůlu, že hrajete na monitoru s nativním 4K, připravte si na zkoumání skóre rovnou elektronový mikroskop.

Raději nebrat

Hra vyšla již před několika měsíci, ale v době vydání byla prakticky nehratelná. Na každém kroku bugy a nedodělky, postava propadávala zdmi, polovina výbavy nefungovala vůbec a podobně. V recenzované verzi už žádná technická extempore nebyla, což je třeba přičíst k dobru. Pokud tedy nepočítáme maličkosti, jako že v menu bůhvíproč nefunguje myš či již zmíněný mikrofont skóre. Stejně tak je nutné zmínit zdařilý soundtrack a pohlednou grafiku, pokud je pixel art vaším šálkem čaje.

Na druhou stranu to ale také znamená, že tvůrci pravděpodobně žádný další obsah dodat nehodlají a pod tragikomicky přestřelenou cenovkou se bude navždy skrývat jen třicet minut značně repetitivní zábavy. To je totiž poslední hřebík do rakve, ale zato podkovák mohutných rozměrů a zatlučený pořádným perlíkem. Chtít za podobně "bohatou" hru v podstatě stejné peníze, za jaké je možné pořídit například skvělou Dust: An Elysian Tail, je s prominutím naprostý nesmysl.