Bleeding Edge

Studio Ninja Theory si naší pozornost získalo pár let zpátky skrz fenomenální psychologické Hellblade: Senua’s Sacrifice. Proto nás poněkud překvapila volba žánru pro jeho příští titul, který nás z obrazovky zahltil smrští barviček, punku a vůbec estetikou, kterou bychom si na první dobrou nejvíc asociovali asi s komiksem.

Bleeding Edge by se od temného příběhového dramatu o lásce, smrti a psychóze snad nemohlo lišit víc – společné kořeny najdete jen v soubojovém systému na způsob hack’n’slash mlátiček. Zjednodušeně by se dalo říct, že Bleeding Edge je průnik Overwatche a klasických bojovek typu Mortal Kombat nebo Street Fighter.

Podobně jako královna týmovek sršících barvami se Bleeding Edge zaměřuje na unikátnost svých hrdinů, která by se měla snoubit se vzájemnou spoluprací. Každá z postav má přidělenou jednu z klasických rolí – tank, support, damage dealer. Ani jedna z nich ale i přes obří snahu být cool zrovna nepřekypuje originalitou, a pokud jste Overwatch delší dobu hráli, budete na pocit povědomosti narážet častěji, než by vám bylo milé.

Třeba postava graffiti umělce Daemona hratelností vyloženě působí jako Genji – má katanu, má šurikeny, dokáže se odrážet od stěn. Hlavní support Zero Cool se zase stejně jako Lucio narodil v Brazílii, a přestože jeden z nich je progamer a druhý DJ, obří sluchátka a léčitelské schopnosti mají oba. Obřího mecha namísto streamerky D.vy ovládá delfín, který nenávidí lidi. Bývalá baletka Cass sice na rozdíl od Widowmaker není sniperkou, ale pojí je pohnutý osud, protože mužům ve svém okolí sloužily jako pokusní králíci, což jim sebralo část lidskosti.

Právě lidskost a její absence je téma, které se Bleeding Edge snaží načrtnout v úvodním filmečku, což je také jediné místo, kde dostává prostor příběh. Hrdinové žijí v blízké budoucnosti, kde se rozjely bionické modifikace, které se dvanáctka hrdinů rozhodla využít ke svému prospěchu a popularitě v ilegálním klubu rváčů. Prostě obětovali pár končetin a teď se v arénách mlátí pro zábavu.

Mimo více či méně skrývaných inspirací se v sestavě ale najdou i figurky, které s trochu štěstí budou bavit i vás. Naší favoritkou se během doby strávené s Bleeding Edge stala těžkotonážní motorkářka Buttercup. Ta se po bojišti prohání na obří pneumatice, rozlévá za sebou lepkavý zpomalující olej a nepřátele kosí ozubenými koly na řetězech.

Nestačí ovšem umět hrát za jednu postavu. V rámci týmu se nesmějí dublovat, takže pokud nemáte rychlé prsty, hrozí, že na vás váš favorit či favoritka nezbyde.

Co se ovládání týče, vzhledem k absenci míření se tahle týmovka mnohem lépe hraje na gamepadu než na klávesnici. To neznamená, že by postavy neměly nic jako útoky na dálku, stačí je nicméně zamířit od oka. Velká část akce však stojí na boji nablízko okořeněném o různá komba.

Týmové šarvátky 4v4 trochu ozvláštňuje pohled ze třetí osoby namísto vlastních očí, i když je kvůli tomu také všechno méně přehledné. Ale ono je to vlastně jedno – v praxi velmi rychle poznáte, který tým je zkoordinovaný a patrně hraje v partě, a kdo schytal čtveřici sólistů, kteří vám ochotně budou nabíhat do rány pořád dokola, aniž by počkali na respawn spoluhráčů.

V základu Bleeding Edge nabízí pouze dva módy, z nichž si navíc nemůžete vybírat, hra vám jeden z nich přidělí náhodně. Power Collection spočívá ve sbírání kanystrů a jejich výměně za body, v Objective Control zabíráte místa na mapě a body dostáváte za jejich držení.

Odehrávají se celkem na pětici různých map, které jsou pro osm hráčů možná až příliš rozlehlé. Cestu na bojiště vám usnadní hoverboardy a další způsoby přepravy, zejména v úvodní fázi ale velikost map dosti brzdí tempo. Každou z nich aspoň osvěžuje nějaký netradiční prvek, na který si máte dávat pozor – jedoucí vlak v tunelu, elektrický ohradník pod proudem a tak dále.

Nahánění oslabených protihráčů po různých koutech mapy evokuje žánr MOBA, takže se chvílemi můžete cítit, jako byste hráli kyberpunkovou verzi League of Legends. Akorát takovou, která vás u sebe neudrží. Kromě minimální invence a hratelnosti, kterou jste už viděli tisíckrát v jiných obměnách, hru totiž trápí hlavně nedostatek obsahu a s tím i poloprázdné servery, takže si často na připojení drahnou chvíli počkáte.

Zatímco většina ostatních multiplayerových her přišla na to, že klíčové jsou kosmetické předměty a touha hráčů si na ně hraním vydělat a předvádět, kolik s daným titulem strávili času nebo kolik za něj utratili peněz, Bleeding Edge tuhle informaci na školení pro začínající týmové řezačky zapomněli sdělit. Většina skinů nabízí jen minimální barevnou odměnu a pro drsňácké hlášky budete těžko hledat využití. Levelováním získáváte také mody, které přidávají pár procent účinnosti vašim schopnostem. A to je prakticky všechno.

Na loňské E3 jsme v Bleeding Edge viděli potenciál, který sice nikdy neměl šanci pokořit Overwatch, ale mohl se alespoň zařadit po jeho bok. Novinka nás bohužel stačila omrzet rekordně rychle. Během bojů prakticky nedochází k nepředvídatelným situacím a po pár hodinách budete mít pocit, že už jste tady viděli všechno.

Studio Ninja Theory samozřejmě má stále možnost vykřesat z popela kvalitní hru, ale osobně bychom byli radši, kdyby se zaměřilo na pokračování Senuy spíš než na dlouhodobou podporu Bleeding Edge s velmi nejistým výsledkem. V současné době vás nezabaví na víc než na několik hodin.

Na druhou stranu existenci hry aspoň trochu ospravedlňuje fakt, že je součástí Xbox Game Pass, takže za ni nemusíte dát víc než měsíční poplatek.