BioShock Infinite: Burial at Sea

O volbách, těch osobních, je ostatně celá série už od první hry. Do jejích kulis utopené utopie Rapture se Burial at Sea vrací, tentokrát s hodinkami přetočenými rok před osudný Silvestr 1959. Už tehdy ale sen Andrewa Ryana o podmořské společnosti, která jako by vypadla z programu Strany svobodných občanů, povážlivě skřípal a prasklinami v jeho ideologii začalo do opulentních sálů zatékat.

Pozor, spoilery!

Na dně oceánu má kancelář i Booker DeWitt, opět soukromé očko, opět trpící na matoucí flashbacky a krvácení z nosu. Od Infinite víme, že různých realit a jejich variant je právě to nekonečno, vytknuté do názvu. Do reality aktuální vstupuje Elizabeth jako Bookerova klientka. Její přání? Nalézt dítě, které se ztratilo kdesi ve spletitém světě Rapture. Jeho spletitost si ale na ploše zhruba dvou hodin rozhodně neužijete. Burial at Sea je další lineární cestou za jasně daným cílem, kdy se vás tvůrci snaží oslnit působivostí kulis. Call of Duty, říkáte?

Vůbec ne. Série BioShock je střílečkou podstatně přemýšlivější, a i když se o různé filozofie a ideologie spíš otírá, než aby v nich hráčovi vyloženě máchala nos, její kulisy jsou úplně jiná liga už proto, že mají kromě nepopiratelných řemeslných kvalit především hloubku (a nejenom tu podmořskou).

Burial at Sea ji nepřekvapivě prohlubuje způsobem, který mají v Irrational Games patentovaný. Drobné detaily po okrajích koridoru a všemožné pomrkávání na znalce celé série zpestřují jinak banální putování od bodu A k bodu B, proložené tentokrát spíš stručnějšími přestřelkami. U nich platí, že pokud vám v sérii dlouhodobě překážejí, budou vám překážet i tady a naopak – pokud jste si v Infinite užívali novou dynamiku, Burial at Sea část „kontrolovaného chaosu“ úspěšně přenáší i do Rapture.

Stručný ponor

Než se ale nadějete, bude po všem. Kulisy sice vybízejí k jejich důkladnému prosmýčení, ale nepotkáte mezi nimi v podstatě nic. Tím nemyslíme jenom vybavení nebo náboje (kterých je tu mimochodem poskrovnu, což nutí zbytečně neplýtvat), ale cokoli nad plán jízdy strašidelným domem, ve kterou se Burial at Sea promění sestupem do zatopených pater společnosti Fontaine’s Futuristics.

Právě tam už spokojeně klíčí zárodek budoucího úpadku celého Rapture a právě tam potkáte novou várku vyšinutých splicerů, se kterými si vše vyřídíte tradičními metodami, zpestřenými jen přítomností mikrovlnného zářiče. Co umí? Soustředěným mikrovlněním natlakovat nepřátele, až ochotně explodují. Hurá!

Blýskání na časy?

Jenže jakkoli vybuchující protivníci zapadají do brutální hororové atmosféry, kterou BioShocky odjakživa umí, je to jen takové plácnutí do (slané) vody – a platí to i pro další nápady. Cokoli první epizoda naťukne, to zůstává jen naťuknuto a epizodický formát nedává napětí šanci se rozvinout. Jestli to první epizodě vytýkat, nebo spořádaně vyhlížet druhou?

Dramatický závěr chladnokrevně naznačuje, že by Levine & spol. mohli mít v kapse ještě několik trumfů. Ale jestli má smysl vykládat je takhle pozvolna, to už je diskutabilní a roli v tom hraje pochopitelně i cena celé epizody, respektive cena za season pass.

Sám o sobě je první díl jen více (pokud vám zdejší přestřelky sedí), či méně (pokud ne) zábavnou ozvěnou toho dobrého, co přinesly předchozí hry. Jestli jste ale BioShock Infinite dohráli a toužíte proniknout i do dalších variant jeho příběhu, nezbývá vám, než se namočit.